6 Tdo 146/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

6 Tdo 146/2020-595

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného P. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 2 To 79/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 46 T 2/2018, byl P. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro útoky pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a poškození v souvislosti s tímto výrokem byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 2 To 79/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V podaném dovolání uvedl, že již svůj řádný opravný prostředek založil na námitce, která se týkala posouzení subjektivní stránky trestného činu, se kterou se však odvolací soud vypořádal nesprávně. Vytkl, že nalézací soud rozdělil jednotlivé útoky na dvě části, přičemž za jednání spáchané do konce roku 2009 byl zproštěn obžaloby, avšak za další totožné jednání páchané od 23. 3. 2010 byl již uznán vinným. Svůj názor na nesprávnost rozhodnutí odůvodnil tak, že jeho osobní zkušenost v dané době mohla být odlišná a ve své podstatě byl on sám uváděn v omyl jednáním zástupců společnosti APL. Pokud v této době přijímal další půjčky, nelze dovodit, že by v této době jednal v podvodném úmyslu. Zdůraznil, že ještě počátkem března 2010 obdržel od společnosti APL výplatu výnosů. Konstatoval, že v polovině roku 2010 začal vnímat, že se společností APL není vše v pořádku, avšak doufal, že se ze společnosti podaří dostat alespoň částečné výplaty vkladů. Současně uvedl, že odvolací soud v rozporu se soudem nalézacím zhodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou, aniž by ho opětovně vyslechl nebo k věci provedl jiné důkazy. Uzavřel, že pro stanovení data, kdy měl vědět, že zapůjčené prostředky nevrátí, bylo třeba se vypořádat s otázkou, kdy jako obviněný věděl, že společnost APL a jiné společnosti již nebudou vyplácet žádné vklady a výnosy, což soudy neprovedly. Současně uvedl, že s poškozenými neměl žádnou dohodu ohledně investování jejich prostředků a dodal, že je mu kladeno za vinu, že poškozené neinformoval o rizicích, se kterými se investice pojí. Nesouhlasí ani se závěrem, že i dluh vůči manželům F., který uhradil, byl zahrnut do způsobené škody. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že argumentace obviněného v dovolání se soustřeďuje v tvrzení, že nemohl vědět, že nebude schopen dostát svým závazkům, když neobdrží požadované výnosy od investičních společností, ve vztahu k nimž prováděl obchody, resp. investice, když plnění od nich obdržel ještě 2. 3. 2010. Jednáním jejich zástupců byl sám uváděn v omyl. Rovněž argumentuje tím, že soud popírá vlastní závěry, když jej zprostil obžaloby pro obdobné jednání prováděné dříve než 23. 3. 2010. Dále poznamenává, že poškozené neuvedl v omyl, když je neinformoval o rizicích plynoucích z jeho investování jimi poskytnutých financí, neboť těch si sám nebyl vědom, stejně jako nevěděl, že je součástí systému tzv. „letadla“. Kromě toho nesouhlasí se zahrnutím dluhu vůči manželům F. majícího vliv na použitou přísnější právní kvalifikaci do způsobené škody, poněvadž tento zaplatil, byť se zpožděním 1-2 měsíců po splatnosti a za cenu půjčení finančních prostředků od vlastní matky. Státní zástupce dále uvedl, že námitkami obviněného se již podrobně zabývaly soudy nižších stupňů a své hodnotící závěry přesvědčivým způsobem vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud jde o tvrzení o vyjmutí dluhu vůči manželům F., pak vyjádřil státní zástupce své přesvědčení, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit mj. s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1314/2003. V souvislosti s otázkou nedoznání se obviněného a prokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu poukázal státní zástupce nejen na závěry soudů nižších stupňů, ale dále také uvedl, že soudy postupovaly v souladu s rozhodnutím č. 62/1973 Sb. rozh. tr., či 41/1976 Sb. rozh. tr., příp. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 394/2010. Nesdílí ani závěr obviněného, že mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, když považuje závěry vyjádřené nižšími soudy za správné. Ve vztahu k charakteru zmíněné zásady odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 267/2019 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu

č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.

2 tr. ř.).

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.

Důvodnost dovolání

9. Obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzených trestných činů. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].

10. Pokud tedy obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně formulovanou hmotněprávní námitku opřel o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy primárně založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné hmotněprávní posouzení jejich jednání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle kterého dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně, ale v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí (extrémní rozpor). Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí provedení důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod trestné činy, kterými byl obviněný uznán vinným. Na základě shora uvedeného se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci.

11. V souvislosti se shora uvedeným obecným výkladem považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (viz shora). Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. ustanovení nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

12. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným námitkám obviněného, že rozhodnutí - rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující usnesení odvolacího soudu považuje za nesprávná. Uvedené obecné námitky, jak již bylo shora uvedeno, nemohly naplnit uplatněný dovolací důvod. S jistou dávkou tolerance bylo možno za právně relevantní označit námitky obviněného týkající se subjektivní stránky žalovaného trestného činu a námitky ohledně výše způsobené škody. Tyto námitky byly sice shledány podřaditelnými pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými.

13. K trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným lze obecně uvést, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem daného trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Ač obviněný popírá podvodný úmysl, ze spáchání předmětného jednání je usvědčován na základě výpovědí jednotlivých poškozených, kteří podrobně popsali, jak probíhala jednání mezi nimi a obviněným, a jejichž výpovědi jsou rovněž v souladu s předloženými listinnými důkazy, jakož i samotnou výpovědí obviněného.

14. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

15. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.

16. S ohledem na argumentaci obviněného je nutno uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).

17. K závěrům nižších soudů o vině obviněného je vhodné uvést, že nalézací soud se pečlivě zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, včetně stránky subjektivní. Trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným, tedy z hlediska subjektivní stránky musí být splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný věděl, že svým jednáním způsobí porušení zákona a takto jednat chtěl a nalézací soud jeho zavinění zhodnotil jako úmysl přímý. Obviněný primárně poškozeným tvrdil (v části, pro kterou byl odsouzen), že jimi poskytnuté finanční prostředky budou investovány do společností, které slibovaly výrazný úrok a takto částečně činil i v době, kdy mu bylo zřejmé, že nově přijímané závazky nebude schopen řádně uhradit, a to s ohledem na skutečnost, že on sám nedisponuje žádnými pravidelnými příjmy, ani jinou formou v dostatečné míře zpeněžitelného majetku a současně za situace, kdy sám připustil, že v roce 2010 existovaly problémy s penězi, které měly být společnostmi, do kterých je investoval (pouze částečně) problémy (přesto sliboval vysoké zúročení). Podstatné je však zjištění, že obviněný přes výše uvedené sdělení poškozeným, a zcela zanedbatelné investování peněžních prostředků poškozených, při vědomí nenávratnosti těchto prostředků, vylákané finanční prostředky (pouze zlomkovou část investoval) použil v rozporu s tím co tvrdil poškozeným [což ani sám nezpochybňuje – věřitele o tom, že jejich peníze nepoužil ke zhodnocení neinformoval, v období let 2010-2013, částečně investoval, částečně měl pro svoji potřebu (viz rozsudek soudu prvního stupně)], většina peněz šla pro svědkyni M., nějaké pro jeho potřebu, nějaké půjčil svědkovi J. atd. Pokud se týče stanovení časového okamžiku, kdy obviněný jednal v podvodném úmyslu, je nezbytné uvést, že tímto se velmi podrobně zabýval nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil a není třeba tyto znovu rozebírat a postačí na něj na tomto místě odkázat (srov. body 64 – 71 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Nelze si zároveň nevšimnout, že obviněný značnou část svých dovolacích námitek koncipoval tím způsobem, že použil vybrané pasáže z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ve kterých soud prvního stupně odůvodňoval ve věci provedené zproštění obžaloby obviněného. Tyto závěry však obviněný vytrhl z daného kontextu a převrátil je a v dovolání je použil jako podklad pro tvrzený extrémní rozpor. Takové námitky z povahy věci nemohou založit důvodnost deklarovaného dovolacího důvodu [je třeba rozlišovat úvahy soudů k jednotlivým obdobím (právě z důvodů prokázání, resp. neprokázání subjektivní stránky, byl obviněný obžaloby zproštěn pro jednání do 23. 10. 2009, oproti tomu pro jednání od 23. 3. 2010 do 18. 7. 2013 byl důvodně uznán vinným).

18. Co se týče námitky obviněného, že finanční prostředky manželům F. vrátil, tudíž závěr o jeho vině v tomto případě je nesprávný a pak je nesprávný i závěr o aplikované právní kvalifikaci, pak je nutno konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že tak učinil až po lhůtě splatnosti. Především je však nutno zdůraznit, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiné osoby. Případné vrácení předmětné částky tak může být pouhou náhradou již způsobené škody.

19. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nižších soudů a rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když argumentaci obviněného bylo nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za neopodstatněnou, bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto dovolací soud učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění tohoto usnesení poukazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu