6 Tdo 458/2005Usnesení NS ze dne 21.04.2005

6 Tdo 458/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2005 o dovolání obviněného Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2004, č. j. 6 To 254/2004-186, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 43/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 3. 2004, č. j. 4 T 43/2004 – 166, byl obviněný Z. P. společně se spoluobviněným K. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Po skutkové stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že „dne 5. 10. 2003 kolem 22.00 hodin okres L., po předchozí dohodě vstoupili do baru S. v domě v ul. Ch., provozovatele T. U., v době, kdy byla v baru přítomna pouze servírka J. K. v úmyslu z baru odcizit nějaké peníze uchopili J. K. za ruce, proti její vůli ji posadili na židli, zde se ji K. V. snažil svázat izolační páskou, což se mu nepodařilo, Z. P. J. K. stále přidržoval na židli, oba se jí dotazovali, kde jsou peníze z tržby, K. V. odešel k barovému pultu, odkud odcizil kasírtašku nezjištěné hodnoty s finanční částkou 6.454,- Kč v majetku T. U., poté J. K. pustili, z baru odešli, odcizené peníze si mezi sebou rozdělili a použili pro svoji potřebu, ještě před odchodem z baru vytrhli kabel pevné telefonní stanice, z mobilního telefonu J. K. demontovali SIM kartu, aby J. K. nemohla ihned vyrozumět policii, J. K. jednáním obviněných neutrpěla žádná poranění, přičemž obviněný Z. P. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 3 T 398/2001 s právní mocí dnem 30. 11. 2001 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který vykonal dne 31. 7. 2002“.

Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 26. 4. 2004, pod č. j. 6 To 254/2004-186, odmítnuto podle § 256 tr. ř. (stejně jako odvolání spoluobviněného K. V.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že „soudy nesprávně hodnotily podmínky, aby mohl být uznán vinným zvlášť nebezpečným recidivistou“. V další části podaného dovolání poukazuje na to, že se předmětné trestné činnosti dopustil do 15 měsíců od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž od odsouzení dne 30. 11. 2001 pro předchozí trestnou činnost kvalifikovanou podle § 234 odst. 1 tr. zák., do spáchání nové trestné činnosti dne 5. 10. 2003, uplynula doba více jak 34 měsíců. Obviněný dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 (bez uvedení spisové značky), ze kterého dle jeho názoru vyplývá, že pokud soudy nezhodnotily všechny ukazatele, zasáhly tím do Ústavou zaručených práv odsouzeného. S ohledem na skutečnosti shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a sám rozhodl tak, že se obviněný Z. P. uznává vinným toliko trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který by případně mohl být odložen na delší zkušební dobu, případně by mohla být věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se obsáhle k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako zjevně neopodstatněné).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Uplatněný dovolací důvod obviněný prostřednictvím obhájce konkretizoval tak, že bylo nesprávně použito ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho případě nedošlo k naplnění materiální podmínky pro hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty.

Podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v § 41 tr. zák. tak, že :

1)Pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za osobu zvlášť nebezpečného recidivisty, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

2)Zvlášť nebezpečnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

S ohledem na námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání je základní otázkou, zda opětovné spáchání trestného činu loupeže v roce 2003, tedy poté, co byl obviněný za stejný trestný čin spáchaný v roce 2001 již potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby (které se obviněný mj. dovolává), která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čili zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V tomto směru se obviněný dovolává nálezu Ústavního soudu (aniž by jej blíže specifikoval) ze dne 13. května 2004 (nikoli jak obviněný prostřednictvím obhájce uvádí ze dne 25. 4. 2004), sp. zn. IV. ÚS 396/03 (aniž by obviněný prostřednictvím obhájce odkázal na spisovou značku).

Jak vyplývá ze zákonné dikce, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán vinným toliko za splnění dvou podmínek, a to formálních a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně zákon v této souvislosti odkazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný možnost páchání další trestné činnosti ztíženou (srov. rozh. č. 6/1963 Sb. rozh. tr. – viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 363/2003).

Je sice skutečností, že obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, (aniž by toto rozhodnutí správně označil), avšak rozhodnutí Ústavního soudu, bylo vydáno v jiné věci a na předmětnou trestní věc obviněného nelze aplikovat ve smyslu námitek obviněného. V nálezu, kterého se obviněný dovolává, Ústavní soud sice konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, avšak konstatoval ve své podstatě s odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 a § 39 Listiny pochybení, v předmětné trestní věci, která odůvodňuje jednak historickými úpravami zvlášť nebezpečné recidivy, kriminálně politickým smyslem tohoto právního institutu apod., aby závěrem konstatoval, že „závěr obecného soudu o tom, že se pachatel trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má významný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák.“.

Nejvyšší soud při svém rozhodování bral mj. v úvahu i obsah uvedeného nálezu Ústavního soudu, dospěl však k závěru, že uplatněná argumentace obviněného s odvoláním se na předmětný nález Ústavního soudu (nesprávně označený dle data, a vůbec již dle spisové značky) je nepřiléhavá. V této souvislosti nad rámec odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu (které sice obecně konstatují, avšak konkrétně blíže nerozvádějí) je potřebné uvést, že obviněný byl pro předchozí trestnou činnost proti životu, zdraví a majetku – tj. pro trestný čin loupeže odsouzen v roce 2001 (31. 10. 2001), přičemž ke spáchání trestného činu došlo 27. 5. 2001. Trestného činu, který je předmětem dovolání se dopustil dne 5. 10. 2003, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 31. 7. 2002. Předmětného jednání se obviněný dopustil přibližně po čtrnácti měsících od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v mezidobí byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. (14. 2. 2003), kterého se dopustil koncem listopadu 2002. V souvislostech s osobou obviněného nelze pouze odkázat na dobu mezi spáchanými trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jak odkazuje obviněný, ale je potřebné hodnotit celkově osobu obviněného, což vyznívá negativně i z pohledu rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Ve vztahu k předchozí trestné činnosti kvalifikované podle § 234 tr. zák. musí Nejvyšší soud zmínit to, že se obviněný dopustil protiprávního jednání na osobě sluchově postižené (přičemž Okresní soud v Lounech v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 3 T 398/2001, podrobně své úvahy rozvádí). Předmětné trestné činnosti vůči J. K. a majetku T. U. se obviněný Z. P., společně s K. V. dopustili tak, že se jednalo o nikoli nahodilé jednání, ale o jednání předem promyšlené, kdy z výpovědi obviněného z přípravného řízení vyplývá, že oba byli předem domluveni se za použití násilí zmocnit peněz z baru, přičemž jednání se nedopustili předchozího dne vzhledem k tomu, že v baru byl další host, avšak na následující den, kdy sledovali situaci v baru si obviněný předem vzal izolační pásku k případnému svázání poškozené. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odkaz obviněného na již zmíněný nález Ústavního soudu je zcela nepřiléhavý.

Ze skutečností shora uvedených ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně vyplývá, že od propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody (kdy mu nuceně bylo bráněno v páchání další trestné činnosti) do spáchání předmětné trestné činnosti, uplynula doba přibližně čtrnácti měsíců. S ohledem na charakter předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu loupeže (viz výše shora uvedeno s odkazem na rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 3 T 398/2001, ke sklonům obviněného k páchání násilné trestné činnosti (kdy obviněný nikde nepracuje a prostředky k obživě získává pácháním majetkové a násilné trestné činnosti) je naplněna materiální podmínka kvalifikovat jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2004, č. j. 6 To 254/2004-186, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann