6 Tdo 83/2005Usnesení NS ze dne 31.05.2005

6 Tdo 83/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 235/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 93/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 5 T 93/2003, byli obvinění R. K. a J. K. uznáni v bodě 3) výroku vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože dne 1. září 1999 společně po vzájemné dohodě se S. B. se oba dostavili do společnosti E., s. r. o., v K., a zde obžalovaný J. K. uzavřením Smlouvy o půjčce a zástavě se společností E., s. r. o. K. a obžalovaný R. Kr. jako ručitel podepsáním směnky k zajištění požadované půjčky peněz pro jiného, která byla kryta jeho movitým majetkem - automobilem značky Dodge Caravan v hodnotě 481.215,- Kč, společně vylákali peněžní půjčku ve výši 200.000,- Kč, ač obžalovaný K. nikde nepracoval, neměl finanční prostředky a věděl, že podmínky smlouvy plnit nebude a rovněž tak nebude platit řádně měsíční splátky, obžalovaný Kr., byť byl seznámen se závazky, které mu vyplývaly z postavení ručitele, včetně skutečnosti, že v případě neplnění podmínek smlouvy obžalovaným K. přechází osobní vůz do vlastnictví společnosti E., s. r. o. K. a on je povinen vůz vydat, věděl, že pro tento případ závazky plnit nebude a předmětný vůz nevydá, neboť po stvrzení svých závazků ihned tento vůz vyloučil ze své dispozice a předal ho do dalšího užívání S. B., který automobil následně prodal další osobě, přičemž oba obžalovaní skutečně podmínky smlouvy neplnili a závazky nesplnili a tak svým jednáním způsobili společnosti E., s. r. o. K. škodu ve výši 200.000,- Kč.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný R. Kr. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. K. uznán vinným v bodech 1) a 2) výroku trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. Kr. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 235/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovaným soudním rozhodnutím (výroku o vině a trestu) podal obviněný R. Kr. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině, když jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení občansko právních institutů“.

V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být citovaný dovolací důvod naplněn. Předně namítl, že rozsudečný výrok neodpovídá skutečnosti. Ačkoliv podepsal směnku k zajištění půjčky peněz a tímto podpisem na sebe převzal ručitelský závazek, směnka nebyla, narozdíl od tvrzení soudu, kryta jeho automobilem. Proto neměl povinnost vůz vydat a část rozsudečného výroku, kde je uvedeno „věděl, že pro tento případ závazky plnit nebude a předmětný vůz nevydá“, nedává smysl. Jeho závazek byl pouze akcesorické povahy a byl připraven v případě neplnění půjčky obviněným K. směnku proplatit, respektive ze žádného důkazu nevyplývá, že by ji proplatit nechtěl. Podle názoru obviněného může k naplnění skutku dojít pouze po předložení směnky a nikoliv dříve, neboť směnka je právo, je obchodovatelná a bez jejího předložení by nešlo o plnění ze směnky, ale z jiného důvodu, popřípadě bez důvodu. Směnka mu však k proplacení nebyla předložena a ani mu nebylo známo, že půjčka není řádně splácena; pokud by mu směnka byla předložena, proplatil by ji. Společnost E., s. r. o. měla možnost spojit se s ním písemně nebo podat občansko právní žalobu, avšak zvolila pro ni výhodnější postup a obešla jeho ručitelský závazek ze směnky. Jestliže tedy neměl možnost směnku proplatit a věřitel se místo toho hojil na jeho vozidle, došlo podle jeho mínění k situaci, na které nebyli dohodnuti a která ho poškodila.

Obviněný dále vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvého stupně, že oba obvinění uvedli firmu E., s. r. o. v omyl při uzavírání předmětných smluv, když je uzavřeli s vědomím, že je nebudou plnit. Rovněž závěr odvolacího soudu, že již při uzavírání smlouvy věděl, že obviněný J. K. půjčku splácet nebude, považuje za mylný. Namítl, že pouze podepsal směnku a kupní smlouvu, v níž souhlasil, aby případně došlo k uspokojení nároku koupí jeho vozidla. V tomto směru odmítl názor odvolacího soudu, že není podstatné, že smlouvu o půjčce a zástavě nepodepsal, když stačí, že o ní věděl, neboť podle dovolatele každý může nést odpovědnost pouze za smlouvu, kterou uzavřel. V posuzovaném případě nešlo o smlouvu společnou, která by zavazovala oba obviněné, nýbrž o samostatné závazky, byť závazek ze směnky byl akcesorický. Obviněný zdůraznil, že od společnosti E., s. r. o. obdržel a akceptoval návrh kupní smlouvy, avšak návrh smlouvy o půjčce a zástavě neakceptoval a ani nemohl, protože mu nebyl adresován. Vzhledem k tomu, že šlo o dvě dvoustranné smlouvy, z nichž jedna se týkala J. K. a druhá jeho osoby, nedošlo ke společné akceptaci a společné a nerozdílné odpovědnosti za závazek z půjčky, a proto nemohlo jít ani o společné jednání. Podle obviněného není důležité, zda jednali s J. K. společně, ale naopak kdo z nich jakou smlouvu uzavřel. Stejně tak je nepodstatné, zda znal obsah smlouvy o půjčce a zástavě či nikoliv, neboť tato smlouva ho žádným způsobem nezavazovala. Zdůraznil, že nemůže nést občansko právní ani trestně právní odpovědnost za povinnost vyplývající ze smlouvy, kterou uzavřel výlučně obviněný J. K., a proto svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s posouzením otázky přechodu vlastnictví, resp. zpochybnění jeho vlastnického práva k automobilu a v naznačeném ohledu poukázal na rozporuplné, popřípadě důkazně nepodložené závěry soudů. Namítl, že ačkoliv obžaloba jeho vlastnictví nezpochybňovala, soud prvého stupně ho za vlastníka vozu považoval i nepovažoval a odvolací soud poté překvapivě uzavřel, že vlastníkem vozu nebyl (za této situace pak neměl možnost prokázat své vlastnictví např. slyšením svědků, uzavřenou havarijní pojistkou či dalšími doklady). Popis skutku nemá v tomto směru oporu v provedeném dokazování a je v rozporu s hmotně právními ustanoveními občanského zákoníku, když na jedné straně vychází z toho, že jeho osobní vůz přechází do vlastnictví společnosti E., s. r. o. a na druhé straně odvolací soud jednoznačně hovoří o tom, že není vlastníkem tohoto automobilu. Obviněný konstatoval, že pokud by automobil nebyl jeho, resp. byl na něho převeden pouze fiktivně, firma E., s. r. o. by se nemohla stát na základě předmětné kupní smlouvy vlastníkem tohoto vozu. Navíc je mu kladeno za vinu, že vůz vyloučil ze své dispozice, přestože je věcí vlastníka, komu automobil zapůjčí a tato dispozice nic nemění na vlastnickém právu. V tomto směru obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, podle něhož zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy zřídit k ní věcné břemeno, popřípadě dát ji do nájmu nebo užívání jiného. Z popsaných okolností dovodil, že pokud disponoval s předmětem zástavy, jednalo se o jednání právem aprobované a nikoliv trestné. Současně poukázal, že písemná zástavní smlouva na předmětný vůz s ním nebyla vůbec uzavřena.

Z uvedených důvodů, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, obviněný uzavřel, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i na nesprávném hmotně právním posouzení, když soudy obou stupňů vadně posoudily kogentní ustanovení občanského zákoníku týkající se návrhu na uzavření smlouvy a přijetí tohoto návrhu, zpochybnily jeho vlastnické právo a porušily i hmotně právní ustanovení zákona směnečného a šekového. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně i usnesení Krajského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně konstatoval, že s argumentací obviněného R. Kr. se nelze ztotožnit. Podle jeho názoru je ze svědeckých výpovědí zřejmé, že automobil zn. Dodge Caravan zakoupili manželé B., kteří jej také až do prodeje v prosinci roku 1999 fakticky užívali, přičemž v technickém průkazu byl po vzájemné dohodě jako majitel uveden krátce před jednáním o půjčce se společností E., s. r. o. K. obviněný Kr., který vozidlo nezakoupil ani neužíval. Obviněný následně vyhověl prosbě obviněného J. K. a S. B. a předmětným vozidlem ručil při půjčce peněz od společnosti E., s. r. o. K. Státní zástupce zdůraznil, že zejména z prvotních výpovědí obviněného J. K. vyplývá, že se společně s obviněným R. K. dohodli na „výpomoci“ S. B. spočívající v tom, že pro něj za úplatu získají půjčku 200.000,- Kč, přičemž obviněný K. „vzal půjčku na sebe“ a obviněný Kr. „vystupoval jako ručitel a za půjčku ručil vozidlem S. B.“ Následně se oba obvinění zcela nedůvodně spoléhali, že S. B. bude hradit pravidelné měsíční splátky společnosti E., s. r. o. K., což se nestalo. Příslušné smlouvy uzavřeli na základě vzájemné dohody a za úplatu právě obvinění, a to po sdělení naprosto nepravdivých údajů, když obviněný K. neměl jako nezaměstnaný finanční prostředky k úhradě těchto splátek a obviněný Kr. fakticky vozidlo, kterým za poskytnutí půjčky ručil, nikdy nevlastnil. S oběma obviněnými bylo jednáno současně, oba byli detailně seznámeni se svými závazky, přičemž obviněný K. neuhradil ani jednu ze splátek a obviněný Kr. na výzvu k převzetí závazku nereagoval, a poté, co poškozená společnost přistoupila k realizaci vydání vozidla, jímž tento obviněný kryl směnku zajišťující půjčku peněz obviněnému K., poškozené společnosti sdělil, že předmětné vozidlo nemá a ani neví, kde se nachází. Podle mínění státního zástupce nešlo v žádném případě pouze o občansko právní vztah a o nesplnění závazků vyplývajících ze smluv, které obvinění uzavřeli se společností E., s. r. o. K., neboť je evidentní, že od počátku vystupovali proti zájmům poškozené společnosti a uvedením nepravdivých skutečností sledovali obohacení sebe, popř. i jiného. Za tohoto stavu nabylo ve svém souhrnu jednání obviněných znaků trestného činu a jejich odpovědnost za škodu je odpovědností za škodu způsobenou trestným činem.

Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že z hlediska povahy jednání obviněných jako trestného činu podvodu je bezvýznamná dovolatelem namítaná okolnost, že každý z obviněných odpovídá pouze za smluvní vztah, který s poškozenou společností uzavřel a podepsal, a tudíž on nemůže odpovídat za škodu. Je totiž bezvýznamné, kterou ze smluv a který z obviněných podepsal a uzavřel, když bylo nezvratně prokázáno, že jednali na základě vzájemné dohody a byli od počátku srozuměni s tím, že uzavřené závazky plnit nebudou, že k uzavření smlouvy o půjčce nemůže dojít a nedošlo by bez podpisu směnky obviněným Kr., která byla kryta předmětným motorovým vozidlem, jež mu fakticky nikdy nepatřilo. Na základě vzájemné dohody obviněných se S. B. byl pouze účelově v technickém průkazu jako majitel zapsán obviněný Kr. Státní zástupce však současně poukázal, že nalézací soud ve výroku o vině svého rozsudku velmi nepřesně a povrchně popsal vztah obviněného Kr. k vozidlu zn. Dodge Caravan, pokud bez dalšího převzal popis skutku z obžaloby státního zástupce, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy učinily skutková zjištění, že obviněný Kr. faktickým vlastníkem předmětného vozidla nikdy nebyl. V tomto směru proto jde pouze o neúplnost a nepřesnost v popisu skutku a porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, který byl zjištěn tak, že jsou v něm zahrnuty všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud obviněný ve svém dovolání zmínil rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod Rc 64/2004 a z tohoto dovozuje, že následné zcizení předmětu zástavy zástavním dlužníkem není jednáním trestným, státní zástupce zdůraznil, že obviněný Kr. předmět zástavy fakticky nikdy nevlastnil. Se zástupci společnosti E., s. r. o. jednali společně s obviněným K. od počátku v podvodném úmyslu obohatit sebe, popř. i S. B. ke škodě společnosti, a proto citace ze zmiňovaného rozhodnutí nemají žádný vztah k posuzované trestní věci. Dodal, že i občansko právní úprava sankcionuje zástavního dlužníka, pokud zaviněným jednáním poruší svou právní povinnost (způsobí-li zhoršení zástavy na újmu věřitele), avšak jednání obviněných R. K. a J. K. vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V daném případě společný úmysl obviněných směřoval od počátku k získání finanční částky 200.000,- Kč, přičemž oba obvinění věděli, že nebudou plnit povinnosti, k nimž se zavázali. Státní zástupce uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. Kr. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

V dovolání obviněný zpochybnil jednak právní kvalifikaci jemu vytýkaného jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (především namítl absenci trestní odpovědnosti ohledně jeho osoby z důvodu neexistence společné občansko právní odpovědnosti a potažmo zpochybnil naplnění znaku spolupachatelství při uzavírání předmětných smluv s poškozenou společností, tj. společného jednání a společného podvodného úmyslu včetně následku v podobě škody vzhledem ke způsobu realizace zajišťovacích institutů ze strany poškozené společnosti), poukázal na nesprávné posouzení občansko právních institutů (otázky vlastnictví předmětného vozidla, okolnosti realizace zajištění závazku) a v naznačeném směru namítl občansko právní rozměr celého případu. Tyto námitky byly uplatněny ve shodě s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud se jimi mohl zabývat a zkoumat, zda dovolání obviněného je opodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a pokud by byly druhé straně známy, k vydání věci či jiného plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§ 4 tr. zák.). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (podvodu) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze, a to kromě doznání obviněné osoby, pokud existuje, zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých je možné podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Podle § 9 odst. 2 tr zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky téhož trestného činu popsaného v příslušné skutkové podstatě. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda); každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.

Z tzv. skutkové věty obsažené pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kladně vyplývají skutečnosti, které byly výše citovány, přičemž z tzv. právní věty téhož rozsudku je patrno, že soud prvého stupně považoval znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. za naplněné tím, že obvinění J. K. a R. Kr. společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

V kontextu s dovolacími námitkami Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pokud dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věcí určených podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, tak tato skutečnost ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu § 250 tr. zák. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že je nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 54/1967).

Ze skutkových zjištění učiněných ve věci je zřejmé, že již při uzavření předmětných smluv obvinění neměli v úmyslu plnit své závazky a s tím související případnou realizaci zajištění půjčky, když takto vylákané peníze byly určeny pro třetí osobu S. B., a poté, co mu peníze předali, respektive nikoli celou částku, ale 180.000,- Kč (viz č. l. 40 tr. spisu), se o své závazky z půjčky, popřípadě související s půjčkou, dále nestarali a „nepřiměřeně a nedůvodně spoléhali na to, že tato osoba bude za ně závazky vůči E. plnit“ (str. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Z výpovědi obviněného J. K. se podává, že S. B. jej požádal, aby si vzal půjčku („Pan B. konkrétně chtěl, abych si půjčil tolik, kolik nám E. půjčí podle ohodnocení vozidla Dodge Caravan.“ - viz výpověď jmenovaného obviněného na č. l. 40 tr. spisu). Obviněný R. Kr. byl požádán, aby v souvislosti s touto půjčkou ručil vozidlem S. B., neboť poskytnutí půjčky ze strany společnosti E., s. r. o. bylo podmíněno některým ze zajišťovacích institutů. Následně obviněný J. K. uzavřel se společností E., s. r. o. smlouvu o půjčce a zástavě č. 1082/99E (č. l. 25 spisu) a akceptoval jako směnečník s tím související směnku na částku 260.000,- Kč (č. l. 28 spisu), obviněný R. Kr. podepsal tuto směnku jako aval a dále uzavřel kupní smlouvu se započtením pohledávky, jejímž předmětem byl prodej vozidla zn. Dodge Caravan na společnost E., s. r. o. pro případ, že závazek z půjčky nebude řádně a včas J. K. uhrazen. Nutno přisvědčit dovolateli, že v posuzovaném případě nedošlo k uzavření zástavní smlouvy, jejímž předmětem by byl zmíněný automobil. V návaznosti na smlouvu o půjčce a zástavě, kterou uzavřel s poškozenou společností toliko obviněný J. K., byla uzavřena již zmíněná kupní smlouva se započtením pohledávky, na základě které „ předmětný automobil přechází do vlastnictví kupujícího okamžikem započtení pohledávky po lhůtě splatnosti dle příslušných ustanovení smlouvy o půjčce “. (viz č. l. 26 tr. spisu).

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně plyne, že subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. soud vyvodil ze shora zmíněných skutečností objektivní povahy, z nichž vyplývá, že obviněný R. K. spolu s obviněným J. K. poskytnuté peněžní prostředky vylákali pro jinou osobu, nepřiměřeně a nedůvodně spoléhali na to, že závazek tato jiná osoba uhradí a jednali tak s vědomím, že poskytnuté peníze na základě smlouvy o půjčce společnosti E., s. r. o. nevrátí ve lhůtě splatnosti, potažmo se srozuměním, že zajištění půjčky prostřednictvím fiktivně převedeného automobilu zn. Dodge Caravan na obviněného Kr. není dostatečné.

V souvislosti se zpochybněním subjektivní stránky vytýkaného trestného jednání obviněný R. Kr. v dovolání uplatnil výhrady, o něž byl opřen názor, že soudy obou stupňů rozporuplně a nesprávně posoudily otázku vlastnictví předmětného vozidla. V tomto směru vznesl tvrzení, že vlastníkem tohoto automobilu byl a prostřednictvím dovolacích námitek ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na podkladě provedených důkazů a snaží se je zvrátit. Lze přisvědčit dovolateli v tom směru, že soud prvého stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku k předmětné směnce nepřesně konstatoval: „…byla kryta jeho movitým majetkem - automobilem značky Dodge Caravan …“. Současně avšak třeba uvést, že nejde o takový nedostatek, pro který by skutková věta nemohla obstát, a to zvláště za situace, když otázka vlastnictví zmíněného vozu je podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Je zcela evidentní, že soudy dospěly k závěru, že obviněný R. Kr. nikdy faktickým vlastníkem předmětného vozidla nebyl. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že při posouzení této otázky soud důvodně vycházel jednak ze svědeckých výpovědí, z nichž se podává, že automobil zakoupili manželé B. a po celou dobu ho užívali. Před vánocemi 1999 auto prodali jiné osobě, když na obviněného R. Kr. bylo pouze napsáno v technickém průkazu, avšak nikdy je fakticky nevlastnil a auto nadále užíval jen S. B. (viz svědecké výpovědi V. B., M. N., P. J., P. V. citované na str. 5 odůvodnění rozsudku). Tato skutečnost je zřejmá i z výpovědi svědka P. S. pracovníka společnosti E., s. r. o., který uvedl: „…byl vyzván obžalovaný Kr., aby převzal závazky za obžalovaného K., ale když ani ten závazek nesplnil, byl vyzván k vydání vozidla, nevydal ani to a uvedl, že je nemá a neví, kde vozidlo je, neboť nebylo jeho“. Tato skutečnost nepřímo vyplývá i z technického průkazu, podle něhož bylo vozidlo na obviněného R. Kr. zaevidováno od 27. 7. 1999, tedy krátce před tím, než došlo k uzavření předmětných smluv. Soud prvého stupně k jednání obou obviněných shrnul: „…z provedených důkazů je patrné, že jako záruku použili automobil Dodge Caravan, který obžalovaný Kr. prezentoval jako svoje auto, ač mu nepatřilo a bylo na něho pouze fiktivně převedeno krátce před kontaktem s E. právě proto, aby jako záruka mohlo být použito, přičemž obžalovaný ihned po uzavření smlouvy vozidlo vyloučil ze své dispozice, předal ho opět B., který ho dál užíval a později prodal. Obžalovaný Kr. o pohybu auta nevěděl, ač ve smlouvě, kterou uzavřel s E., byla pravidla dispozice s automobilem jasně stanovena.“ (vše na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku). K těmto skutkovým závěrům Krajský soud v Praze zdůraznil: „Nic nelze vytýkat soudu prvého stupně ani pokud jde o závěr, že obžalovaný Kr. použil jako záruku automobil, který mu nepatřil a byl na něj převeden pouze fiktivně. Pro tento závěr svědčí totiž samotná výpověď obžalovaného Kr., který uvedl ve své výpovědi, že vozidlo neužíval a převedl ho na sebe na žádost B., neboť ten se zdržoval v cizině, že za auto B. nic nezaplatil, použil ho jen pro jednání s E. a pak ho zase B. předal, přičemž mu bylo jedno, co s autem bude.“ (str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).

Nejvyšší soud se ztotožňuje s konstatovaným názorem soudů obou stupňů a dodává, že v případě převodu movité věci na základě smlouvy se nabývá vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (srov. znění § 133 odst. 1 občanského zákoníku). Převzetí věci je nejen faktické převzetí předmětu, ale i převzetí příslušenství, bez kterého nelze s věcí nakládat (např. převzetí klíčů, technického průkazu). V posuzovaném případě však ze skutkových zjištění vyplynulo, že ačkoliv byl obviněný R. K. zapsán jako držitel vozidla v technickém průkazu, předmětné vozidlo nikdy neužíval ani nevlastnil, neboť po celou dobu ho fakticky užíval S. B., přičemž okolnosti fiktivního převodu na obviněného toliko za účelem získání předmětné půjčky byly potvrzeny několika svědeckými výpověďmi. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jasně vyplývá, že se soudy s danou otázkou zcela přesvědčivě a logicky vypořádaly, a tudíž v daném případě se jedná pouze o vadu popisu skutku a porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a nikoli o jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Z hlediska posouzení relevantnosti námitky dovolatele zdůrazňující absenci společného jednání a společného podvodného úmyslu s tím, že každý z obviněných odpovídá pouze za smluvní vztah, který s poškozenou společností uzavřel, a tudíž nemůže odpovídat za škodu, jelikož o úmyslu obviněného J. K. půjčku nesplácet nevěděl a naopak byl připraven závazek ze směnky hradit, je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněných posoudily jako spolupachatelství na trestném činu podvodu. Stěžejním pro tento závěr bylo zjištění, že pouze jednání obou obviněných ve svém souhrnu bylo způsobilé vyvolat trestně právní účinky předpokládané trestním zákonem. Byť obviněný R. Kr. předmětnou smlouvu o půjčce neuzavřel, byla v důsledku jeho součinnosti obviněnému J. K. půjčka poskytnuta, když poskytnutí půjčky bylo podmíněno některým ze zajišťovacích institutů a obviněný při jednání s poškozenou společností vystupoval jako ručitel. Současně byla prokázána existence předchozí společné dohody získat půjčku pro třetí osobu, s čímž ostatně fiktivní převod předmětného vozidla souvisel.

V naznačeném ohledu nutno konstatovat, že soudy správně vycházely ze skutečnosti, že oba obvinění měli společný záměr, přičemž obviněný R. Kr. od počátku věděl, že půjčka je poskytnuta pro S. B., který ji přislíbil hradit a že podmínkou pro získání půjčky je její zajištění movitým majetkem. Nelze pominout, že obvinění jednali se zástupci poškozené společnosti společně a se závazky z půjčky byli obeznámeni. V rámci této argumentace lze připomenout výpověď svědka P. S. který mimo jiné uvedl: „Oba obžalovaní byli se svými závazky, které pro ně z uzavřených smluv vyplývaly, řádně seznámeni a upozorněni na postup, který by E. uplatnila v případě neplnění smlouvy“. Také zdůraznil: „Pokud by v době uzavírání smluvního vztahu s oběma obžalovanými zjistili, že vozidlo nepatří obžalovanému Kr., takovou nabídku záruky by neakceptovali“. (vše na str. 5 rozsudku soudu prvého stupně). Vzhledem k provázanosti smlouvy o půjčce a zástavě a kupní smlouvy se započtením pohledávky byl obviněný Kr. nutně seznámen i se závazky obviněného J. K., stejně jako byl srozuměn s tím, že tento obviněný půjčku hradit nehodlá. K realizaci společného záměru obviněných došlo právě díky součinnosti obviněného R. Kr. Je zřejmé, že obviněný již při uzavírání kupní smlouvy věděl a byl srozuměn s tím, že nebude moci dostát základním podmínkám ze smlouvy, když automobil zn. Dodge Caravan fakticky nevlastnil, neměl ho ve své dispozici a že kupní smlouva je pouze prostředkem k vylákání půjčky.

Lze důvodně uzavřít, že jednání obviněného R. Kr. bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost spoluobviněného J. K. a představovalo subjektivně i objektivně složku děje, jež ve svém celku tvořil trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když míra jeho účasti na vytýkané trestné činnosti byla dostatečně prokázána a vyhodnocena. Za této situace bylo bezpředmětné, kterou ze smluv obviněný podepsal. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na odlišnost smyslu, účelu a na nezaměnitelnost předpokladů občansko právní a trestně právní odpovědnosti. Za popsaného stavu právě společné jednání obou obviněných nabylo ve svém souhrnu znaků zmíněného trestného činu a jejich odpovědnost za škodu je odpovědností za škodu spáchanou tímto trestným činem. Oba obvinění uvedli společným jednáním poškozenou společnost v omyl tím, že při uzavírání smluv sdělili nepravdivé skutečnosti, při jejichž znalosti by společnost půjčku neposkytla, a od počátku věděli, že povinnosti, k nimž se dobrovolně zavázali, plnit nebudou.

Pro úplnost třeba připomenout, že není významné, jakým způsobem postupovala společnost E., s. r. o. následně při vymáhání dluhu, tj. zda požadovala na obviněném R. K. proplacení směnky či se rozhodla realizovat kupní smlouvu. Rovněž bezpředmětné jsou námitky obviněného spočívající v tvrzení, že směnku byl připraven poškozené společnosti uhradit. Pokud totiž byla v důsledku společného jednání obviněných na základě smlouvy o půjčce a zástavě vyplacena finanční částka a dokazováním byl prokázán závěr o jejich zavinění i ve vztahu ke vzniku způsobené škody (podvodný úmysl peníze ve stanovené lhůtě nevrátit, jenž existoval již v době uzavření předmětné smlouvy), byl trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. dokonán okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením podvodně vylákaných peněz. V případě nesplacení závazku z půjčky jako škody vzniklé trestným činem může případné pozdější splnění takového závazku (tj. vrácení peněz po lhůtě splatnosti) či realizace předmětné směnky, popřípadě dalšího zajišťovacího institutu, sloužit pouze jako náhrada této škody, protože trestný čin podvodu byl dokonán okamžikem, kdy byly finanční prostředky vyplaceny (předány). Vznik škody tak nebyl vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek zajištěn směnkou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 9/2005).

V kontextu se shora rozvedenými argumenty Nejvyšší soud dodává, že předmětná směnka, kterou vystavil na žádost pracovníků společnosti E., s. r. o. obviněný J. K. a avaloval obviněný R. Kr., nebyla v daném případě platebním instrumentem za poskytnutou půjčku, ale sloužila k zajištění úhrady půjčky, tj. jako zajišťovací instrument. Obviněný R. Kr. se jako aval (směnečný rukojmí) zavázal směnku uhradit v případě, že závazek z půjčky obviněným J. K. hrazen nebude. Ačkoliv byl obviněný jako ručitel uveden na směnce ve prospěch věřitele společnosti E., s. r. o. neznamená to, že by v případě nesplacení půjčky poškozená společnost uplatněním směnky automaticky získala finanční částku odpovídající poskytnuté půjčce. Vždy záleží na dlužníkovi, popřípadě směnečném rukojmí, zda budou ze směnky plnit a pokud tak neučiní, musí věřitel podat směnečnou žalobu na plnění z titulu nesplacení půjčky kryté směnkou. Navíc nelze přehlédnout, že směnka, jež měla zajišťovat závazek z půjčky, sloužila vedle uzavřené smlouvy o půjčce a zástavě a kupní smlouvě jako jeden z prostředků k dosažení cíle trestné činnosti - vylákání peněz od poškozené společnosti. Zajištění pohledávky prostřednictvím směnky či kupní smlouvy se započtením pohledávky nikterak obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti, zejména proto, že znak způsobení škody byl naplněn již v okamžiku převzetí peněz od poškozené společnosti v podvodném úmyslu, neboť už tím došlo v důsledku společného jednání obviněných ke zmenšení majetku společnosti E., s. r. o. a k obohacení obviněných a třetí osoby (S. B.).

Ve světle shora rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud byl skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kladně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i Krajský soud v Praze, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci. Skutková zjištění a právní závěry soudy obou stupňů dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, které již zčásti tvořily obsah jím podaného řádného opravného prostředku - odvolání, popřípadě byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídá ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu použitá právní věta. Dovolací soud zároveň opakuje, že výše uvedená vada skutkové věty výroku o vině nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávné právní posouzení nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, že soud zjistil skutkový stav pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku v rozsahu, jež pokrývá znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. Kr. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2005

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák