6 Tdo 621/2020Usnesení NS ze dne 10.06.2020

6 Tdo 621/2020-665

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného M. V., nar. XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 To 15/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 9/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 To 15/2020, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě majetkové škody rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 T 9/2019-587, kterým byl M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil soud propadnutí věci, a to zavíracího nože o délce čepele 86 mm a o povinnosti obviněného zaplatit náhradu škody rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce v Hradci Králové částku 150 492 Kč.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 To 15/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „porušení práva na spravedlivý proces zakládá naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Dovolatel poukázal na to, že podle něj soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině postupem, který byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a zásadou in dubio pro reo. Skutkový stav měl být podle něj správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Za nesprávný označil závěr soudů nižších stupňů, že byl srozuměn s následkem svého jednání. V další části svého dovolání poukázal na výpovědi jednotlivých svědků s argumentací, že všichni svědci jednomyslně vypověděli, že to byl poškozený, kdo byl primárním agresorem, kdo jako první zaútočil a napadl obviněného několika údery pěstmi i dlaněmi zezadu do hlavy. Poukázal na to, že tito svědci nebyli rovněž tak schopni shodnout se na tom, jak akt bodnutí proběhl. Uvedené skutečnosti nebyly podle obviněného hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo a rozhodně nebylo možno skutkové zjištění uzavřít se závěrem, že bylo spolehlivě prokázáno, že poškozený nebyl v době útoku obviněného vůči němu nějak aktivní, že skutečně jen stál, jakkoli se nepohyboval. Závěry nižších soudů jsou podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolacímu soudu vytkl, že nedostatky výše zmíněné v rozhodnutí soudu prvního stupně nenapravil, potvrdil nesprávnost skutkového zjištění soudu prvního stupně, přičemž sám odvolací soud, aniž by provedl dokazování, připustil nepřesnosti v lokalizaci zranění poškozeného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém vyjádření uvedla, že dovolatelem uplatněné námitky byly již v předchozích fázích trestního řízení předmětem přezkumu soudem prvního i druhého stupně. Podle jejího názoru veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. S ohledem na správně zjištěný skutkový stav navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

8. Pokud jde o námitky obviněného, pak musí Nejvyšší konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, které uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvolacím řízení. V řízení o dovolání poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces, přičemž soudu prvního stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. [obsahově shodná námitka byla odvolacím soudem řešena pod bodem 10], porušení zásady in dubio pro reo, pochybnosti o naplnění znaků pokusu vraždy, kdy by podle něj mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku [řešena odvolacím soudem pod bodem 15], otázku srozumění s tím, že takto může zasáhnout do jeho života [viz bod 14 odvolacího soudu], otázku aktivního pohybu poškozeného proti obviněnému [bod 12 rozsudku odvolacího soudu], následně pak reprodukoval výpovědi některých svědků, aby prezentoval svůj závěr, že konstrukce skutkového zjištění učiněná soudem prvního stupně je „zcela v extrémním rozporu s provedenými důkazy“.

9. S ohledem na charakter uvedených námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

10. K otázce zjišťování skutkového stavu věci a zásadě in dubio pro reo je nutno připomenout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

11. V daných souvislostech (v návaznosti na bod 10) nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly soudy do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. V reakci na námitku obviněného, že skutkový stav je v rozporu s provedenými důkazy, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, za jakých podmínek lze hovořit o extrémním rozporu - nesouladu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

13. Ve shora uvedených bodech 9-12) Nejvyšší soud poukázal na obecná východiska při posuzování zásad trestního řízení jako „zásady volného hodnocení důkazů“, zásady in dubio pro reo, institutu „extrémního rozporu“, která podle obviněného nebyla v jeho trestní věci správně aplikována. K charakteru uvedených námitek musí Nejvyšší soud uvést, že byť obviněný v dovolání použil a odkázal na celou řadu hmotně právních ustanovení, ve své podstatě smyslem celého dovolání a jeho prioritou je přesvědčit dovolací soud o nesprávném skutkovém zjištění, které učinil soud prvního stupně a se kterým se odvolací soud ztotožnil. Podle verze obviněného se skutkový děj neodehrál tak, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť agresorem byl poškozený. K této části je možno uvést a soudy nižších stupňů to také nezpochybnily, že primárním útočníkem byl poškozený. Obviněný však dále již nehodlá akceptovat další – návazné skutkové zjištění, že v době, kdy poškozený nebyl v útoku na obviněného (poškozený uváděl, že si nesl pivo), tohoto obviněný napadl tím způsobem, že mu zavíracím nožem délky čepele 86 mm zasadil jednu bodnou ránu do oblasti horní části hrudníku, kdy v důsledku této rány došlo k přerušení pravé vnitřní prsní tepny a žíly, s poraněním pravé plíce a krvácením do pravé pohrudniční dutiny, při odhadované ztrátě 2,5 litru krve, když smrt poškozeného byla odvrácena včasnou odbornou pomocí [to, že se poškozený proti obviněnému nepohyboval vyplynulo z výpovědí např. svědka Š., N., P., přičemž k incidentu mělo dojít u dveří baru, což by ev. mohlo odpovídat verzi výpovědi poškozeného, když uváděl, že si z restaurace nesl pivo]. Výpověďmi uvedených svědků bylo přinejmenším vyvráceno tvrzení obviněného, že poškozený mohl být v útoku, či si svým aktivním pohybem vůči obviněnému zapříčinil zjištěné poranění. Skutečnost, že vztahy mezi poškozeným a obviněným byly napjaté delší dobu, vyplynula z výpovědi svědkyně H., která mj. také uvedla, že nejen jí, ale i poškozenému měl obviněný opakovaně vyhrožovat zabitím [(bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), svědek Z., ale i svědkyně S. uvedli, že obviněný jim říkal, že si přijel vyřídit účty s poškozeným, že P. zabije]. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že obviněný poukazuje pouze na některé skutečnosti, které by měly podle něj vést k závěru, že důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., aniž by však sám bral v úvahu, že soudy hodnotí důkazy „po uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“.

14. Obviněný v dovolání poukazuje na skutečnost, že mu nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt. Současně také odvolacímu soudu vytýká, že přestože zjistil pochybení na straně soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „útok směřoval proti levému prsu poškozeného, tj. do oblasti, kde je uloženo srdce…“, přestože podle posudku šlo o bodnou ránu ve výši čtvrtého mezižebří vpravo při hrudní kosti, pronikající do pravé pohrudniční dutiny…“, pro toto pochybení soudu prvního stupně nezrušil a nalézacímu soudu nevrátil, ale tuto „nesprávnost skutkového zjištění potvrdil“. Shora již bylo uvedeno, z jakých důkazů soudy vycházely při svém rozhodování, přičemž v bodě 19) odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně velmi podrobně věnoval znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a závěrům z tohoto posudku plynoucím. Právě na základě tohoto posudku, ale např. také z fotodokumentace trička poškozeného, po zhodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že obviněný „zasadil poškozenému jednu bodnou ránu do oblasti horní části hrudníku…“. Jestliže nalézací soud učinil toto skutkové zjištění, pak tvrzení obviněného, že odvolací soud „potvrdil nesprávnost skutkového zjištění soudu prvního stupně“, není souladné s tím, co je vyjádřeno ve skutkovém zjištění. Ve shodě se soudem odvolacím musí Nejvyšší soud konstatovat, že zmíněná nepřesnost vyjádřená v „odůvodnění“ rozsudku soudu prvního stupně, nemůže mít dopad na závěr o nepřímém úmyslu obviněného, neboť obviněný bodl poškozeného, který stál a na obviněného neútočil nožem do horní části hrudníku, střední až velkou nebo velkou intenzitou do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, což věděl [viz též bod 19) rozsudku soudu prvního stupně – posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (k uložení životně důležitých orgánů), bod 20) téhož rozsudku].

15. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, když jako právně relevantní neshledal ani námitku obviněného ve vztahu k otázce zavinění, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 6. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu