6 Tdo 505/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

6 Tdo 505/2015-16

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2015 o dovolání obviněné A. M. A. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 55 To 379/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 32/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 55 To 379/2014, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 2 T 32/2010, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, přičemž zkušební doba byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena v trvání jednoho roku.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 55 To 379/2014, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod je podle mínění obviněné naplněn tím, že soudy obou stupňů její jednání nesprávně právně posoudily, a to zejména ve vztahu k rozhodnutím správního orgánu. Podle obviněné bylo rozhodnutí Odboru životního prostředí Magistrátu města Liberec ze dne 26. 4. 2007 pod č. j. 42577-SZ42577/2007/4 vydáno jako časově neomezené, nebylo nikdy zrušeno a nepozbylo platnosti ani rozhodnutím Odboru životního prostředí Magistrátu města Liberec ze dne 26. 2. 2008, pod č. j. 37763/08-SZ231213/07/17, o zákazu kácení dřevin. Obviněná dále poukazuje na to, že výpovědí svědkyně Mgr. M. M., jakožto pracovnice odboru životního prostředí, byla potvrzena její výpověď (obhajoba) a zároveň platnost původního rozhodnutí o povolení těžby dřevin. V této souvislosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který měl v rozporu s výpovědí svědkyně a bez jakéhokoli zdůvodnění v odůvodnění svého usnesení uvést, že zákaz těžby dřevin byl absolutní a výpověď svědkyně označil jako povšechnou. Nerespektováním existence platného nezrušeného rozhodnutí správního orgánu o povolení těžby, došlo podle mínění obviněné postupem soudů obou stupňů ke krácení jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení a také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a v zájmu rychlého vyřízení věci souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné připomenout, že obsahově shodné námitky uplatnila obviněná již v řízení před soudem druhého stupně, který se s nimi ve svém usnesení vypořádal. V reakci na obsahovou shodu námitek uplatněných v dovolání s námitkami, které byly uplatněny v předcházejícím trestním stíhání, musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.

V podaném dovolání poukazuje obviněná na to, že nelze dávat do souvislosti objednávku kácení, následné kácení provedené v březnu 2009 a rozhodnutí MML ze dne 26. 2. 2008, č. j. MML/ZPOP/Pru/37763/08-SZ231213/07/17. Nejvyšší soud považuje za primární v dané trestní věci zjištění, že Magistrát Města Liberce odbor životního prostředí vydal dne 26. 4. 2007 pod č. j. MML/ZPOP/Zy/42577-SZ42577/2007/4 rozhodnutí, na základě, kterého bylo společnosti AMAN (jehož jednatelkou byla obviněná) povoleno pokácet na určeném území přesně určené druhy a kusy dřevin. Z rozhodnutí vydaného následně MML ze dne 26. 2. 2008, č. j. MML/ZPOP/Pru/37763/08-SZ231213/07/17 vyplývá, že toto rozhodnutí bylo vydáno proto, že při místním šetření, které bylo provedeno dne 12. 12. 2007, bylo zjištěno kácení dřevin rostoucích mimo les a při dalším kontrolním šetření dne 17. a 19. 12. 2007, bylo zjištěno další neoprávněné kácení dřevin ve značném rozsahu mimo rozsah žádosti a povolení, které bylo společnosti AMAN uděleno (bylo zjištěno vykácení cca 120 kusů dřevin – povoleno bylo cca 25 dřevin, ke kácení keřového porostu došlo na jiných částech pozemku než bylo povoleno). Pokud obviněná se hájí tím, že shora uvedené rozhodnutí správního orgánu z roku 2007 bylo vydáno jako časově neomezené a nebylo nikdy zrušeno, pak jde o zpochybňování skutkového stavu věci, neboť soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že zákaz kácení dřevin byl absolutní. Obviněná záměrně přehlíží tu skutečnost, kdy bylo první rozhodnutí vydáno (2007) a že druhé rozhodnutí vydané v roce 2008 bylo reakcí na nepovolené kácení dřevin. Jak jinak si bylo možno vysvětlit, než jako absolutní zákaz kácení dřevin rozhodnutí MML ze dne 26. 2. 2008, č. j. MML/ZPOP/Pru/37763/08-SZ231213/07/17, když kontrolním orgánem bylo zjištěno kácení dřevin mimo les, na místech, kde ke kácení nemělo dojít. Pro závěr, že i obviněné bylo známo, že na prostorách, kde společnosti AMAN bylo původně povoleno kácet, viz rozhodnutí dne 26. 4. 2007 pod č. j. MML/ZPOP/Zy/42577-SZ42577/2007/4, bylo toto absolutně zakázáno, viz rozhodnutí MML ze dne 26. 2. 2008, č. j. MML/ZPOP/Pru/37763/08-SZ231213/07/17, které se vztahuje na stejné parcely, je nepochybné i z té skutečnosti, že proti rozhodnutí MML ze dne 26. 2. 2008, č. j. MML/ZPOP/Pru/37763/08-SZ231213/07/17, firma AMAN podala odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí ze dne 4. 6. 2008 č. j. KULK/23349/2008 zamítnuto, resp. bylo potvrzeno rozhodnutí MML ze dne 26. 2. 2008, č. j. MML/ZPOP/Pru/37763/08-SZ231213/07/17. V neposlední řadě v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu je potřebné zmínit, že shora uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje nabylo právní moci dne 16. 6. 2008 a obviněné jak uvedla, bylo doručeno. Obviněná pak byla odsouzena pro trestnou činnost, které se dopustila v březnu roku 2009. Z výše uvedené chronologie, vyplývá základní skutečnost, která byla vyjádřena ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění soudu prvního i druhého stupně, že ke kácení dřevin došlo po právní moci rozhodnutí MML ze dne 26. 2. 2008, aniž by však bylo vydáno rozhodnutí, které by takové kácení povolilo. Námitku obviněné spočívající v argumentaci, že odvolací soud nerespektoval obsah výpovědi svědkyně Mgr. M. M. nelze považovat za právně relevantní, neboť zmíněný soud se v odůvodnění svého usnesení svědeckou výpovědí zabýval a dostatečně zdůvodnil, že subjektivní náhled na výklad obsahu rozhodnutí MML svědkyně je mylný. Námitky obviněné, které uvádí, však nelze označit za námitky právní, ale námitky skutkové, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Na tomto místě Nejvyšší soud může odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

V souvislosti s problematikou zjištění skutkového stavu věci je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně odpovídají požadavkům ustanovení § 125 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval vedle výpovědí svědků také listinné důkazy, které byly provedeny, a své hodnotící závěry shrnul na str. 5, kde se zároveň vyjádřil k subjektivní stránce trestného činu, kterým obviněnou uznal vinnou. K subjektivní stránce zmíněného trestného činu se mj. také v odůvodnění svého usnesení vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, když uvedl „… obžalovaná mařila výkon rozhodnutí jiného státního orgánu než soudu tím, že vykonávala činnost, která jí byla takovým rozhodnutím zakázána. Obžalovaná jednala v pozici jednatelky AMAN spol. s r.o., a ačkoli fyzicky dřeviny nekácela, bez její objednávky by ke kácení nedošlo, nese tak trestněprávní odpovědnost ona. Jinak, než v úmyslu přímém dle § 4 odst. 1 písm. a) tr. zákona obžalovaná jednat nemohla“.

Z námitek, které obviněná v podaném dovolání uplatnila je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann