6 Tdo 171/2012Usnesení NS ze dne 23.02.2012

6 Tdo 171/2012-17

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2012 o dovolání obviněného Mgr. P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 To 407/2011-119, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 71/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 T 71/2011-102, byl obviněný Mgr. P. S. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž za tento trestný čin mu byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.000,- Kč, tedy celkem 40.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 To 407/2011-119, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 7 To 407/2011, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že nemohl spáchat přečin vydírání, neboť nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu spočívající v nucení poškozeného, aby něco konal pod pohrůžkou jiné těžké újmy. Má tedy za to, že v jeho případě nebyla naplněna podmínka jiné těžké újmy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tato záležitost poškozeného nejvíce poškodila s ohledem na probíhající výběrové řízení a s ohledem na zcela pochopitelný zájem na bezúhonnosti jmenované agentury. Rovněž soud prvního stupně v tomto spatřuje pohrůžku jiné těžké újmy. S tímto odůvodněním však obviněný nesouhlasí, a to s odkazem na skutečnost, že o údajném výběrovém řízení hovoří pouze poškozený, aniž by bylo objektivně zjišťováno, zda se nějakého výběrového řízení zúčastnil a jak ho ovlivnilo. Je přesvědčen, že jakékoliv výběrové řízení nemohou ohrozit tvrzení uváděná na internetu. Dodal, že hodnotícím kritériem pro výběr soutěžitele ve výběrovém řízení jsou zpravidla přesně stanovené zadávací podmínky a poškozený nemusel být vybrán i z důvodů lepších nabídek jiných soutěžitelů. Vyjádřil přesvědčení, že pokud zákonodárce v ustanovení § 175 tr. zákoníku pohrůžku jiné těžké újmy staví na roveň násilí či pohrůžky násilí, musí jít o srovnatelnou intenzitu naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestného činu. Podle názoru obviněného poškozený srozumitelně a jednoznačně neidentifikoval, co vnímá jako pohrůžku jiné těžké újmy, proto nemohl být uvedený zákonný znak trestného činu naplněn. S ohledem na tyto skutečnosti se obviněný v závěru dovolání dovolává aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásady subsidiarity trestní represe, přičemž se domnívá, že by bylo plně dostačující, aby na něho bylo „působeno odpovědnostní normou podle jiného předpisu, zde tedy maximálně podle zákona o přestupcích“. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 7 To 407/2011, a dále aby zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 T 71/2011, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Jde-li o zákonný znak přečinu vydírání podle § 175 tr. zákoníku „pohrůžka jiné těžké újmy“, jedná se o námitku právně relevantní povahy.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Podle skutkového zjištění se obviněný měl trestného činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku dopustit tím, že „poté, co v blíže nezjištěné době měsíce srpna 2009 obdržel jako dar dárkový poukaz v hodnotě 10.000,- Kč, vystavený L. Z. , sportovní a cestovní agenturou, místo podnikání B. , L. , s vyznačenou dobou platnosti poukazu do 31. 12. 2009, a poté, co v době platnosti tento poukaz neuplatnil a osobně na pobočce cestovní agentury a následně dne 22. 2. 2010 e­mailovými žádostmi L. Z. , se neúspěšně domáhal uplatnění poukazu, téhož dne zaslal L. Z. na jeho e-mail zprávu s cílem donutit jej k přijetí již neplatného dárkového poukazu, v němž ho žádal, aby vyhověl jeho požadavku na přijetí dárkového poukazu a v případě nevyhovění mu neoprávněně hrozil kontrolou z finančního úřadu, České obchodní inspekce, živnostenského úřadu, přičemž uvedl, že je mu známo, že tyto orgány nic nenajdou, ale že také ví, jak velmi dokážou udělat život nepříjemným, dále hrozil podáním trestního oznámení, televizní reportáží a zveřejněním záležitosti na diskusních fórech s využitím optimalizace SEO, přičemž pro zdůraznění této hrozby připojuje i konkrétní odkaz na webové stránky týkající se optimalizace SEO, tyto výhrůžky myslel vážně a následně je i částečně zrealizoval, přičemž si byl vědom toho, že jeho požadavek na uplatnění dárkového poukazu je neoprávněný, že ze strany L. Z. nedošlo k porušení právních předpisů či smluvních ujednání, a že tedy i podněty příslušným orgánům a sdělovacím prostředkům jsou nedůvodné“.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině tedy vyplývá, že obviněný hodlal u sportovní a cestovní agentury poškozeného L. Z. uplatnit neplatný dárkový poukaz a za tím účelem použít různých donucovaných prostředků (kontroly finančního úřadu, České obchodní inspekce, kontroly živnostenského úřadu, podání trestního oznámení, televizních reportáží). Je zjevné, že část svých výhrůžek také realizoval. V tomto směru je třeba uvést, že ustálená judikatura za neoprávněné považuje také jednání, jestliže bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoliv však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK pod T 967, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, publikované pod č. T 776 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nutno proto dodat, že účelem jednání obviněného bylo splnění požadavku, na který již neměl nárok. Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné uvést, že pokud obviněný napadá odůvodnění odvolacího soudu, zcela se opomněl zmínit o registru dlužníků, kam byl poškozený v důsledku jednání obviněného zařazen, a tuto skutečnost také vytrhl z kontextu odůvodnění odvolacího soudu. Také soud prvního stupně považuje zařazení poškozeného do registru dlužníků za vážný následek jednání obviněného. S tím lze jistě souhlasit. Centrální registr dlužníků je v současné době největším národním informačním systémem, který umožňuje vyhledávat nesplacené závazky osob a firem. Dlužník je do registru zapsán zpravidla věřitelem z důvodu špatné platební morálky. Dlužník tak může být v důsledku neuhrazeného vloženého závazku na několik let poznamenán trvalou ztrátou bonity. Nejvyšší soud je toho názoru, že tato okolnost již sama o sobě svědčí o tom, že způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti poškozenému hrozilo. I v kontextu s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi lze konstatovat, že jednání obviněného dosáhlo požadované intenzity k naplnění znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“. V této souvislosti je již zcela nadbytečné provádět další dokazování ve vztahu k tomu, zda probíhalo výběrové řízení, jehož se poškozený měl účastnit, protože není rozhodné, zda ke způsobení těžké újmy dojde, ale postačuje, že reálně hrozí (srov. přiměřeně č. 10/1979-II., 27/1982 Sb. rozh. tr.). Není pochyb, že obviněný svých hrozeb použil zjevně k tomu, aby poškozeného donutil něco konat. Lze tedy uzavřít, že po objektivní stránce byly znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 tr. zákoníku bezezbytku naplněny; právní kvalifikace skutku je tedy správná. Nutno podotknout, že za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup tedy přicházel v úvahu, protože obviněný uplatnil námitku právně relevantního charakteru.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2012

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann