6 Tdo 975/2014Usnesení NS ze dne 28.08.2014

6 Tdo 975/2014-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný A. T., roz. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 396/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 30/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 T 30/2005, byl obviněný A. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 23. 8. 2001 v P. jako jednatel firmy IRETC s.r.o., se sídlem Praha 6, Na Markvartce 900/16, na základě smlouvy o půjčce převzal od poškozeného věřitele Ing. J. H., částku 3.000.000,- Kč se závazkem, že půjčku věřiteli firma IRETC s.r.o., vrátí ve lhůtě do 31. 12. 2001 s příslušenstvím a to 13 % úrokem z vypůjčené částky, ačkoliv v této době byla firma bez finančních prostředků a ani sám jako jednatel firmy s takovou částkou nedisponoval a věděl, že v dohodnutém termínu ani později nebude schopný vypůjčenou finanční částku věřiteli vrátit a aby se této povinnosti vyhnul dne 11. 12. 2001 provedl fiktivní prodej obchodního podílu firmy IRETC s.r.o., za částku 1.000,- Kč na A. T., čímž věřiteli Ing. H. způsobil škodu ve výši 3.000.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit dědicům Ing. J. H. částku 3.000.000 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 396/2012, jímž podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu Praze podal obviněný dne 20. 3. 2013 dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu spolu se spisovým materiálem předloženo dne 28. 7. 2014. V tomto dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve připomněl, že soud prvého stupně rozhoduje v jeho trestní věci již potřetí, a to za nezměněného stavu skutkových zjištění, když ve dvou předchozích případech jej obžaloby zprostil, jelikož dospěl k názoru, že jeho jednání není trestným činem. Pokračoval, že s konečným závěrem soudu nesouhlasí, jelikož nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým byl uznán vinným. Konstatoval, že jedním z obligatorních znaků předmětného trestného činu je „uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností za současného způsobení škody na cizím majetku“. Podle jeho slov však poškozený nebyl žádným způsobem uveden v omyl, když měl, jak plyne z provedených důkazů, k dispozici veškeré informace (jak ohledně nečinnosti firmy IRETC s.r.o., tak stran použití půjčených peněz na odkoupení směnky, jakožto svým způsobem rizikové obchodní operace). Jestliže za této situace s uzavřením smlouvy o půjčce souhlasil, jednalo se, podle jeho mínění, čistě o občanskoprávní vztah. Spolu s tím obviněný poznamenal, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka citovaného trestného činu (ani v minimální formě úmyslu eventuálního). Uvedl, že celá zapůjčená částka byla použita na odkoupení platné, vymahatelné a formálně nezávadné směnky vystavené na částku 27.000.000 Kč. Jelikož z objektivních důvodů, z části i na straně poškozeného, nedošlo k jejímu vymožení a on tuto skutečnost ani nemohl nijak ovlivnit, nemohly být vypůjčené prostředky poškozenému vráceny. Dále uvedl, že pokud soudy dovozovaly jeho úmysl uvést poškozeného v omyl a způsobit mu škodu z prodeje společnosti IRETC s.r.o., který navíc označily jako prodej fiktivní, je z provedených důkazů, podle jeho mínění, zřejmé, že se jednalo o řádný obchodněprávní akt, uzavřený v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Měl rovněž za prokázané, že poškozený o jeho úmyslu prodat firmu věděl podstatně dříve, než se úkon uskutečnil, neboť to byl právě on, komu převod firmy vlastnící shora uvedenou směnku nabídl. Uzavřel, že byl uznán vinným skutkem, který nenaplňuje žádný znak trestného činu podvodu, neboť se ke škodě cizího majetku neobohatil, neuvedl nikoho v omyl a nemohl tímto činem způsobit značnou škodu.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 396/2012, a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované usnesení navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně shrnul stěžejní body dovolání a náležitosti uplatněného dovolacího důvodu podotkl, že dovolací námitky obviněného sice směřují proti existenci formálních zákonných znaků trestného činu podvodu, pod deklarovaný dovolací důvod je však lze podřadit jen s dosti značnou dávkou tolerance. Konstatoval, že obviněný v dovolání opakovaně uvedl, které skutečnosti podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek je ovšem nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, nikoli ze skutkových hodnocení obviněného. Pokud se týká znaku „uvedení jiného v omyl“ a podvodného úmyslu na straně obviněného, pak těmto zákonným znakům trestného činu podvodu zcela odpovídají skutková zjištění a tvrzení obviněného týkající se směnky označil z tohoto pohledu za irelevantní. Podle jeho vyjádření obviněný nepochybně uváděl poškozeného v omyl o svých schopnostech vrátit vypůjčené peníze, přičemž současně musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tak ve skutečnosti neučiní. Pokud tak činil, bylo a je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu irelevantní, že poškozený znal pachatelovu špatnou finanční situaci, resp. špatnou finanční situaci firmy, jejímž jménem si pachatel peníze půjčil, jelikož existenci znaků trestného činu podvodu je třeba posuzovat k momentu vylákání peněz. Zásadní význam z hlediska existence zákonných znaků trestného činu podvodu nemá ani otázka, zda prodej obchodního podílu firmy IRETC s. r. o. byl fiktivní, ač se státní zástupce s jeho účelovostí ztotožnil. Z výše uvedených důvodů nepřisvědčil ani námitce, že se jednalo pouze o občanskoprávní vztah. Dodal, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. může být spáchán i v rámci občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu. Dovolací námitky obviněného tak označil za zjevně nedůvodné.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 396/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (byť obviněný formálně deklaroval, že nebyly naplněny obligatorní zákonné znaky trestného činu podvodu) směřují de facto primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž (stručně shrnuto) ve skutečnosti prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, čímž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a právě až na tomto základě – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (s tím, že se jednalo toliko pouze o vztah občanskoprávní, resp. akt obchodněprávní s určitým prvkem rizika, a jeho jednáním nemohl být naplněn žádný ze zákonných znaků trestného činu kladeného mu za vinu). Takto nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad tento rámec lze uvést, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými soudem odvolacím, a právními závěry těchto soudů není nesoulad. Z těchto skutkových zjištění zřetelně vyplývá, že obviněný převzal od poškozeného, který jednal (učinil majetkovou dispozici) v omylu vyvolaném obviněným, částku 3.000.000 Kč, kterou mu následně nevrátil (ani neposkytl adekvátní protihodnotu, plnění), čímž byl naplněn znak obohacení, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Pro úplnost lze dodat, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). V příčinné souvislosti s jednáním obviněného však došlo rovněž ke zmenšení majetku poškozeného v uvedené částce, tedy ke vzniku škody na jeho straně, a to škody značné ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., potažmo § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud přitom konstatuje (pokud jde o charakter předmětného jednání), že obviněný peníze převzal na základě smlouvy o půjčce se závazkem je v konkrétní lhůtě vrátit (včetně příslušenství), ačkoliv v této době byla obchodní společnost IRETC s.r.o. bez finančních prostředků a ani sám jako jednatel firmy s takovou částkou nedisponoval a věděl, že v dohodnutém termínu ani později nebude schopný vypůjčenou finanční částku věřiteli vrátit. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (to ostatně platí i pro další jeho jednání ve vztahu k poškozenému Ing. J. H., jak se o nich tento ve své výpovědi zmínil). Přitom zjevně musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve skutečnosti přijatému závazku nedostojí. Je tedy zřejmé nejen jeho podvodné jednání (ve formě uvedení jiného v omyl), ale i jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. Pouze na okraj lze poznamenat, že pokud pachatel vyvolal u poškozeného přesvědčení, že mu ve sjednané lhůtě vrátí finanční prostředky, a poškozený mu předal své peníze v přesvědčení, že pachatel bude schopen své závazky splnit, je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. irelevantní, zda poškozený znal špatnou finanční situaci firmy (např. podnikatelskou platební neschopnost), jejímž jménem si pachatel peníze půjčil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 9 Tz 93/2000).

V kontextu těchto závěrů se pak již jeví z hlediska naplnění znaků předmětného trestného činu jako nepodstatná otázka, zda byl (následný) prodej podílu obviněného v obchodní společnosti IRETC s.r.o. fiktivní či nikoli. Jak správně konstatoval státní zástupce, existenci znaků trestného činu podvodu je totiž třeba posuzovat k okamžiku vylákání peněz. Z okolností tohoto převodu, ke kterému došlo až po převzetí peněz obviněným, lze na podvodný úmysl na jeho straně usuzovat pouze nepřímo. Z odůvodnění soudního rozhodnutí nicméně vyplývá, že nepochybně šlo o zcela účelový úkon, kterým se obviněný ještě před splatností půjčky zbavil svého podílu ve firmě, která ve smlouvě o půjčce formálně figurovala jako dlužník. O účelovosti převodu svědčí skutečnost, že obchodní podíl byl prodán za bagatelní částku 1.000 Kč, a zejména okolnost, že A. T. obdržel odměnu 5.000 Kč za to, že na sebe firmu převedl; v případě vážně míněného standardního převodu obchodního podílu by takovéto vyplacení odměny jeho nabyvateli postrádalo jakýkoli smysl.

Obdobný závěr jako v případě prodeje obchodního podílu obviněného v obchodní společnosti IRETC s.r.o. platí i ve vztahu k otázce nákupu směnky. Nejvyšší soud zcela ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že o nákupu směnky obviněný podle skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu poškozeného informoval až delší dobu po převzetí peněz a navíc až dodatečně po jejím nákupu, když původně měly být peníze určeny na nákup lomu. Z hlediska znaku „uvedení v omyl“, jehož existenci je třeba posuzovat k momentu uzavření smlouvy o půjčce a předání peněz, je tedy poskytnutí této dodatečné informace poškozenému irelevantní. Tvrzení týkající se směnky jsou irelevantní i z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu podvodu. I kdyby snad obviněný zamýšlel směnku zakoupit již v době uzavření smlouvy o půjčce, pak pokud směnku vystavenou již v roce 1996 kupoval za zlomek částky, na kterou byla vystavena, nutně musel být srozuměn s tím, že vymožitelnost takovéto z hlediska prodávajícího krajně nevýhodně prodané směnky je přinejmenším mimořádně nejistá. Není přitom od věci poznamenat, že z výpovědi poškozeného Ing. J. H. plyne, že si obviněný z hlediska vymahatelnosti onu směnku náležitě neprověřil a z výpovědí svědků M. N. a M. F. se podává, že předmětná směnka byla nevymožitelná.

Konečně, Nejvyšší soud stručně uvádí, že v posuzované trestní věci nejde o pouhé nedodržení civilních závazků, neboť jednání obviněného zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno opětovně zdůraznit, že podstatou popsaného případu bylo zaviněné – úmyslné – podvodné jednání obviněného, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek naplnil znaky trestného činu, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Lze dodat, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem tr. zák., jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod posuzovat čin obviněného pouze podle občanskoprávních norem a ztotožnil se se závěry soudů nižších stupňů (i státního zástupce) stran toho, že obviněný naplnil všechny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to způsobem zcela standardním a plně odůvodňujícím též dovození potřebné míry společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2014

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý