6 Tdo 182/2015Usnesení NS ze dne 17.03.2015

6 Tdo 182/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2015 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 242/2014-153, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 6/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 3. 2014, č. j. 21 T 6/2014-124, byl obviněný L. S. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

dne 14. 9. 2013 v době kolem 07.00 hod. před hernou – barem Matis ve V. na ul. Z. … ze strany ul. L. po předchozí rozepři s poškozenou K. S., kdy mu tato po slovní výměně názorů dala 2 facky, tuto fyzicky napadl, a to tak, že ji udeřil pěstí do obličeje takovou silou, že tato narazila hlavou a zády do zdi a následně upadla na zem, kde zůstala ležet, přičemž utrpěla otřes mozku, krevní výron kolem pravého oka o velikosti 3 cm, krevní výron ve spánkové temenní oblasti vlevo o průměru 5 cm, pohmatovou citlivost v oblasti křížové, bolest celé hlavy a bolest v kotnících prstů pravé ruky, točení hlavy při pohybu hlavou a dále utrpěla otřes bederní míchy, kdy se jedná o zranění lehké s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu 2-3 týdnů, přičemž tohoto jednání se dopustil na místě veřejnosti přípustném, kde se v tu dobu nacházelo minimálně 10 osob.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 32.994 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 242/2014-153, jímž odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Kopřivy dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že skutek jak byl popsán, nenaplňuje zákonné znaky skutkových podstat přisouzených trestných činů. Míní, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat jakýkoli trestný čin, přičemž se pouze bránil útoku, který na něho byl veden.

Namítl, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána a soudům vytkl, že vzaly za pravdivá tvrzení „strany žalující“ a odmítly „tvrzení strany žalované“. Odůvodnění napadeného usnesení, jakož i jemu předcházejícího rozsudku považuje v této souvislosti za nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že z odůvodnění usnesení odvolacího soudu nelze zjistit, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil při jejich hodnocení a v této souvislosti poukázal na rozporné výpovědi svědků (stran počtu úderů, zavinění poškozené, její postavení apod.).

Soud se patřičně nevypořádal s jeho obhajobou stran jeho zranění a míry tohoto zranění a hodnocení provedených důkazů považuje za povrchní a účelové, vedené v jeho neprospěch. Soudy podle názoru obviněného dostatečně nezohlednily stav opilosti, případně vliv omamných látek na poškozenou a patřičně se nezabývaly ani tím, že i jednotliví svědci byli pod vlivem alkoholu, případně jiných omamných a psychotropních látek. Podotkl, že soudy nevyslechly žádné „nezávislé“ svědky, kteří mohli situaci na místě vysvětlit.

Soudu odvolacímu vytkl, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami. Zejména se nevyjádřil k jeho námitce, jakým způsobem se soud vypořádal s jeho obhajobou a proč nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování (výslechem jím navrhovaných osob), neboť odkaz na zjevnou nadbytečnost pokládá za nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu vyčítá, že „ve výrokové části nepřesně a zcela zkresleně uvádí zjištěné skutečnosti“ a poukázal na rozporné svědecké výpovědi zejména ve vztahu k počtu a formě ran, které mu poškozená po předchozí rozepři zasadila. Podle mínění dovolatele z rozsudku soudu nevyplývá, proč učinil závěr o dvou fackách a nikterak se nevypořádal s jeho tvrzením o úderu pěstí a jeho pracovní neschopnosti. Nedostatečně se vypořádal s údajným pádem poškozené, jakož i s tím, jaký vliv (alkoholu a marihuany) na tento pád měl stav poškozené. Tuto skutečnost, míní obviněný, soud neobjasnil, což pokládá za vadu řízení. Soud měl k této otázce nechat zpracovat znalecký posudek, o čemž podle dovolatele svědčí i to, že soudní znalkyně MUDr. Duchoňová uvedla, že stav poškozené mohl mít vliv na ztrátu její stability.

O jednostranném postupu soudů (z čehož vyvozuje porušení zásad § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř. a zásady rovnosti stran) svědčí i to, že odvolací soud se patřičně nevypořádal ani s nepravdivými tvrzeními poškozené stran jejího podnikání (ve vztahu k náhradě škody) a její zdravotní újmy. Nalézací soud se podle obviněného dopustil procesního pochybení rovněž v tom směru, že mu bylo odepřeno přečtení lékařských zpráv při hlavním líčení dne 17. 3. 2014. Celé řízení bylo vedeno v jeho neprospěch, neboť učinil tu chybu, že si v řízení před soudem nezvolil obhájce. Obviněný nesouhlasí s tím, že soud považuje výpovědi svědků za relevantní přesto, že tyto osoby, stejně jako poškozená, nebyly podrobeny testu na alkohol a přítomnost omamných a psychotropních látek.

Za sporný pokládá závěr soudu, že jeho jednání nebylo bráno jako nutná obrana pouze z důvodu fyzické konstituce obou aktérů a poukázal na svá zranění, která vyžadovala šestitýdenní léčení, oproti zranění poškozené, která vyžadovala léčení po dobu třech týdnů. Obviněný rovněž nastínil otázku počátku konfliktu a údajné trestní odpovědnosti poškozené.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření sdělil, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. Soudům nelze – přes relativně stručnější odůvodnění jejich rozhodnutí – vytknout vadu, která by spočívala v opomenutí některých důkazů. Pokud jde o nalézací řízení, obviněný žádný důkazní návrh nevznesl, v rámci řízení odvolacího sice prostřednictvím svého obhájce uplatnil některé důkazní návrhy, tyto však odvolací soud zamítl jako nadbytečné, přičemž tento svůj závěr (str. 2 jeho usnesení) relevantně odůvodnil. Podle státního zástupce proto nedošlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

Státní zástupce je názoru, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka údajného odepření přečtení lékařských zpráv obviněnému při provádění dokazování. Z protokolu o hlavním líčení taková skutečnost nikterak nevyplývá, odvolací soud důvodně poukázal na to, že obviněný námitku proti protokolaci neuplatnil. I kdyby státní zástupce připustil, že předseda senátu postupoval při provedení daného důkazu způsobem, který obviněný v podaném dovolání uvádí, nejednalo by se podle jeho mínění o podstatnou vadu důkazního řízení, ale pouze o nevhodné jednání konkrétního soudce. Na správnost skutkových zjištění by toto nemělo podstatný vliv. Pokud se pak obviněný dovolává toho, že není právně vzdělán, státní zástupce oponuje tím, že záležitost svého trestního stíhání již v předchozím průběhu zjevně konzultoval s právníkem, jak vyplynulo z jeho výpovědi. Má za to, že v dané věci byl řádně zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž ve věci nelze shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Za obsahově relevantní považuje námitku, že obviněný se pouze bránil útoku poškozené. Obviněnému nedává za pravdu v tom, že by důvodnost nutné obrany odvolací soud vyloučil pouze s ohledem na fyzickou konstituci obou aktérů. Naopak upozornil na to, že odvolací soud se zabýval širším posouzením podmínek nutné obrany, a to zejména z hlediska časových návazností celého konfliktu. Vzhledem ke skutkovým zjištěním to byl právě obviněný, kdo poškozenou obtěžoval. Nejprve slovně, poté však své jednání vystupňoval tak, že na poškozenou začal sahat. Pokud v takové situaci poškozená obviněného udeřila, nelze na její jednání podle mínění státního zástupce pohlížet jako na bezprostředně hrozící nebo trvající útok, vůči němuž by byl obviněný oprávněn se bránit. Byla to podle státního zástupce naopak poškozená, kdo se bránil nevhodnému a stupňujícímu se jednání obviněného, což vzhledem k situaci, kdy v nočních hodinách na ni sahal v podstatě cizí muž, navíc pod vlivem alkoholu, nelze považovat za nikterak neadekvátní reakci. Tyto okolnosti tak existenci nutné obrany na straně obviněného vylučují. Sám nepoměr mezi konstitucí poškozené a obviněného v tomto směru považuje za okolnost pouze podpůrného významu.

Státní zástupce soudí, že obviněný námitku nezjištění subjektivní stránky přisouzených přečinů nikterak blíže nerozvedl. V této souvislosti nastínil, že za situace, kdy obviněný napadl poměrně drobnou, výrazně mladší dívku, a to navíc úderem silnější intenzity, musel být nejméně srozuměn s tím, že jí tak může způsobit újmu na zdraví. Státní zástupce je proto názoru, že soudy správně dovodily na straně dovolatele zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

K posledně zmíněným, podle státního zástupce obsahově relevantním námitkám, uvedl, že je obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, které se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Proto odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002.

K uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rozvedl, že tento obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však podle státního zástupce může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Státní zástupce má za to, že takovou vadou zatíženo není, a proto ani tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě nemůže být naplněn.

Po zvážení všech skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň navrhl, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.

Dovolacím námitkám obviněného a zejména pak jeho požadavku na rozhodnutí dovolacího soudu, jak jej uplatnil formulací svého návrhu v závěru svého opravného prostředku, nelze přisvědčit. Ve shodě s posouzením obsahu dovolání obviněného státním zástupcem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje námitky skutkového a procesního charakteru, které se s jím deklarovaným důvodem dovolání míjejí. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen – jak plyne z již výše uvedeného – k nápravě vad hmotně právního posouzení skutku, či jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí.

Namítá-li proto obviněný, že se soudy podle jeho mínění nedostatečně zabývaly otázkami vlastního úrazového děje (námitka ovlivnění poškozené návykovými látkami a jejich vlivu při jejím pádu), že neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu (námitka vůči neprovedení jím navržených důkazů soudem odvolacím), či že dostatečně nevyložily, z jakých důkazů své skutkové závěry vyložily (námitka stran zjištění o jeho napadení poškozenou), pak se touto dovolací argumentací zcela zřetelně ocitá mimo věcné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť to – v části nesprávného právního posouzení skutku – předpokládá nesprávnou hmotně právní subsumpci (podřazení) skutkového zjištění soudu pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Jinak vyjádřeno, v dovolacím řízení Nejvyšší soud důvodnost tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzuje na základě zhodnocení toho, zda skutek, jímž byl dovolatel uznán vinným, jak byl popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, případně rozveden v odůvodnění rozsudku, odůvodňuje soudem užitou jeho právní kvalifikaci.

Stran zásahu do vyjádřených skutkových zjištění je nezbytné připomenout, že k němu může dovolací soud přistoupit jen zcela výjimečně, a to toliko tehdy, pokud by dospěl k závěru, že mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými či právními existuje extrémní nesoulad ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem. O ten se jedná tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

Byť z dovolání obviněného lze dovodit, že se skutkovými zjištěními soudů není spokojen, existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkovým stavem jako explicitně vyjádřenou námitku ve svém dovolání neuplatňuje a je třeba dodat, že takový očividný rozpor ani v posuzované věci doložit nelze. Zmiňuje-li obviněný, že svědci (osoby, které podaly vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř.) se ve vylíčení posuzovaného konfliktu liší stran údajů, jak se měla zachovat poškozená (počet úderů a jejich konkrétní podoba), pak sama tato okolnost nezakládá stav, na který by měl dovolací soud reagovat svým procesním zásahem ve smyslu uplatnění jeho kasačního oprávnění, neboť tato námitka nezpochybňuje zásadním způsobem skutkové zjištění soudu („kdy mu po slovní výměně názorů dala dvě facky“) a zejména – z pohledu uplatňované námitky jednání obviněného v nutné obraně – trestně právní povahu jeho jednání v důsledku toho, co bylo prvotní příčinou vzniku konfliktní situace, která přerostla v užití brachiálního násilí jak ze strany poškozené, tak obviněného.

Byť v daném směru zejména rozsudek soudu prvního stupně nedává, pro částečně přílišnou stručnost popisu širšího rámce skutkového děje, v jehož rámci se obviněný dopustil popsaného jednání, při nerozvedení poznatků, které lze nabýt z údajů P. D. („On do ní začal něco rýpat, začal na ni hulákat, že je pi… a tak dále, prostě jí sprostě nadával ... O tom, že by ho ona předtím nějak provokovala, to nevím, nic takové jsem nezaregistroval.“), A. G. („… K. stála vedle našeho stolu a bavila se se mnou, když ten muž začal na K. doléhat a říkal, že ji chce dát pusu. Já mu řekla, ať neotravuje…“), L. E. ( „Pak jsem nějak zaregistroval K., jak se dohaduje s nějakým větším silnějším a snědším mužem kolem 30 let.“)aI. K. („Já jsem jen registroval konec té hádky, vím, že šlo o tom, že ona mu říkala něco v tom smyslu, že na ni nebude sahat.“), odpověď na to, co bylo příčinou toho, že mu poškozená „po slovní výměně názorů dala 2 facky“, s ohledem na výše citované údaje nelze dospět k závěru, že by obviněný jednal za podmínek nutné obrany vymezené ustanovením § 29 tr. zákoníku. Byl to totiž obviněný, kdo v podnapilém stavu, v jehož důsledku ani podle své výpovědi nevnímal v dostatečném rozsahu dění, které kolem něj probíhalo („Protože jsem byl trošku víc v podnapilém stavu, tak se to nějak rychle seběhlo, dostal jsem pěstí do obličeje, do spánkové oblasti… nevím, z jakého důvodu jsem dostal ránu…“), kdo konflikt s poškozenou vyvolal. Jednal-li obviněný vůči poškozené způsobem, který zjevně vybočoval z rámce slušného chování mezi občany a který v důsledku toho (užitím vulgarismů vůči poškozené v přítomnosti dalších osob na místě veřejnosti přístupném) bylo možno vnímat jako zakládající znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak se nemůže obviněný domáhat toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně v důsledku nepřiměřené (zjevně alkoholem potencované) reakce ze strany poškozené. Takovou reakci alkoholem ovlivněné osoby lze obecně předpokládat, stejně tak jako to, že vliv alkoholu, který požila, ovlivní její motoriku a tím i průběh pádu takové osoby potencovaný užitím brachiálního jednání jinou osobou (obviněným).

Protože obviněný tyto širší souvislosti zjištěného skutkového děje pomíjí a svou dovolací argumentaci staví na základě, že to byl on, kdo byl napaden a kdo se bránil útoku ze strany poškozené, modifikuje (byť v rozsudku explicitně nevyjádřená) širší skutková zjištění a teprve skrze takto upravená zjištění uplatňuje svou námitku, kterou státní zástupce považoval za formálně vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené toto hodnocení nesdílí a dospívá k závěru, že veškerá dovolací argumentace obviněného se s jím uplatněným důvodem dovolání míjí. Obviněnému by bylo možno přisvědčit pouze tehdy, pokud by otázka hodnocení podmínek nutné obrany byla soudy plně pominuta (což se nestalo – viz odůvodnění soudu odvolacího) a pokud by obsah provedených a soudem nehodnocených důkazů vedl k závěru, že v daném směru jsou skutková zjištění a následné právní úvahy soudů neopodstatněné a pomíjející důkazy, které by pro závěr o nutné obraně obviněného svědčily. Z důvodů výše uvedených však k takovému hodnocení ve věci dovolatele není důvodu.

Pokud se týče rozsahu provedeného dokazování, nelze dojít k závěru, že nebylo provedeno v rozsahu umožňujícím soudům nižších stupňů učinění rozhodnutí splňující požadavek § 2 odst. 5 tr. ř. Odmítnutí provedení dalších důkazů odvolacím soudem proto nelze hodnotit jako procesní postup, který by měl za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Stran deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že rovněž ten není v posuzované věci zjevně ani formálně naplněn. Obviněný především vůbec nespecifikoval, v jaké alternativě tento dovolací důvod uplatňuje. Pouze z kontextu způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu dovolacích námitek lze usuzovat, že tak učinil v duchu alternativy druhé [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

Varianta první není dána již proto, že odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formálních důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. § 254 tr. ř. a násl.). Pokud jde o variantu druhou, nemůže být naplněna proto, že v dovolání obviněného konkrétně uplatněné argumenty se s věcným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ostatními dovolacími důvody) míjejí.

Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil