6 Tz 10/2019Rozsudek NS ze dne 30.01.2019

6 Tz 10/2019-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého K. C., nar. XY, naposledy bytem XY, okr. XY, zemřelého dne 23. 2. 1991, proti rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl, takto:

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, byl porušen zákon v ustanovení § 47 zákona č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé, v neprospěch obviněného K. C.

Tento rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný K. C., nar. XY, naposledy bytem XY, okr. XY, zemřelý dne 23. 2. 1991, se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“, čímž měl spáchat přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nástupu cvičení ve zbrani podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé, neboť označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. Ktr-759/49-I., byl obviněný K. C. uznán vinným přečinem neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nástupu cvičení ve zbrani podle § 47 zákona č. 193/1920 Sb., branného zákona republiky Československé, a byl podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř týdnů nepodmíněně, zostřeného jedním tvrdým ložem týdně. Právní moci rozsudek nabyl dne 23. 11. 1949.

Podle zjištění bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci, jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, spáchal obviněný uvedený přečin tím, že byť „povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“.

Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu dne 17. 1. 2019 stížnost pro porušení zákona, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a mj. dále poukázal na účel ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a závěry Ústavního soudu plynoucí z jeho rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 42/02. S ohledem na shora uvedené skutečnosti ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 47 zák. č. 193/1920 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, jakož zrušil i všechna další na tento rozsudek navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že obviněný, „povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“.

Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se plně ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti. Poukázal na to, že v předmětné trestní věci se jednalo o obdobné jednání, pro které byl obviněný také následně odsouzen. S ohledem na toto zjištění se ztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Intervenující státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství se plně ztotožnila s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud této stížnosti pro porušení zákona vyhověl a vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici [pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I], mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný byl uznán vinným pro skutek kvalifikovaný podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., jako přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nastoupení vojenského cvičení ve zbrani, spočívající v tom, že obviněný, ač „povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“. Dále z napadeného rozsudku vyplynulo, že obviněný byl podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř týdnů nepodmíněně, zostřeného jedním tvrdým ložem týdně. Právní moci rozsudek nabyl dne 23. 11. 1949. Z odůvodnění rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, rovněž Nejvyšší soud zjistil, že obviněný poté, co odmítl převzít svolávací lístek a vojenské cvičení dne 15. 8. 1949 nastoupit, „napsal a odeslal DOV Místek dopis, s nímž současně vrátil svůj vojenský list s prohlášením, že po studiu náboženských knih a zejména spisů Chelčického a Komenského odmítá se účastniti přímo či nepřímo jakékoli války a tudíž také vykonávati vojenské cvičení“.

Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala, ale i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“. Dále je nutno přiměřeně odkázat na právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005).

Po přezkoumání napadeného rozsudku a s ohledem na závěry plynoucí ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci postupoval v rozporu se zákonem, když svým rozsudkem ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, uznal obviněného vinným přečinem podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., a tohoto odsoudil podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání čtyř týdnů nepodmíněně, zostřeného jedním tvrdým ložem týdně. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, byl porušen zákon v ustanovení § 47 zákona č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé, v neprospěch obviněného K. C. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného K. C. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“, neboť skutek, kterým byl obviněný uznán vinným není trestným činem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu