7 Td 29/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

7 Td 29/2020-311

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 6. 2020 v neveřejném zasedání, ve věci obviněných J. H., nar. XY, trvale bytem XY a J. H., nar. XY, trvale bytem XY, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 33/2019, o příslušnosti soudu a o návrhu na delegaci takto:

Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Okresní soud v Liberci.

Podle § 25 tr. ř. se věc Okresnímu soudu v Liberci neodnímá.

Odůvodnění:

1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal dne 7. 2. 2020 u Okresního soudu v Liberci obžalobu (č. l. 250 tr. spisu) na výše uvedené obviněné. U obviněného J. H. pod bodem 1) pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. U obviněného J. H. pod bodem 2) pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku.

2. Obvinění se měli podle obžaloby dopustit trestných činů tím, že ad 1) J. H. dne 31. 5. 2016 v 10:05 hodin, se záměrem dražbu zmařit, doručil na podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, zjevně nedůvodnou žalobu na vyloučení majetku dlužníka z majetkové podstaty dlužníka, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, tedy méně než půl hodiny před začátkem konání veřejné dražby, která měla být na Městském úřadě Doksy zahájena dne 31. 5. 2016 v 11:30 hodin prohlášením licitátora, ad 2) J. H. dne 15. 1. 2018 v 11:10 hodin, se záměrem dražbu zmařit, doručil na podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, zjevně nedůvodnou žalobu na vyloučení majetku dlužníka z majetkové podstaty dlužníka, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, tedy méně než půl hodiny před začátkem konání veřejné dražby, která měla být na Městském úřadě Doksy zahájena dne 15. 1. 2018 v 11:30 hodin prohlášením licitátora, a následně se na místo dražby osobně dostavil a to, že žalobu podal, přítomným oznámil.

3. V podání ze dne 19. 1. 2020 (č. l. 282 tr. spisu) obvinění J. H. a J. H. v úvodu omluvili svou neúčast u hlavního líčení plánovaného na den 20. 1. 2020 a požádali o jeho odročení. Poté vyjádřili své přesvědčení, že v žalobním návrhu popsaný skutek není trestným činem, neboť popis skutku podle nich nepostihuje všechny znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu podle § 225 tr. zákoníku, porušení povinnosti v insolvenčním řízení, když jejich úmyslem především bylo objektivně a zákonnými postupy zabránit dokonání zločinů v (podle nich) objektivně nezákonném a protiústavně a účelově vedeném insolvenčním řízení. Domnívají se, že obě žaloby na vyloučení majetku byly podány v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona. Rovněž brojí proti osobě insolvenčního správce Ing. A. Klaudyho, se sídlem kanceláře v Děčíně. Obvinění v podání vyjádřili pochybnosti o nepodjatosti a místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci k rozhodnutí věci a podali návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. Mají za to, že nejen soudkyně Mgr. J. Vodehnalová, ale i všichni soudci Okresního soudu v Liberci i odvolacího soudu jako orgány činné v trestním řízení nemohou jejich trestní věc nestranně a nepodjatě rozhodnout a proto je důvodné jejich vyloučení z trestního řízení podle § 30 tr. ř., a to nejen pro jejich poměr k projednávané věci a osobám, ale také pro jejich poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Vyjádřili pochybnosti o místní příslušnosti soudu, když sídlo insolvenčního správce, jehož výkon funkce měli mařit je v Děčíně (v obvodu Okresního soudu v Děčíně) a k následku jejich jednání mělo dojít v Doksech, v místě obou dražeb nebo v místě, kde se nachází dražená nemovitost ve Starých Splavech, obojí v okrese Česká Lípa (tedy v obvodu Okresního soudu v České Lípě). Objektivně důvodný je podle obviněných také jejich návrh na delegaci věci, a to přikázání věci Okresnímu soudu v Olomouci nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Domnívají se, že trestní oznámení podané insolvenčním správcem bylo podáno po konzultaci s Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, které však zůstalo ke skutečným pachatelům zločinu nečinné a nerespektovalo v jejich případě zásadu subsidiarity trestní represe (vyplývající např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1570/2014). Obvinění se domnívají, že pokud není dosud pravomocně skončeno insolvenční řízení, je důvodné i přerušení trestního řízení či jeho zastavení.

4. Na výzvu Okresního soudu v Liberci obvinění v podání ze dne 17. 2. 2020 (č. l. 300 tr. spisu) doplnili, že za místně příslušný považují Okresní soud v Děčíně nebo Okresní soud v České Lípě, dále se ve svém podání vyjádřili k důvodům podjatosti soudkyně Mgr. J. Vodehnalové. Na závěr navrhli, že věc by měla být delegována Okresnímu soudu v Olomouci nebo kterémukoli jinému okresnímu soudu, který je v obvodu Vrchního soudu v Olomouci a nikoli v obvodu vše kryjícího Vrchního soudu v Praze.

5. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 4 T 33/2019 (č. l. 301 tr. spisu) rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně Mgr. J. Vodehnalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných.

6. Nejvyššímu soudu byl dne 16. 6. 2020 předložen trestní spis Okresního soudu v Liberci vedený pod sp. zn. 4 T 33/2019 k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., a to na základě návrhu obviněných na č. l. 282 a 300 tr. spisu, v němž obvinění požadují přikázání jejich věci Okresnímu soudu v Olomouci nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci.

7. Nejvyšší soud, jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Liberci a Okresnímu soudu v Olomouci, především shledal, že mu byl trestní spis Okresním soudem v Liberci předložen k rozhodnutí o návrhu obviněných na odnětí věci Okresnímu soudu v Liberci a její přikázání Okresnímu soudu v Olomouci. Obsahem podání obviněných jsou však i pochybnosti týkající se místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci k rozhodnutí jejich věci. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že teprve, je-li najisto postavena otázka místní příslušnosti soudu, je možné se zabývat návrhem obviněných na delegaci. Nejvyšší soud proto (s ohledem na pochybnosti obviněných) nejprve zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k následujícímu závěru.

8. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt (srov. č. 37/1961 a č. 12/1972 Sb. rozh. tr.). Byla-li podána obžaloba u soudu, v jehož obvodu se nachází kterékoli z těchto míst, stává se tento soud místně příslušným k projednání věci bez ohledu na to, že místně příslušným by podle uvedených hledisek mohl být i jiný soud (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 1994, sp. zn. Ntd 52/94, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/1994).

9. Podle § 20 odst. 1 věta první tr. ř. proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu.

10. V uvedené věci je zřejmé, že trestné jednání obviněných spolu souvisí a oběma obviněným je obžalobou kladen za vinu přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit jednáním popsaným v obžalobě. Podle právní věty se měli žalovaného přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení dopustit tím, že mařili výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozili účel insolvenčního řízení.

11. Podstatou tohoto trestného činu není přímo útok na majetek dlužníka, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky jeho věřitelů, ale takové jednání (nejen dlužníka), které buď zcela brání tomu, aby byly náležitě uspořádány majetkové vztahy dlužníka, který je v úpadku, k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, nebo alespoň ztěžuje dosažení tohoto cíle. Objektem trestného činu je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tak chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 lze spáchat jen v průběhu insolvenčního řízení, tj. teprve po jeho zahájení, a až do ukončení (PÚRY František. § 225 In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012).

12. Mařit výkon funkce insolvenčního správce znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna. V důsledku jednání pachatele tedy dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Jednání pachatele nemusí zcela zmařit výkon funkce insolvenčního správce, ale postačí, je-li k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, aby správce provedl stanovené úkony insolvenčního řízení (srov. přiměřeně R 36/2007-II. a TR NS 7/2004-T 708.).

13. Objektivní stránkou uvedeného trestného činu, je tedy jednání pachatele, který usiluje o znemožnění výkonu funkce insolvenčního správce, je-li k tomu takové jednání způsobilé. Pokud podle obžaloby obvinění (v obou případech) doručili na podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, zjevně nedůvodnou žalobu na vyloučení majetku dlužníka z majetkové podstaty dlužníka se záměrem zmařit dražbu, pak je obvod Okresního soudu v Liberci místem spáchání uvedeného přečinu, neboť zde měli obvinění projevit vůli mařit výkon funkce insolvenčního správce, tedy v konečném důsledku jim mělo podáním bezdůvodné žaloby jít o zmaření dražby, která se měla konat v obci Doksy. Pokud byla obžaloba podána u Okresního soudu v Liberci, byla tedy podána u místně příslušného soudu.

14. O místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci s ohledem na výše uvedené není pochyb. Nejvyšší soud se dále jako soud příslušný zabýval návrhem obviněných na postup podle § 25 tr. ř., v němž navrhují přikázání jejich věci Okresnímu soudu v Olomouci nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci.

15. Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.

16. Podstatou podaného návrhu na delegaci je přesvědčení obviněných, že nejen samosoudkyně Mgr. J. Vodehnalová, ale ani žádný ze soudců Okresního soudu v Liberci i soudu odvolacího není schopen v jejich věci nestranně a objektivně rozhodnout. Obecně pak obvinění uvedli, že je důvodné jejich vyloučení z trestního řízení podle § 30 tr. ř., a to nejen pro jejich poměr k projednávané věci a osobám, ale také pro jejich poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Obvinění uvedli jako argumenty pro delegaci věci jejich subjektivní pochybnosti o schopnosti všech soudců Okresního soudu v Liberci i soudu odvolacího v jejich věci nestranně a objektivně rozhodnout a trestní oznámení podané insolvenčním správcem, že bylo podáno po konzultaci s Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, které však zůstalo ke skutečným pachatelům zločinu nečinné.

17. Nejvyšší soud v těchto toliko obecných argumentech neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle § 25 tr. ř.

18. Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle § 25 tr. ř. nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněných v objektivní rozhodování všech soudců určitého soudu v trestní věci obviněných. V obecné rovině Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu.

19. Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám [např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 (Podjatost). In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013]. Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997).

20. Z obsahu trestního spisu navíc vyplývá, že Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 4 T 33/2019 (č. l. 301 tr. spisu) rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně Mgr. J. Vodehnalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných. Tedy jinými slovy je ve věci obviněných schopna nestranně a objektivně rozhodovat. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že rozhodovací činnost vykonávají nezávislé soudy a je věcí profesionality každého soudce, aby byl schopen rozhodovat nezávisle a nestranně. Mezi předpoklady výkonu funkce soudce lze zařadit i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům.

21. Nezbývá než konstatovat, že obvinění ve svém návrhu na postup podle § 25 tr. ř. neuvedli žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jejich návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.

22. Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu