6 Tdo 927/2020Usnesení NS ze dne 15.09.2020

6 Tdo 927/2020-698

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný H. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 44 To 88/2020-625, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 167/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2020, č. j. 39 T 167/2019-575, byl obviněný H. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (ad I./1. – 4.), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ad I./2.), zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (ad II.) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (ad III.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku, v případě skutku popsaného pod bodem II. konkrétně tím, že

II. obžalovaní H. M. a J. D.

dne 16. 6. 2019 v době okolo 20:49 hodin, v Praze 7, XY, poté, co byli na dvoře domu při odnášení jízdního horského kola zn. SCOTT, modro-černé barvy, v hodnotě 3 626 Kč, náležející poškozenému L. T., narozený XY, přistiženi poškozeným J. H., narozeným XY, který uzamkl jednu z mříží v chodbě domu a obžalované vyzval, aby setrvali na místě do příjezdu policie, obžalovaní v úmyslu vynutit si útěk z místa činu hodili na poškozeného H. nesené jízdní kolo, čímž jej udeřili do trupu a pravého stehna, následkem čehož ztratil poškozený H. rovnováhu, čehož obžalovaní využili k přelezení uzamčené mříže, avšak obžalovaná byla při pokusu přelezení mříže stažena na zem poškozeným H., pročež obžalovaný, který mříž přelezl, zakřičel na poškozeného H.: „Hajzle pusť ji nebo tě poleju kyselinou“, zároveň protáhnul svou paži mříží, až byla jeho ruka v těsné blízkosti obličeje poškozeného H., a začal prsty imitovat pohyb stlačování pístu, který doprovázel vydávaným zvukem "pssst", a na tomto základě poškozený H. instinktivně odvrátil hlavu a povolil sevření obžalované, která se mu tak vysmekla, přelezla mříž a následně obžalovaní z místa činu utekli.

2. Obviněný byl odsouzen za přečin ad I. a zločin ad II. podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 1, § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a za přečin ad III. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Pro výkon obou trestů byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla uložena (zčásti společně a nerozdílně se spoluobviněnou) povinnost nahradit škodu zaplacením specifikovaných částek. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody i ohledně spoluobviněné J. D.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2020, č. j. 44 To 88/2020-625, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť odvolací soud bez řádného přezkoumání věci zamítl jeho odvolání, ačkoli zde byl dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a neuplatnily v jeho věci zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Ve věci proti sobě stály dvě vzájemně odporující si tvrzení obviněných a poškozeného, přičemž soud mohl pochybnosti o tom, která verze je pravdivá, odstranit provedením dalších důkazů, což svévolně odmítl.

5. Obviněný namítl, že znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nebyly naplněny, neboť se nepodařilo prokázat, že se skutek stal způsobem uvedeným ve výrokové větě napadeného rozsudku. Jak již zmíněno, obviněný poukázal na to, že soudy postavily závěr o jeho vině na jediném usvědčujícím důkazu, jímž byla výpověď poškozeného J. H. Současně namítl, že soud prvního stupně odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků, kteří mohli výpověď poškozeného zpochybnit. S odkazem na judikaturu obviněný dále zdůraznil, že výrok o vině může být založen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání, což platí tím spíše, když věrohodnost jediného přímého svědka je pochybná. Má tedy za to, že v jeho případě měla být uplatněna zásada presumpce neviny jako jeden ze základních postulátů trestního procesu zakotveného nejen v § 2 odst. 2 tr. ř., ale také v rovině ústavní – v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 44 To 88/2020-625 a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný (č. l. 681) vyjádřil souhlas s rozhodnutím o jeho dovolání v neveřejném zasedání.

7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že námitky obviněného nepovažuje za podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod upravený v § 265b tr. ř. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě.

8. Státní zástupkyně zdůraznila, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jen v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního a druhého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Do skutkových zjištění nižších soudů proto může Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu zasáhnout jedině výjimečně, a to v případech faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

9. Argumenty obviněného však směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, přičemž obviněný prosazuje vlastní odlišnou skutkovou verzi skutkového stavu věci a z ní dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem obviněný nijak blíže nekonkretizuje a spatřuje ji jen velmi obecně ve způsobu hodnocení důkazů, od čehož sekundárně dovozuje porušení pravidla in dubio pro reo, jež má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Jde tedy o pravidlo, které má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových.

10. Soudy nižších stupňů své závěry o vině obviněného v části napadeném dovoláním řádně a náležitým způsobem odůvodnily (soud prvního stupně tak učinil v bodech 5. a 6. odůvodnění rozsudku, soud odvolací v bodě 5 odůvodnění usnesení). Soud prvního stupně učinil skutkové závěry na základě výpovědi poškozeného J. H., která byla v rozporu s obhajobou obviněných, kteří popřeli výhrůžky vůči poškozenému, a rovněž i skutečnost, že by na něj hodili jízdní kolo. Navrhované doplnění dokazování spočívalo ve výslechu svědků, kteří viděli obviněnou J. D. po události a mohli se vyjádřit k jejímu zranění, čímž měla být výpověď poškozeného zpochybněna. Soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů neuvěřil výpovědi obviněných a přisvědčil výpovědi poškozeného. Své úvahy ohledně hodnocení důkazů přitom řádně rozvedl a přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a z jakých důvodů považuje výpověď poškozeného J. H. za pravdivou. Obviněným navrhované výslechy svědků k doplnění dokazování soud vyhodnotil správně jako nadbytečné – v tomto případě nebyly pochybnosti o tom, že i obviněná utrpěla při činu zranění, toto zranění nebylo nijak objektivizováno a nebylo vyloučeno, že si je obviněná způsobila sama při pokusu o přelezení mříže nebo v okamžiku, kdy byla poškozeným stržena na zem.

11. Je možné přisvědčit, že jediným přímým důkazem proti obviněnému v případě uznání viny pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. (správně tr. zákoníku) byla výpověď poškozeného J. H., částečně podporovaná lékařskými zprávami o jeho ošetření. Nelze se však ztotožnit s námitkou obviněného, že stojí-li proti sobě dvě rozporuplná tvrzení, přičemž další důkazy nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02 a též usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 712/2019 je uplatnění zásady in dubio pro reo opodstatněné, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporuplných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá.

12. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud přitom prvního stupně dostál. Náležitě odůvodnil nejen způsob, jakým hodnotil provedené důkazy, ale také právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Poškozený dal obviněným zřetelně najevo, že je hodlá na místě zadržet ve shodě s oprávněním podle § 76 odst. 2 tr. ř. Jeho záměr musel být obviněným zřejmý nejen z toho, že jim zamčením mříží ztížil možnost útěku, ale také hlasitě projevil úmysl oznámit čin policii. Jestliže obvinění na tuto situaci bezprostředně reagovali tím, že na poškozeného společně hodili jízdní kolo – tak silně, že mu vznikly podlitiny – nečinili tak zjevně proto, aby si násilím uchovali odcizenou věc, ale v úmyslu poškozeného přimět, aby je nezadržoval a nechal je odejít z místa činu. S odkazem na soudní praxi (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr.) bylo takové jednání správně právně posouzeno jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku. S ohledem na povahu útoku a ustanovení § 118 tr. zákoníku tento čin soud přiléhavě kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Znaky trestného činu vydírání byly u obviněného navíc spatřovány také v tom jednání, při němž poškozenému vyhrožoval způsobením újmy na zdraví – poleptáním obličeje – pro případ, že bude pokračovat v zadržování obviněné J. D.

13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

23. Přestože mimořádný opravný prostředek obviněného je podán vůči usnesení soudu druhého stupně, které navazovalo na rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným i sbíhajícími se majetkovými trestnými činy, dovolání směřuje jen vůči výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. skutku ad II. Ostatně jen tento výrok o vině byl na podkladě odvolání obviněného přezkoumán odvolacím soudem. Proto i závěry níže uvedené se vztahují toliko ke skutku, vůči němuž obviněný svým dovoláním brojí.

24. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky obviněného, že mu nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotně právní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a nikoli důvodnost vlastní hmotně právní subsumpce zjištěného skutkového stavu pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Obviněný uplatnil výhrady ryze skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jeho námitky zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Primárně nezpochybňují právní posouzení skutku. Jejich prostřednictvím se obviněný domáhá převzetí jím nabízené skutkové verze, z které pak vyvstávají pochybnosti o důvodnosti soudy užité právní kvalifikace skutku.

25. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

26. Obviněný namítl, že soud nesprávně zhodnotil výpovědi obviněných a poškozeného, když toho posoudil jako věrohodného a uvěřil jeho verzi události. Jak bylo podrobně vylíčeno výše, Nejvyšší soud zásadně nemůže zasahovat do hodnocení důkazů nalézacím soudem. Proces hodnocení důkazů přísluší zásadně toliko nalézacímu soudu, jakožto orgánu, který důkazy nezbytné pro své rozhodnutí provedl. Právě tento soud má, s ohledem na realizaci zásady bezprostřednosti provádění důkazy, nejlepší předpoklady k tomu, aby důkazy vyhodnotil způsobem upraveným v § 2 odst. 5 tr. ř. Tímto hodnocením je vázán i soud odvolací (srov. § 263 odst. 7 věta druhá tr. ř.), který není oprávněn nalézacímu soudu dávat jakékoli pokyny k tomu, jak má ten který důkaz hodnotit. Může mu toliko vytknout nedodržení zákonných podmínek hodnocení, a to tím způsobem, že jej upozorní např. na to, k jaké skutečnosti nepřihlédl a v důsledku toho ji do hodnotících úvah nepojal. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

27. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo. Nalézací soud v bodě 5. svého odůvodnění podrobně vyložil, proč považoval výpověď poškozeného za věrohodnou, a naopak výpověď obviněných za účelovou. Zmínil mimo jiné i to, že se nejedná o osobu sociálně či jinak problematickou a jeho projev vůči soudu při přímém kontaktu byl plynulý a přirozený. Soud neseznal ani náznak toho, že by poškozený vědomě nepravdivě škodil obviněným a měl v tomto směru nějakou zřejmou motivaci, když v řízení ani neuplatnil žádné nároky. Odůvodnění nalézacího soudu je v tomto směru zcela dostačující.

28. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ Nalézací soud přitom ve svém rozsudku v bodě 6. uvedl, že navržené výslechy zamítl pro jejich nadbytečnost. Byť si lze představit ze strany soudu podrobnější odůvodnění jeho závěru, nedošlo neprovedením uvedených návrhů k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

29. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.

30. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.

31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 9. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu