6 Tdo 408/2020Usnesení NS ze dne 12.05.2020

6 Tdo 408/2020-110

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2020 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného D. Z., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 422/2019-87, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 74/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 422/2019-87, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 11 T 74/2019-71, byl obviněný D. Z. (dále „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odstavec 1 písmeno j) trestního zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Obviněný byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku, jímž napadl výrok o trestu, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 422/2019-87, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že

ačkoli v době od 23. 4. 2018 do 27. 11. 2018 v XY, v Psychiatrické nemocnici XY, na ul. XY, vykonával ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě, které mu bylo uloženo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 6 T 98/2017, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2018, a byl povinen podrobovat se režimu tohoto zdravotnického zařízení, tedy mimo jiné dodržovat abstinenci, tuto povinnost opakovaně porušil, když dne 25. 5. 2018 byla v jeho dechu zjištěna hodnota 1,78 ‰ alkoholu, dále dne 3. 7. 2018 hodnota 0,37 ‰ alkoholu, dne 4. 8. 2018 hodnota 0,21 ‰ alkoholu a dne 3. 10. 2018 hodnota 1,59 ‰ alkoholu,

v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odstavec 1 písmeno j) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“). Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je přesvědčen, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

4. Dovolatel ve svém dovolání připomíná znění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku a zmiňuje judikaturu dovolacího soudu ve vztahu k povaze jednání, kterého se pachatel musí dopustit, aby spáchal uvedený trestný čin (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 490/2018, rozhodnutí č. 18/1981 a č. 50/1984 Sb. rozh. tr.). Namítá, že jednání obviněného naplnilo všechny formální znaky skutkové podstaty označeného přečinu, přičemž z hlediska míry společenské škodlivosti odpovídá posuzovaný skutek běžně páchané trestné činnosti kvalifikované právě jako výše uvedený trestný čin. Zároveň dodává, že není sporu ohledně toho, zda se skutek vymezený ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu skutečně udál. Skutková zjištění v tomto ohledu nerozporovala žádná z procesních stran a jsou mj. podpořena i doznáním obviněného.

5. Následně dovolatel rozvádí důvody, pro které bylo ochranné léčení obviněnému uloženo, tedy tehdejší znalecký posudek, ze kterého vyplývala nebezpečnost jeho pobytu na svobodě v důsledku jeho závislosti na alkoholu a neochotě dobrovolně se podrobit léčbě. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je evidentní, že obviněný se měl protiprávního užití alkoholických nápojů dopouštět opakovaně, a to v průběhu sedmi měsíců trvajícího ochranného léčení hned čtyřikrát, vždy přibližně s jednoměsíčním časovým odstupem. Rozhodně se tedy nejednalo o jednorázové či vzhledem k ostatním rozhodným okolnostem zcela výjimečné porušení léčebného režimu z jeho strany (zmiňována je i naměřená hodnota alkoholu v krvi obviněného). Obviněný se zároveň podle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu měl dopouštět řešeného protiprávního jednání úmyslně, s plným vědomím jeho protiprávnosti, neboť o povinnosti abstinovat během léčby byl již dříve poučen. Uvedená tvrzení jsou podle dovolatele podpořena taktéž znaleckým posudkem ze dne 3. 8. 2019, vypracovaným MUDr. Martou Holanovou, podle kterého byl obviněný schopen od alkoholu abstinovat a jeho schopnosti rozpoznávací ani určovací nebyly narušeny.

6. Dovolatel také poukazuje na skutečnost, že podle zjištění nalézacího soudu bylo o ukončení předmětného ochranného léčení rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 89 Nt 52/2018, z důvodu nedostatečné motivace obviněného, s odkazem na jeho opakované porušování abstinence, kvůli kterému nebylo z lékařského hlediska možné dosáhnout zlepšení jeho zdravotního stavu a z části i na základě znaleckého posudku, podle kterého u obviněného již pominuly důvody pro ochranné léčení v ústavní formě, neboť nadále není nebezpečný sobě ani svému okolí.

7. Dovolatel s oporou o judikaturu Nejvyššího soudu týkající se hledisek spoluurčujících závažnost jednání opakuje, že se obviněný v relativně pravidelných časových intervalech vícekrát dopouštěl úmyslného závažného jednání směřujícího proti samotné podstatě soudem uloženého ochranného protialkoholního léčení, přičemž právě tato opakovaná protiprávní jednání obviněného měla negativní dopad na průběh výkonu ochranného léčení. Negativní dopad porušování abstinence na uložené ochranné léčení byl přitom podle dovolatele zcela zásadní, a to i s přihlédnutím ke znaleckému posudku vypracovanému MUDr. Martou Holanovou, ze kterého vyplývá, že ochranné protialkoholní léčení v jakékoliv formě vyžaduje od posuzované osoby zájem na abstinenci a spolupráci s terapeutem, což u obviněného chybělo.

8. Podle nejvyššího státního zástupce je třeba mít na paměti, že zásadu subsidiarity trestní represe, kterou uplatil při svém hodnocení odvolací soud, nelze užívat v obecné poloze, ale je ji nutné zohlednit na základě konkrétních okolností případu a ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty. Dále rozvádí, že předmětný skutek se nevymyká běžně se vyskytujícím případům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, přičemž z dokazování nevyplynuly žádné okolnosti svědčící o snížené společenské škodlivosti daného činu. V návaznosti na toto zmiňuje, že za takové okolnosti nelze považovat například bagatelní povahu přečinu, pro který bylo ochranné léčení uloženo, ani další okolnosti, které odvolací soud při své argumentaci zohledňoval. Dodává, že smyslem ochranného opatření není jen terapeutické působení na pachatele trestného činu, ale i ochrana společnosti před těmito osobami jejich izolací na nezbytně dlouhou dobu.

9. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání [265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem k tomuto zrušení pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného než jím navrhovaného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce dosud nevyjádřil.

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.

b) vlastní posouzení dovolání

16. Argumentaci dovolatelem uplatněnou v jeho mimořádném opravném prostředku je třeba považovat za odpovídající jím deklarovanému důvodu dovolání a současně i za takovou, která neumožňuje, aby o podaném dovolání bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší státní zástupce totiž své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem zakládá na soudy učiněných skutkových zjištěních, která podle něj vedou k závěru, že (bod 18., 20. dovolání) skutek, kterým byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinen, se mírou své společenské škodlivosti nikterak nevymyká v praxi běžně se vyskytujícím případům daného přečinu. Vyjádřeno jinak, dovolatel usuzuje, že aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku nemohly odůvodnit skutečnosti, které zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Existenci výjimečných okolností případu podle nejvyššího státního zástupce nemůže založit to, co odvolací soud uvedl, tj. samotné zjištění, že

a) protialkoholní léčení bylo obviněnému uloženo za trestný čin tzv. bagatelní povahy,

b) obviněný se v průběhu výkonu této léčby nedopustil další trestné činnosti,

c) obviněnému byly povoleny další diagnosticko-terapeutické vycházky, ač bylo zjištěno jeho porušování léčebného režimu.

17. Takto vznesené výhrady (společně s další argumentací dovolatelem uplatněnou -vědomé porušování léčebného režimu obviněným, ukončení léčby z důvodu nedostatečné motivace obviněného a pro opakované porušování abstinence, atd.) vyvolávají přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Podle citovaného ustanovení Nejvyšší soud (neodmítne-li dovolání) přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Protože dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž tento obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, která ve skutku spatřovala přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, zaměřil dovolací soud svou pozornost na posouzení správnosti právní kvalifikace soudy prokázaného skutku, jakož i správnosti a zákonnosti řízení, které takovému konečnému posouzení skutku předcházelo, tj. zejména vlastního odvolacího řízení provedeného soudem druhého stupně.

18. Pokud jde o právní posouzení skutku odvolacím soudem, z odůvodnění jeho rozsudku lze zjistit, že (bod 4.) se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem („zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“) a tedy i tím, že „obžalovaný byl srozuměn s tím, že opakované porušování abstinence je v rozporu s účelem uloženého pravomocného rozhodnutí“ a že „nedodržoval abstinenci“. Považoval však současně za nezbytné poukázat na to, že

a) „obžalovanému bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní rozsudkem …, kdy byl … odsouzen za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku…“,

b) „obžalovaný v souvislosti s porušením abstinence se nedopustil další trestné činnosti“,

c) podle jím citovaného znaleckého posudku aktuální zdravotní stav obviněného „je stabilizovaný, má dostatečný náhled na svůj zdravotní stav a jeho pobyt nevyžaduje ochranné ústavní léčení … není nebezpečný sobě ani okolí a jeho pobyt z hlediska psychiatrického není nebezpečný … pominuly důvody, pro které bylo ochranné léčení uloženo“.

19. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „jednání obviněného nedosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti“. Vyjádřil názor, že opakované porušení povinnosti abstinovat nepovažuje za tak závažné jednání, jako např. útěk z ústavu, přičemž poukázal na fakt, že ač obviněný při vycházce porušil abstinenci, byla mu ze strany psychiatrické léčebny umožněna další vycházka a tato situace se několikrát opakovala.

20. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze zjistit, že ten se s právní kvalifikací skutku v obžalobě ztotožnil, neboť podle něj obviněný (bod 9.) „mařil výkon rozhodnutí soudu (rozsudku MS Brno sp. zn. 6 T 98/2017) tím, že se dopustil závažného jednání (v průběhu sedmi měsíců léčby čtyřikrát porušil povinnost abstinovat), aby zmařil výkon a účel ochranného léčení (terapeutické působení na pachatele trestného činu, vedoucí k jeho vyléčení, tj. v konkrétním případě vyléčení ze závislosti na škodlivém nadužívání alkoholických nápojů).“ Nalézací soud sice výslovně nevyložil, jak se staví k otázce právní kvalifikace skutku z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio, lze však usuzovat (s ohledem na odsuzující výrok), že případ obviněného nepovažoval za vymykající se běžně se vyskytujícím případům, zejména pokud ve svém odůvodnění zmínil (bod 10.), že obviněný trpí závislostí na alkoholu, jde u něj o stav odpovídající „závěru znaleckého posudku Dr. Čiháka ze dne 17. 9. 2017, na základě kterého soud rozhodl o ochranné protialkoholní léčbě obžalovaného formou ústavní“, „denně požívá alkohol a dopouští se protispolečenského jednání“ a jeho „pobyt … na svobodě při dalším abúzu alkoholu je nebezpečným, protože trestnou činnost páchal převážně pod jeho vlivem“.

21. Z citovaných částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto se rozešly v posouzení otázky aktuálního zdravotního stavu obviněného a tím i otázky jeho možné nebezpečnosti pro společnost. Z rozsudku soudu nalézacího je zřejmé, že ten převzal odborné závěry posudku, který k datu 3. 8. 2019 zpracovala znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Marta Holanová, jenž byl jako důkaz proveden přečtením jeho znění podle § 211 odst. 5 tr. ř. v hlavním líčení dne 3. 9. 2019. Odvolací soud, aniž by vyložil, proč se od odborných závěrů posudku zpracovaného v posuzované věci odchýlil, poukázal na odborné závěry posudku zpracovaného v jiné trestní věci obviněného znalcem téže odbornosti MUDr. Vladislavem Setínským, jak jsou zmíněny v odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 89 Nt 52/2018 (č. l. 11 spisu). Dodat lze tolik, že z protokolu o veřejném zasedání o odvolání (č. l. 83-84) plyne, že odvolací soud žádné dokazování před svým rozhodnutím neprováděl.

22. Z odkazovaného protokolu však plyne další – pro rozhodování dovolacího soudu podstatná věc – a to, že řízení před odvolacím soudem se konalo výlučně z podnětu odvolání obviněného, který rozsudek soudu prvního stupně svým řádným opravným prostředkem napadl ihned po jeho vyhlášení (č. l. 70 verte), přičemž jej zaměřil pouze vůči výroku o trestu. Plyne to z jeho reakce na výzvu k odstranění vad podaného odvolání (č. l. 76), jak je zachycena na č. l. 78. Podle úředního záznamu se obviněný dne 23. 10. 2019 dostavil k soudu a svoji vůli stran napadení rozsudku vyjádřil následujícím způsobem: „Podávám si odvolání proti rozsudku, proti výroku o trestu. Nesouhlasím s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Tento trest je nepřiměřeně přísný. Ať jej odvolací soud zruší a dá mi trest obecně prospěšných prací nebo k tomu i delší podmíněný trest.“

23. Odvolací soud, který rozhodoval o takto formulovaném odvolání obviněného (při veřejném zasedání konaném v nepřítomnosti obviněného bylo jeho znění obsažené na č. l. 78 přečteno), v rozporu se jeho podstatou (odvolání vůči výroku o trestu) v odůvodnění svého rozsudku (bod 3.) uvedl, že z jeho podnětu přezkoumal „zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo“ (ač napaden byl jen výrok obviněným explicitně uvedený, tj. výrok o trestu) a následně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a rozhodl způsobem uvedeným výše (bod 2. tohoto usnesení).

24. Je-li povinností dovolacího soudu přezkoumat i řízení předcházející dovoláním napadenému výroku (a v případě zjištění vady z takového poznatku vyvodit příslušné důsledky), nemohly být právě uvedené skutečnosti opomenuty při rozhodování o podaném dovolání nejvyššího státního zástupce. Odvolací soud totiž sice odpovídajícím způsobem vyjádřil povahu odvolací námitky obviněného (bod 2. odůvodnění jeho rozsudku), avšak zcela v rozporu se zněním tohoto řádného opravného prostředku dospěl k závěru, že je povinen (a oprávněn) přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, a to na podkladě ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. („tak, jak mu to ukládalo ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu“).

25. Odvolacím soudem citované ustanovení jím bylo aplikováno zcela nesprávně. Výslovně totiž stanoví, že podle něj soud druhého stupně přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i postup řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Nutno zdůraznit, že odvolatelem nevytýkané vady mohou být (věta druhá – odvolací soud přihlíží) uvedeným soudem zohledněny jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

26. Odvolací soud proto nemohl na podkladě aplikace § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat obviněným nenapadený výrok o vině, který v důsledku toho ani nemohl zrušit. Pokud tento výrok nemohl přezkoumat, nemohl k němu ani zaujmout jakékoli vlastní stanovisko, tedy ani stran důvodnosti nalézacím soudem užité právní kvalifikace skutku. K takovému přezkumu a zhodnocení by mohl v nastalé situaci přistoupit jen na podkladě aplikace § 254 odst. 2 tr. ř., k níž však – s ohledem na to, že v odůvodnění odvolání obviněného (č. l. 78) nejsou uvedeny žádné skutečnosti, pro které by bylo možno naznat, že jím vytýkané vady mají původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání (tj. výroku o vině) – nenastaly zákonem předpokládané podmínky.

27. Uvedená zjištění vedou k závěru, že v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozsudku došlo k podstatné procesní vadě odvolacího soudu, mající zásadní význam pro posuzování věci v dovolacím řízení. Při dodržení ustanovení upravujících odvolací řízení uvedeným soudem by totiž k dovoláním napadenému výroku, tj. výroku, že popsaný skutek není trestným činem, vůbec nemohlo dojít. Již tato okolnost proto musí ovlivnit rozhodnutí dovolacího soudu a vést k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce, které přezkumnou povinnost dovolacího soudu vyvolalo, je třeba přisvědčit v jeho požadavku na zrušení jím napadeného rozsudku odvolacího soudu.

28. Současně je třeba konstatovat, že při dovození závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe – byť to odvolací soud nevyjádřil explicitně, je nutno usoudit s ohledem na jeho odůvodnění („jednání obviněného nedosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti“) – uplatnil odvolací soud argumentaci, s níž se nelze ztotožnit. Je sice možno přiznat jistou relevanci úvaze, že porušení povinnosti abstinovat nemusí být považováno za „tak závažné, jako je např. útěk z ústavu“, neboť takovým jednání pachatel zpravidla zcela jednoznačně demonstruje svoji vůli výkon ochranné léčby zmařit, ostatní poukazy odvolacího soudu jsou však nepatřičné.

29. Rozhodně skutečností, která by měla svědčit závěru, že jednání obviněného nedosahuje ani nejnižšího stupně typové škodlivosti přečinu podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, nemůže být fakt, že v průběhu léčení nespáchal jiný trestný čin. V takovém případě by totiž bylo namístě vyvození trestní odpovědnosti obviněného za souběžně spáchaný trestný čin. Za okolnost, která by mohla svědčit závěru dovozovanému odvolacím soudem stran nižší než typové škodlivosti činu, by bylo třeba považovat nějaké zjištění pozitivního charakteru, které by bylo způsobilé vyvážit skutečnost zakládající důvod trestní odpovědnosti, např. zjištění o celkově odpovědném a aktivním přístupu obviněného k provádění léčby, kdy porušení abstinence by bylo projevem jeho selhání v důsledku podlehnutí vlivu jiného pacienta, apod. V uvedeném směru se však obviněný vyjádřil jen ve vztahu k první vycházce, zatímco v ostatních případech se přiznal k vědomému a jinou osobou neovlivněnému požití alkoholického nápoje.

30. Již výše bylo vyloženo, že odvolací soud učinil, aniž by si ke změně tohoto dílčího skutkového zjištění vytvořil procesní předpoklady a aniž by vyložil, proč na věc nahlíží jinak, než jak plyne z odborného závěru znalkyně obsaženého v posudku zpracovaném v této trestní věci obviněného. Není tudíž zřejmé, z čeho a zda důvodně, vyvodil odvolací soud odlišný skutkový závěr stran hodnocení zdravotního stavu obviněného po jeho propuštění z léčebny, o jeho náhledu na otázku své závislosti na alkoholu a tím i potenciální nebezpečnosti obviněného plynoucí z jeho pokračující konzumace alkoholu. Odvolací soud pak zcela upozadil to, že ukončení léčby bylo iniciováno ze strany léčebny pro nespolupráci obviněného a že tento faktor také odůvodnil rozhodnutí soudu, na něž v odůvodnění svého rozsudku odkazuje.

31. Ve vztahu k otázce povolených vycházek nemá dovolací soud důvodu odchylovat se od toho, co ve svém mimořádném opravném prostředku k této problematice uvedl dovolatel. Otázku míry ovlivnění obviněného alkoholem (zjištění obsažená v popise skutku), stejně jako okolnost, že obviněný musel být – poté, co se ve stanovený čas nevrátil do léčebny – do ní (resp. na záchytku) dopraven policií, dovoláním napadené rozhodnutí při posuzování otázky společenské škodlivosti neřeší.

32. Uvedené poznatky vedou k závěru, že odvolací soud nepřistoupil k posouzení této otázky s dostatečnou pečlivostí, neboť jeho argumentace vyznívá do značné míry jednostranně, aniž by se v dostatečném rozsahu vypořádala s tím, co svědčí pro závěr, který učinil soud prvního stupně. Za tohoto stavu věci dospěl dovolací soud k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že jím popsaný skutek není trestným činem (při naplnění jeho formálních znaků), aniž by přesvědčivě vyložil, že užití trestně právní normy skutečně není odůvodněno z pohledu zásady subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio.

V.

Způsob rozhodnutí

33. Protože dovolání nejvyššího státního zástupce bylo shledáno důvodným, zrušil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 422/2019-87, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

34. Úkolem odvolacího soudu je, aby s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto rozhodnutí, o odvolání obviněného znovu rozhodl. Není přitom vyloučeno, aby některé skutečnosti, které vedly odvolací soud k přesvědčení o potřebě zásahu do výroku o vině, nebyly ve prospěch obviněného zhodnoceny při rozhodování o právním následku jeho trestní odpovědnosti. Je však nutno trvat na tom, aby hodnocení odvolacího soudu bylo komplexní, tj. ve stejné míře zohledňující skutečnosti svědící ve prospěch a neprospěch obviněného. Vzhledem k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně již uplynula jistá doba a novější poznatky o obviněném byly poté opatřeny jen ve formě aktualizace opisu z rejstříku trestů (č. l. 81), jeví se vhodným dokazování zaměřené na zjištění jeho aktuálních poměrů v přiměřeném rozsahu doplnit a stejně tak mu jako odvolateli umožnit, pokud o to projeví zájem, jeho účast při veřejném zasedání, aby mohl případně ve svůj prospěch uplatnit vše, co pokládá za hodné zohlednění. Nutno však zdůraznit, že by mělo být především zájmem samotného obviněného zúčastnit se nařízeného jednání, neboť to – při splnění zákonných předpokladů – může být provedeno i v jeho nepřítomnosti.

35. Zcela na závěr dovolací soud uvádí, že o mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce rozhodl za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 5. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu