6 Tdo 320/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

6 Tdo 320/2020-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. L., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 321/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 10/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 T 10/2019, byl obviněný L. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 22.1.2010 v 16.35 hodin vstoupil do prodejny papírnictví XY na ulici XY v Třebíči v úmyslu zmocnit se finančních prostředků z tržby, pod pohrůžkou násilí, kdy v ruce držel krátkou střelnou zbraň /pistoli/ a požadoval po prodavačce M. Ch., nar. XY otevřít pokladnu, což poškozená z obavy o svůj život učinila a obviněný z ní odcizil bankovky v celkové výši 6.500 Kč, které si ukládal do kapsy zimní bundy, následně prodavačce přikázal, aby se otočila a šla dozadu, čehož využil a z prodejny odešel, čímž majiteli prodejny L. B., nar. XY způsobil celkovou škodu 6.500 Kč“.

2. Za tento zvlášť závažný zločin loupeže byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvacet šest měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen, přičemž nad obviněným byl současně vysloven dohled v rozsahu uvedeném v § 49-51 tr. zákoníku. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba podmíněného odsouzení s dohledem na dvacet čtyři měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému L. B. částku 6.500 Kč.

3. Odvolání, jež proti uvedenému rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 321/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V první řadě uvedl, že provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny, dále že důkaz nebyl získán procesně přípustným způsobem, a tudíž měl být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu, a že v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

6. Následně namítl, že soud prvního stupně pominul tu skutečnost, že po celou dobu přípravného řízení orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly ustanovení § 2 odst. 5 (tr. ř.), kdy vědomě jednaly v rozporu s povinností „objasňovat pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede“, a při vyšetřování postupovaly jednostranně.

7. Oba soudy se podle něho řádně nevypořádaly s procesními námitkami obhajoby, jež opětovně následně zrekapituloval. Zmínil konstatování nalézacího soudu, že vzal za prokázaný skutkový děj, který byl zjištěn ze svědecké výpovědi poškozené. K tomu dovolatel namítl, že poškozená v prvotním protokolu uvedla, že osobu „téměř“ poznává, dále že jej poznává podle očí, které jsou tmavé, ač on je má světle modré, a že v protokolu o trestním oznámení uvedla, že pachatel měl tmavě modrou bundu, přičemž v průběhu rekognice měl pouze obviněný na sobě modrou bundu. Vzhledem k tomu, že rekognice (resp. svědectví poškozené) byla (bylo) jediným důkazem, je tato skutečnost alarmující. Je zarážející, že se soudy obou stupňů vůbec neobtěžovaly ve svém odůvodnění s těmito skutečnostmi vypořádat.

8. Dále dovolatel tvrdil, že nalézací soud účelově manipuloval s výpověďmi svědků F. P. a L. P., kdy jejich výpovědi jsou v rozporu se zvukovým záznamem a osoby svědků byly účelově znevěrohodňovány. Ohledně identikitu uvedl, že není podstatné, kdy byl vyhotoven, ale zda si jeho vyhotovení vůbec svědkyně pamatuje. Dále upozornil na slovní obrat v odůvodnění odvolacího soudu - „opakovaná“ identifikace - s tím, že tento je zavádějící a svědčící o návodném postupu orgánů činných v trestním řízení.

9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 321/2019-188 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 T 10/2019 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém sdělení uvedla, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 321/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

17. Obviněný sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, fakticky se však ve své argumentaci opírá o výhrady výlučně skutkové, procesní povahy. Tvrdí totiž vadné provedení rekognice a soudům obou stupňů pak vytýká, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy a na tomto základě učinily nesprávná skutková zjištění, resp. že jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

18. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

19. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

20. V tomto kontextu je namístě konstatovat, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.

21. Je zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je přitom zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil. V těchto souvislostech je možno poznamenat, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené M. Ch. jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími důkazy (výpověďmi svědků J. B., N. U. a J. M.), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

22. Nejvyšší soud proto stručně dodává pouze následující skutečnosti. Pokud jde o námitku vůči způsobu provedení rekognice, pak tato je zcela nedůvodná. Nutno zdůraznit, rekognice byla v dané věci provedena řádně a tvrzení obviněného se nezakládají na pravdě. Z obsahu spisu je zřejmé, že v první fázi rekognice neměl žádný ze šesti figurantů ani obviněný bundu. Až následně v závěru druhé fáze rekognice byli požádáni o oblečení zimních bund, tyto si oblékli všichni, přičemž obviněný měl na sobě bundu nikoli modré barvy, ale barvy vínové či fialové (bundu modré barvy, případně v kombinaci s barvou černou, na sobě měly jiné osoby). Z uvedeného je zřejmé, že oblečením osob, které byly rekognice účastny, nemohlo dojít ke zkreslení jejích výsledků. Dlužno dodat, že průběh rekognice nebyl negativně ovlivněn ani jiným způsobem. Skutečnost, že poznávací řízení proběhlo ve dvou fázích (opakovaně) přitom rozhodně nelze označit za vadu, která by měla negovat jeho výsledky. Zcela odmítnout je tak třeba ničím nepodložené tvrzení dovolatele o tom, že snad orgány činné v trestním řízení nějakým způsobem ovlivnily poškozenou, aby jej označila za pachatele shora popsaného skutku. Poškozená zcela samostatně, nezávisle, označila jednoznačně obviněného jako pachatele. Lichá je přitom námitka obviněného, že poškozená v prvotním protokolu uvedla, že osobu „téměř“ poznává. V procesní (procesně použitelné) výpovědi ani v rámci rekognice se totiž tímto způsobem, který by snad měl relativizovat určitost a jednoznačnost identifikace obviněného jako pachatele daného skutku a trestného činu, nevyjádřila.

23. Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

24. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

25. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedenýmzákladním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení,vněmž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu