6 Tdo 280/2004Usnesení NS ze dne 18.03.2004

6 Tdo 280/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2004 o dovolání obviněného R. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 5 To 57/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 13/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný R. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 37 T 13/2001, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák., protože v době od 8. 9. 1999 do 5. 11. 1999 v Č. T., okr. K., a jinde, jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem R. N., IČO, DIČ, při přepravě textilního zboží, bižuterie a spotřebního zboží z T. do P. r. pro fiktivního odběratele obchodní společnost H. T. P. se sídlem na ulici K. v K. v P. republice porušoval režim přímého tranzitu přes území Č. r. tím, že uvedené zboží v celkové hodnotě 3.978.633,- Kč, převážené najatými nákladními vozidly, nechal celně odbavit na vstupních celních hraničních přechodech do Č. r. v H. avB. B. v režimu tranzitu, a po zajištění deklarovaného zboží celní uzávěrou ve dnech 10. 9., 15. 9., 17. 9., 21. 9., 24. 9., 29. 9., 2. 10., 4. 10., 7. 10., 10. 10., 14. 10., 17. 10., 22. 10., 25. 10., 28. 10, 3. 11. a 5. 11. 1999 potvrdil v předložených celních dokladech na hraničním celním přechodu u C. ú. Č. T. -vývoz ukončení tranzitního režimu na níže uvedených tranzitních prohlášeních: [body 1) až 25) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vzhledem k jejich obsáhlosti nejsou v tomto usnesení Nejvyššího soudu opakovány, a proto se na jejich konkrétní znění odkazuje], přestože vozidla s deklarovaným nákladem neopustila území České republiky a obžalovaný s dovezeným zbožím dále za součinnosti nezjištěných osob nakládal v České republice blíže nezjištěným způsobem za účelem majetkového prospěchu, porušil tím ustanovení § 140 odst. 2 celního zákona č. 13/1993 Sb. a zapříčinil tak vznik celního dluhu podle § 240 odst. 1 celního zákona č. 13/1993 Sb. a současně podle § 43 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty č. 588/1992 Sb. se vyhnul vyměření daně z přidané hodnoty při vývozu zboží a odnětím zboží celnímu dohledu způsobil českému státu podle § 240 odst. 3 písm. a) celního zákona č. 13/1993 Sb. nezaplacením cla ve výši 408.119,- Kč a současně i nezaplacením daně z přidané hodnoty ve výši 964.314,- Kč celkovou škodu ve výši nejméně 1.372.433,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1 a § 60a odst. 2 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti jako osoby samostatně výdělečně činné, jako statutárního orgánu právnické osoby a člena statutárního orgánu právnické osoby v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný R. N. i státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem dne 5. 9. 2003, sp. zn. 5 To 57/2003, tak, že k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám rozhodl a obviněného odsoudil podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. N. zamítnuto jako nedůvodné.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný R. N. dovoláním, které podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku, protože znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák. nebyly naplněny jeho osobou. Podle jeho názoru nelze učinit závěr, že by to byl on, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň a clo, porušil úřední uzávěru a způsobil takovým činem značnou škodu. Je přesvědčen, že trestnou činnost mohly spáchat nezjištěné osoby, a to bez jeho jakékoliv účasti. Obviněný popřel, že by měl vědomost o jednání takových osob. Zopakoval svoji obhajobu z předchozího řízení, že kamiony se zbožím po odbavení v českém celním prostoru předal polskému odběrateli, aby je vyvezl do P. Podle jeho názoru neexistují žádné přímé nebo nepřímé důkazy, které by prokázaly, že to byl obviněný, který se zbožím nakládal způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný rovněž namítl nedostatek úmyslného zavinění a tím i nedostatek subjektivní stránky trestného činu, přičemž trval na tom, že splnil všechny povinnosti stanovené v § 140 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb. (dále jen celní zákon). Popřel, že by porušoval režim přímého tranzitu přes území České republiky. Také poukázal na skutečnost, že celá tranzitní operace byla zajištěna ručením, které zajišťovalo úhradu dluhu ručitelem v případě, že by celní dluh nebyl hlavním povinným uhrazen. Obviněný se domnívá, že pokud bylo za celní dluh ručeno záruční listinou, nemohla vzniknout škoda, protože ručitel se stal ze zákona dlužníkem ke splnění celního dluhu. Kdyby celní úřad uplatnil plnění dluhu po ručiteli, nevznikla by škoda nezaplacením cla a daně z přidané hodnoty a nedošlo by k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák. Na závěr obviněný uvedl, že pokud byl odsouzen za něco, co podle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu spáchaly nezjištěné osoby bez jeho účasti a jeho odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil jej obžaloby. Obviněný rovněž učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž upozornil na svůj vážný zdravotní stav a také požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon zmíněného trestu.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu, poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci, se obviněný dopustil konstatovaného trestného činu v té alternativě, že ve větším rozsahu zkrátil daň a clo, přičemž porušil k usnadnění takového činu úřední uzávěru a způsobil takovým činem značnou škodu.

Podle názoru státní zástupkyně skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právní kvalifikaci trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák. a nejsou žádné pochybnosti o tom, že obviněný R. N. je v uvedeném rozsahu odpovědný za vznik škody, která byla způsobena zkrácením daně a cla tím, že k usnadnění svého trestného jednání porušil úřední uzávěru. Obviněný fingoval vývoz zboží, resp. průvoz zboží z České republiky, neboť uvedená činnost nepodléhá dani z přidané hodnoty a vyměření cla. S ohledem na skutečnost, že bylo jednoznačně prokázáno, že převážené zboží neopustilo území republiky, je zcela zřejmé, že předmětným jednáním obviněného došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a cla v rozsudečném výroku v přesně citovaném rozsahu. Pokud jde o námitku obviněného o tom, že nebyl porušen celní zákon, státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Námitku obviněného ohledně nesprávného hodnocení důkazů považuje za výtku, která se nevztahuje ke skutkovému stavu zjištěnému soudy, ale k jinému skutkovému stavu, a proto nejde o námitku právní, kterou zohledňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně nebyl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve své druhé zákonné alternativě naplněn, neboť námitky obviněného uplatněné ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba považovat za zjevně neopodstatněné.

Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rovněž vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. N. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí, nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem, je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. V posuzovaném případě však o takovýto případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného rozhodl ve veřejném zasedání po provedení přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Přezkoumal-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na podkladě odvolání) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal řádný opravný prostředek důvodným, neboť ho zamítl (v případě odvolání podle § 256 tr. ř.), je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný R. N. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a není určeno ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný R. N. spáchal skutek tak, jak je uveden v rozsudku Krajského soudu v Ostravě včetně toho, že vozidla, která přepravovala zboží neopustila území České republiky a že obviněný porušil úřední uzávěru.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný R. N. opřel dovolání především o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění, a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná o námitky skutkové povahy. Jde zejména o tvrzení obviněného, že to nebyl on, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň a clo, porušil úřední uzávěru a způsobil takovým činem značnou škodu a že trestnou činnost mohly spáchat nezjištěné osoby bez jeho účasti. Stejnou povahu má i jeho námitka, že kamiony se zbožím po odbavení v českém celním prostoru předal polskému odběrateli, aby je vyvezl do Polska. O tom, že v této části dovolání byly obviněným uplatněny námitky skutkové povahy, svědčí rovněž i jeho konstatování, že neexistují žádné přímé nebo nepřímé důkazy, jenž by prokázaly, že se zbožím nakládal způsobem, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný R. N. uplatnil i výhrady vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, když tvrdil, že u něho není dán úmysl pokrývající jeho vědomost o tom, že s prováženým zbožím je nakládáno v rozporu s režimem tranzitu. I tyto námitky jsou svou povahou výhradami ohledně skutkových zjištění, resp. hodnocení provedených důkazů. Dovolatel totiž prosazuje takové hodnocení důkazů, které by vyústilo v neexistenci jeho úmyslu. O tom, že i v tomto případě jde o námitky skutkové povahy, svědčí tvrzení obviněného, že nebyla prokázána jeho vědomost, tedy úmysl, žádným přímým či nepřímým důkazem. Obdobnou povahu má námitka obviněného, že neporušil povinnosti stanovené v § 140 odst. 2 celního zákona. Obviněný sice uvádí, že jde o nesprávné hmotně právní posouzení, ale argumentuje tím, že to nebyl on, kdo porušil úřední uzávěru. Pokud dovolatel napadá hodnotící postup odvolacího soudu, aniž by vytkl vadu v právním posouzení, nelze ani v této části považovat jeho námitky za relevantní některému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř.

Obviněný R. N. sice ve zmíněné části svého dovolání poukazuje na zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho konkrétní argumenty v dovolání uvedené vycházejí z jiných důvodů, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem jeho dovolacích námitek se totiž staly výhrady zaměřené proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, jak o tom svědčí konkrétní námitky popsané v dovolání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části mimořádného opravného prostředku obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť konkrétní námitky vznesené v dovolání jsou výtkami ohledně správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Takové výhrady však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit pod žádný z dalších dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud by dovolání bylo podáno jen na podkladě těchto námitek, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný R. N. však současně uplatnil i výhradu, že v postavení hlavního povinného ve smyslu celního zákona respektoval plně a zcela v souladu s ním veškerá jeho ustanovení upravující režim národního tranzitu včetně zajištění deklarovaného celního dluhu ručitelem. Obviněný se domnívá, že i když soud došel k závěru, že byla porušena celní uzávěra při národním tranzitu, nemohl vzniknout celní dluh, protože byl zajištěn ručitelem. Pokud by správce daně, v tomto případě místně příslušný celní úřad, splnil svoje zákonné povinnosti, celní dluh by byl uspokojen ručitelem v souladu s celním zákonem, takže by ani teoreticky nemohlo dojít ke vzniku škody nezaplacením cla a daně z přidaného hodnoty. Obviněný je názoru, že takto vzniklý celní dluh, nemůže být přičítán k jeho tíži. Konstatovanou výhradu je nutno považovat za námitku týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byla důvodná.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b, c) tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru nebo způsobí-li takovým činem značnou škodou. U obviněného přicházelo v úvahu zkrácení daně a cla.

Ručení, jako individuální zajištění celního dluhu, je specifický nástroj celního zákona, který nesouvisí s trestní odpovědností za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Jeho cílem je pomocí prostředků celního zákona zajistit, aby celní operace proběhla v souladu s celním zákonem. Cílem tranzitu je, aby tranzit zboží proběhl v souladu s ustanovení § 139 a násl. celního zákona. Jen v takovém případě není vývozce povinen zaplatit clo a daň z přidané hodnoty. Ručení zaniká vyřízením tranzitu. Podle § 142 odst. 2 celního zákona platného v době, kdy obviněný použil režimu tranzitu, je režim tranzitu ukončen dopravením zboží s příslušnými doklady, v souladu s podmínkami stanovenými pro tento režim, celnímu úřadu určení. Pokud by nebyl dodržen režim tranzitu a hlavní povinný by dovezl zboží na území České republiky, aniž by měl v úmyslu spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák., tak by mu při ukončení tranzitu a propuštění zboží na území České republiky, bylo vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty a hlavní povinný by tento celní dluh řádně zaplatil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že problémy spojené s nedodržením režimu tranzitu lze řešit, aniž by hlavní povinný naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu. Obviněný R. N., jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, a která jsou pro dovolací soud rozhodující, však takto nejednal. Při přepravě zboží porušil režim tranzitu, neboť po porušení celní uzávěry zboží, které bylo určeno na vývoz do Polské republiky, neopustilo území České republiky, kde s ním obviněný naložil v rozporu s režimem tranzitu. Tím vznikl celní dluh, který obviněný nikdy neuhradil. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák. byl dokonán v okamžiku, kdy zboží, určené k vývozu do Polské republiky, nebylo vyvezeno a bylo s ním nakládáno v rozporu s režimem tranzitu. Z tohoto důvodu realizace individuálního zajištění dluhu ze strany ručitele nemohla ovlivnit trestní odpovědnost obviněného, protože trestný čin byl již předtím dokonán. Šlo by pouze o následnou úhradu celního dluhu. Úmysl obviněného nevyvést deklarované zboží do zahraničí a tím se vyhnout zaplacení cla a daně, lze dovodit z jeho jednání, které bylo prokázáno důkazy zhodnocenými soudem prvního stupně, jak na to poukázal odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 11 odůvodnění rozsudku). Podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá skutkový stav uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedený v rozsudcích soudů obou stupňů právní kvalifikaci trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák., neboť obviněný ve větším rozsahu zkrátil daň a clo, porušil k usnadnění takového činu úřední uzávěru a způsobil takovým činem značnou škodu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pro úplnost lze poznamenat, že předseda senátu Nejvyššího soudu se nezabýval podnětem obviněného na postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., neboť z trestního spisu vyplývá, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 37 T 13/2001, byl podle § 322 odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody na dobu tří měsíců, tj. do 20. 5. 2004, který byl obviněnému uložen rozsudkem téhož soudu a téže spisové značky ze dne 28. 2. 2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 5 To 57/2003,

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Vypracoval

JUDr. Jiří Šoukal