6 Tdo 803/2018Usnesení NS ze dne 26.07.2018

6 Tdo 803/2018-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2018 o dovolání, které podala obviněná K. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 10 To 62/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 9/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 16 T 9/2017, byla obviněná K. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1.) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.), jichž se dopustila způsobem popsaným ve výroku citovaného rozhodnutí.

2. Za tuto trestnou činnost byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit poškozené I. F. (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 251.600 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 5. 2016 do zaplacení ve výši 8,05% ročně z částky 251.600 Kč a škodu ve výši 89.908 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 3. 2017 do zaplacení ve výši 8,05% ročně z částky 56.784 Kč.

3. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 10 To 62/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že z důvodu nesprávného a subjektivního hodnocení důkazů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

5. V odůvodnění podaného dovolání soudům obou stupňů vytkla, že rozhodly v rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to zásadou in dubio pro reo, zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Dále namítla nepřezkoumatelnost a nejasnost napadených rozhodnutí, neúplnost skutkových zjištění soudů a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. K tomu uvedla, že žádným věrohodným způsobem nebylo prokázáno, že by si od poškozené zapůjčila jinou finanční částku než 50.000 Kč, kterou podle svých možností splácí a v tomto ohledu nebylo prokázáno žádné trestné jednání. Ohledně dalších zapůjčených částek připomněla, že nalézací soud je vzal za prokázané na základě výpovědi poškozené ve spojení se znaleckým posudkem na poškozenou. Zdůraznila, že znalecké posudky nejsou relevantním důkazem, který by měl svědčit o její vině, jelikož hodnověrnost poškozené může stanovit pouze soud. S poukazem na vyjádření znalkyň, podle nichž je poškozená lehce manipulovatelnou osobou, uvedla, že nebylo dostatečně prokázáno, že by s poškozenou manipulovala právě ona, když se nabízí mnoho variant, např. manipulace poškozené jejím synem J. F. nebo určení půjček pro svědkyni I. A. V daných souvislostech soudům vytkla, že se těmito variantami důsledně nezabývaly, zvláště když sama vlastní byt a má z čeho vrátit údajnou půjčku. Nadto vyslovila nepochopení toho, proč nebyl vypracován znalecký posudek na její hodnověrnost, pokud by se vina při absenci jiných přesvědčivých důkazů měla posuzovat podle vyjádření znalce o hodnověrnosti poškozené. Dále namítla, že soudy nedokázaly zdůvodnit, proč po ní poškozená před poskytnutím první půjčky požadovala podepsání písemné dohody, zatímco před poskytnutím dalších, podstatně vyšších půjček nikoliv. Považovala za nelogické, aby jí poškozená půjčila další částky bez písemného potvrzení v době, kdy neměla řádně splácet ani první půjčku, nebo aby syn poškozené nezasáhl, když měl o těchto půjčkách vědět. Poté konstatovala, že syn poškozené, ani svědkyně I. A. nikdy neuvedli, že by jim obviněná měla potvrdit převzetí jiné částky než prvních 50.000 Kč. Podle jejího názoru jsou výpovědi těchto svědků rozporné a v žádném ohledu neprokazují její vinu. Namítla rovněž nepoužitelnost výpovědi svědka J. F., který měl být přítomen celému výslechu svědkyně I. A., přičemž nesouhlasila s navazujícím vyjádřením soudu, že tito vypovídali o jiných skutečnostech. V neposlední řadě se neztotožnila s rozhodnutím o náhradě škody s tím, že nemělo být rozhodováno o její povinnosti hradit úrok úvěru, který si vzala poškozená.

6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v celém rozsahu ji zprostil obžaloby, příp. aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, jež nelze jinak odstranit.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněné se nevyjádřil. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 10 To 62/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

14. Dovolací argumentace obviněné však směřuje výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů totiž vytýká vady důkazního řízení spočívající zejména v nepoužitelnosti výpovědi svědka J. F., v nevypracování znaleckého posudku stran její hodnověrnosti a v nesprávném, subjektivním hodnocení provedených důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo), jakož i chybná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, předkládá vlastní alternativní verze skutkového děje (že poškozená mohla půjčovat jednotlivé částky jejímu synovi J. F. nebo svědkyni I. A.), včetně skutkového závěru, že si od poškozené půjčila pouze částku ve výši 50.000 Kč, kterou podle svých možností splácí, takže ani v tomto jednání nelze spatřovat nic trestného. Výhradně na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

15. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje (jak ostatně sama výslovně uvádí) v nerespektování procesních zásad vymezených v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

16. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

17. V nyní posuzované věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, k čemuž Nejvyšší soud uvádí alespoň ve stručnosti následující.

18. Obviněná staví svou dovolací argumentaci především na tom, že soudy za důkazní situace „tvrzení (obviněné) proti tvrzení (poškozené)“ dovozují její vinu pouze z vyjádření znalců ohledně hodnověrnosti poškozené, jelikož další přesvědčivé důkazy chybí. Zcela však přitom pomíjí, že výpověď poškozené, která ji přímo usvědčuje z celého souzeného jednání (a která zároveň vylučuje skutkové verze předkládané v dovolání), je podporována řadou dalších důkazů (vedle znaleckého posudku k posouzení duševního stavu poškozené především svědeckými výpověďmi J. F. a I. A., částečně též vysvětleními podanými I. Č. a J. V., jakož i listinnými důkazy v podobě bankovních výpisů, fotokopií SMS zpráv mezi ní a poškozenou atd.), takže znalecký posudek dosvědčující hodnověrnost poškozené není zdaleka jediným důkazem, na jehož základě dospěl soud prvního stupně k závěru o její vině (k tomu viz zejména body 20., 21., 23. rozsudku nalézacího soudu). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že výhradami vůči předmětnému znaleckému posudku se pečlivě zabýval již odvolací soud, na jehož argumentaci lze v tomto směru plně odkázat (viz body 7., 8. jeho usnesení). Soud druhého stupně se zde vyjádřil i k námitce stran nevypracování znaleckého posudku na hodnověrnost obviněné, když přiléhavě poznamenal, že provedení tohoto důkazu (kromě toho, že by bylo nadbytečné) v řízení ani nebylo navrhováno. Nemůže se tedy jednat ani o výše zmíněnou vadu v podobě tzv. opomenutého důkazu. Pokud obviněná dále tvrdí, že zapůjčení částky ve výši 50.000 Kč od poškozené není trestné, jelikož tuto podle svých možností splácí, tak přehlíží ty podstatné skutkové okolnosti, podle nichž tyto finanční prostředky vylákala od poškozené podvodně (s ohledem na její finanční situaci a neschopnost zapůjčenou částku podle dohody vrátit) a následně je téměř vůbec nesplácela (uhradila pouze dvě splátky po 200 Kč, zatímco další dvě splátky zaplatila s cca ročním odstupem na naléhání syna poškozené a splátku ve výši 20.000 Kč zaplatila z dalších od poškozené podvodně vylákaných finančních prostředků).

19. Obviněná dále zpochybňuje použitelnost výpovědi svědka J. F. (která však podle jejího názoru nijak neprokazuje její vinu) z důvodu jeho přítomnosti při výslechu svědkyně I. A. Obecně sice je pravidlem, že ještě nevyslechnutý svědek by neměl být přítomen při výslechu dalších svědků, případné porušení tohoto pravidla však není vadou, jež by automaticky zakládala nepoužitelnost takto pořízeného důkazu. Stran svědecké výpovědi J. F. je přitom podstatné, že koresponduje především s výpovědí poškozené, jejímuž výslechu přítomen nebyl a která (jak již výše zmíněno) obviněnou přímo usvědčuje z celého souzeného jednání.

20. Obviněná pak v obecnosti namítá i nesprávnost rozhodnutí o náhradě škody s tím, že neměla být zavázána k povinnosti hradit částky odpovídající úrokům z úvěru. Nad rámec toho, že se jedná v podstatě o nepřezkoumatelnou výhradu, která není nijak blíže rozvedena a povinností Nejvyššího soudu není domýšlet argumentaci za dovolatele, lze pouze pro úplnost uvést, že poškozená si vzala úvěr opakovaně právě v důsledku podvodného jednání obviněné, takže i navazující úroky lze považovat za škodu, která byla způsobena v příčinné souvislosti s její trestnou činností.

21. Se zřetelem ke shora uvedenému je potřeba shrnout, že soud prvního stupně si byl dobře vědom důkazní situace a v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyložil, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Na tomto místě nutno zdůraznit, že pokud soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného řadou dalších (shora zmíněných) důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud přitom po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.

22. V daném kontextu je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

23. Činí-li obviněná za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a pouze z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

24. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl k závěru, že dovolání obviněné nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 7. 2018

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu