6 Tdo 1642/2011Usnesení NS ze dne 24.01.2012

6 Tdo 1642/2011-14

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. ledna 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 4 To 133/2011-49, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 181/2010, takto: :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 4 To 133/2011-49, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 1. 2011, č. j. 5 T 181/2010-38, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby v průběhu výkonu uloženého trestu podle svých sil uhradil škodu, kterou poškozené způsobil a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 4 To 133/2011-49, podal nejvyšší státní zástupce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve kterém zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání obviněného a poukázal na konstrukci ustanovení § 205 odst. 1 a § 205 odst. 2 tr. zákoníku s jejich specifiky a teoretickými závěry, aby závěrem konstatoval, že obviněný měl být správně uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k této skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc po zrušení přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel se domáhá toho, aby jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Problematikou vztahu ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku se ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2011 pod sp. zn. 15 Tdo 1035/2011 (velký senát) zabýval Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že „je třeba trvat na závěru, že nejde o jednočinný souběh stejnorodý dvou skutkových podstat trestného činu krádeže, ale jde o jeden skutek a jeden trestný čin, který je třeba kvalifikovat podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku. Uvedená právní kvalifikace odpovídá smyslu trestní odpovědnosti pachatele a je v souladu s obecnými zásadami pojmu trestného činu a jeho znaků (§ 13 a § 111 tr. zákoníku), přitom respektuje, že čin pachatele musí být posouzen podle všech znaků vyjádřených v zákoně, jakož i to, že obviněný nemůže být uznán vinným dvakrát za materiálně jeden přečin krádeže. Současně je tímto právním posouzením eliminována nadměrná tvrdost zákona, neboť pachatel je za jedno jednání, jež se odráží v jednom trestném činu, odsouzen tolika za tento jeden trestný čin, a nedochází tak k nelogickému jednočinnému souběhu dvou stejných trestných činů. Za toto jednání je pachatel postižen pouze podle přísnější podoby vyjádřené ve zvláštní skutkové podstatě, která však odráží dostatečně nejen společenskou škodlivost, ale i povahu a závažnost spáchaného činu (§ 39 tr. zákoníku)“.

Z odůvodnění i samotného výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně je patrno, že tento se zabýval otázkou jednočinného souběhu v případě trestného činu krádeže a dospěl k závěru, že jednočinný souběh přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není možný s přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, tj. dospěl ke shodnému závěru jako Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011, což také vyjádřil v právní kvalifikaci skutku. Z výše uvedeného je tedy patrno, že k pochybení, ke kterému mělo podle dovolatele rozhodnutím soudu druhého stupně dojít, nedošlo, a tudíž dovolání bylo podáno neopodstatněně.

Vzhledem k výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2012

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu