6 Tdo 1431/2016Usnesení NS ze dne 26.10.2016

6 Tdo 1431/2016-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2016 o dovolání, které podal obviněný Mgr. R. P . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2016, č. j. 2 To 96/2016-208, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 143/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, č. j. 6 T 143/2015-176, byl obviněný Mgr. R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 14. 8. 2014 podal na Celní úřad pro Olomoucký kraj se sídlem Blanická č. 19, Olomouc, odpor proti příkazu tohoto úřadu ze dne 30. 7. 2014, č. j. 40573/2014-58000-12, kterým byl uznán vinným z přestupku dle § 42a/2 c) z. č. 13/1997 Sb., kdy v tomto odporu nepravdivě nařkl příslušníky Policie ČR Dálničního oddělení Kocourovec, ztotožněné dle jím vyžádaných služebních čísel ..., ..., ... jako pprap. J. K., prap. M. K. a prap. A. H., kteří dne 17. 7. 2014 u něho prováděli běžnou silniční kontrolu a řešili jej pro přestupek spočívající v nevyplněné dálniční známce, že tito nezákonně manipulovali s kontrolním kuponem jeho dálniční známky, kdy mu z něho měli odstranit již vypsanou registrační značku jeho vozidla a takto proti němu vykonstruovat přestupek a vytvořit tak neoprávněně dispozici k udělení sankce ve správním řízení s tím, že se takto dopustili trestné činnosti, která bude dodatečně kvalifikována dle trestního zákoníku, na svém nepravdivém tvrzení pak setrval i v dalším opravném prostředku proti rozhodnutí Celního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 12. 9. 2014, č. j. 40573-14/2014-580000-12, a to v odvolání ze dne 29. 9. 2015, ve kterém i nadále tvrdí, že se dotyční policisté dopustili v souvislosti s řešením údajného přestupku hned několika trestných činů, resp. porušení zákonů, a to křivé obvinění a represivních úkonů proti jeho osobě, přičemž ve svém vysvětlení dle § 158/6 tr. ř. ze dne 30. 3. 2015 již v rámci tohoto trestního řízení, dokonce přes řádné poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, přímo uvedl, že na uvedené policisty podává trestní oznámení, kdy policista se služebním číslem ... (pprap. J. K.) se dopustil zneužití pravomoci veřejného činitele, resp. přímo tohoto obvinil z toho, že na kontrolním kuponu jeho dálniční známky odstranil údaje o registrační značce vozidla tak, aby represivním úkonem vynutil sankci, v čemž mu měli napomáhat i další dva přítomní policisté, a to policistka se služebním číslem ... (prap. A. H.), která bránila jeho osobě v přítomnosti u úkonů jmenovaného policisty a další policista se služebním číslem ... (prap. M. K.) pak dle něho tomuto přihlížel a napomáhal radami, čímž takto jmenované policisty v podstatě obvinil ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329/1 tr. zákoníku, přestože se jeho podáním tehdy již zabýval i Odbor vnitřní kontroly Policie ČR a tento dospěl k závěru, že jeho podání není důvodné, když nebyla prokázána jím udávaná porušení či zanedbání služebních povinností policistů, o čemž byl vyrozuměn dne 29. 10. 2015, nicméně kdyby Odbor vnitřní kontroly Policie ČR naznal, že k jím popisovanému jednání uvedených policistů skutečně došlo, předal by věc Generální inspekci bezpečnostních sborů k zahájení jejich trestního stíhání, čímž by mohlo dojít k jejich vážnému postihu, a to až v podobě ukončení služebního poměru, čehož si musel být dobře vědom a hodlal tohoto zjevně docílit, když již při řešení přestupku na místě dne 17. 7. 2014 policistům uvedl, že si bude na jejich činnost stěžovat jako na porušení zákona, neboť se dopustili zneužití pravomoci veřejného činitele a že se baví tím, že policisty nechá vyhazovat z práce.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 5. 2016, č. j. 2 To 96/2016-208, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Lubomíra Matěje dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný v tomto opravném prostředku v rámci dovolací argumentace (část III.) jednak namítá zkrácení svých procesních práv v souvislosti s prostudováním spisu při ukončení přípravného řízení, které soudy nenapravily, jednak zpochybňuje použitelnost důkazů v podobě výslechů policistů (poškozených). V dané souvislosti poukazuje na to, že tyto osoby vypovídaly o úkonech, při kterých působily jako policejní orgán, a současně vypovídaly o důkazech, které při úkonu neprovedly (zadokumentování vyplnění části A kuponu) nebo provedly chybně (zadokumentování vyplnění části B kuponu). Soudům rovněž vytýká nesprávné hodnocení důkazů (namítá, že v příslušném řízení iniciovaném Návrhem na vyřízení stížnosti nebylo prokázáno, zda obviněný uváděl pravdu či nikoli) a tvrdí, že nebylo prokázáno, že by skutkovou podstatu vytýkaného trestného činu naplnil. Dovolává se pravidla in dubio pro reo a následně (část IV) navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek okresního soudu a sám ho zprostil obžaloby.

6. Součástí podání obhájce je i část V. („Obžalovaný sám k věci ještě uvádí“), v níž obviněný tvrdí, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s procesními vadami, nedostatečně věc objasnil a nereagoval na porušení práva obhajoby. Soudům vytýká chybné hodnocení důkazů, resp. jejich hodnocení v jeho neprospěch, absenci presumpce neviny, kolizi rozhodnutí s právem na spravedlivý proces, poškození jeho práv a nedošetření motivace, z čehož dovozuje, že rozsudek měl být zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

7. V konkrétnosti obviněný soudu prvního stupně vytýká, že chybně hodnotil originál kuponu dílu B založeného na č. l. 143 spisu, rozpor spatřuje v hodnocení odvolacího soudu o totožnosti přední a zadní části kuponu vzhledem k videozáznamu, ve kterém policista K. požaduje opětovné předložení kuponu B bez uvedení důvodu, zpochybňuje fotodokumentaci, na jejímž základě byl obviněn, a zdůrazňuje, že zadní část kuponu zachycená na fotografii a pořízená policisty není shodná s kuponem dálniční známky jím vlastněné. Dále zmiňuje údajné rozpory mezi výpověďmi svědků K. a H. Z jednání policisty K. vyvozuje, že jeho kupon byl nahrazen jiným.

8. Obviněný dále tvrdí, že byl dotčen „kolizí základních práv a svobod metodou proporcionality“, protože nebylo dbáno širokého „uplatnění obou stran chráněných hodnot“. Jeho obrana proti křivému obvinění z přestupku, který nespáchal, je jeho obranou řádnou. Myšlenku vyslovenou v odporu nelze označit za trestnou. Poukazuje na zásadu nullum crimen sine lege, podle které nemůže být potrestán za jednání, které není trestným činem. Navíc připomíná, že žádná škoda ani újma nevznikla.

9. Závěrem tohoto vyjádření učinil obviněný ve shodě s petitem obsaženým v části IV. dovolání návrh, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

10. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 20. 9. 2016, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v tom, aby o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl.

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Současně již na tomto místě musí Nejvyšší soud zdůraznit, že učinil-li poznatek o tom, že obviněný své dovolání podal v souladu s požadavkem § 265d odst. 2 věta první tr. ř., vztahuje se tento jeho závěr jen k části podání, které obhájce soudu zaslal (blíže viz bod 17.)

IV.

Důvodnost dovolání

a) Obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání

18. V části II. tohoto usnesení (body 4. – 8.) dovolací soud zmínil strukturu podání, které jako dovolání zpracoval a soudu prvního stupně doručil obhájce obviněného. Z ní je zřejmé, že samotný podatel rozčleněním svého podání do pěti bodů vymezil podstatná sdělení, tj. jednak uvedl, jak bylo v trestní věci obviněného v druhém stupni rozhodnuto (část I.), jaké rozhodnutí dovolatel napadá (část II.), na základě jaké argumentace dovozuje naplnění jím uplatněného důvodu dovolání (část III.) a konečně jaký činí návrh na rozhodnutí dovolacího soudu (část IV.). V tomto rozsahu je podání obhájce dovoláním, které splňuje obsahové požadavky stanovené zákonem (§ 265f odst. 1 tr. ř.) na tento druh mimořádného opravného prostředku. Stanovisko obviněného (část V.), zařazené za konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, nelze za dovolání ve smyslu vymezeném citovaným zněním s přihlédnutím ke zněním § 265d odst. 2 věty první tr. ř. pokládat. Požadavek formulovaný zákonem, že [o]bviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, je třeba vyložit tak, že za dovolání lze pokládat jen takové podání, které obhájce, byť se zohledněním požadavků samotného obviněného, sám zpracuje, tj. sám jeho text (při využití svých odborných předpokladů) zformuluje. Za dovolání nelze považovat takovou část podání, která sice tvoří součást zásilky odeslané obhájcem, jež je však produktem vlastní aktivity obviněného. Nerozhodné pak je, zda samostatně obviněným zpracované vyjádření tvoří jeden celek (jako v případě posuzovaném) či přílohu podání zpracovaného obhájcem. Dovolací soud proto důvodnost podaného mimořádného prostředku posuzoval a své právní závěry ve smyslu ratio decidendi (body 18. – 27.) vyložil jen k té části podání obhájce, již je nezbytné za dovolání ve výše vyloženém smyslu pokládat, tj. k částem I. až IV. podání.

19. Dovolání obviněného je opřeno o dovolací důvod upravený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně alternativu spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací soud, jak plyne již ze shora řečeného, vychází při posuzování důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci takto vymezené vady zásadně z výsledků provedeného dokazování, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly (v případě posuzovaném skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť ta nebyla v odvolacím řízení nikterak modifikována). Hodnotí tedy zejména to, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, případně rozvedený ve svém popise v odůvodnění rozhodnutí, vykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, jenž v něm soud nižšího stupně shledal.

20. Z uvedeného plyne, že dovolatel při uplatnění tohoto dovolacího důvodu může namítat zejména to, že jednání, které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině neodpovídá znakům trestného činu, pro který byl obviněný uznán vinným, nebo že jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, není vůbec trestným činem. Nic takového však dovolatel ve své dovolací argumentaci (část III. dovolání) netvrdí.

21. Obviněný se ve své argumentaci naopak zaměřuje výlučně na rovinu skutkovou a procesní, čímž se od obsahového rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zřetelně odchyluje. Nevznáší totiž jedinou hmotně právně relevantní námitku, kterou by pod jím uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit. Z pohledu vlastního rozhodnutí o jeho dovolání by ve své podstatě dostačovalo toto konstatování, neboť již to vede k závěru, že o jeho mimořádném opravném prostředku je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz dále). Nejvyšší soud nicméně z důvodu přesvědčivosti a transparentnosti svého rozhodnutí k dovolacím námitkám obviněného, ani formálně nenaplňujícím uplatněný dovolací důvod a tudíž nezpůsobilým vyvolat přezkoumání napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř., uvádí následující skutečnosti.

22. Tvrzené zkrácení práv obviněného na obhajobu, tj. tvrzená nedostatečnost doby poskytnuté ke studiu spisu (ryze procesní námitka), nemůže odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí (ani z pohledu nutnosti zajištění práva obviněného na spravedlivý proces) již proto, že zcela postrádá jakoukoli racionálnost. Námitka, jejíž podstata spočívá v tom, že „na záznamu o prostudování spisu je vyznačena zcela zřejmě nedostatečná doba studia spisu 15 minut (9:00 – 9:15 hod) a je zde nevyplněno, zda byla či nebyla obviněnému poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu“, by mohla být vážena za situace, že by se obviněný tohoto úkonu skutečně zúčastnil. Ze záznamu na č. l. 123 však plyne, že obviněný, ač byl o možnosti prostudovat spis vyrozuměn dne 8. 9. 2015 (č. l. 122), se k tomuto úkonu nedostavil. Se spisem se seznamovala obhájkyně, která žádné výhrady stran délky úkonu neuplatnila. Nevyužil-li obviněný svého práva se spisem se seznámit při skončení vyšetřování, pak nemůže důvodně namítat, že by doba úkonu byla nedostatečná a porušující jeho právo na obhajobu. Navíc lze dodat, že i když obviněný svého práva ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř. nevyužil, mohl využít dalších instrumentů poskytnutých mu právní úpravou (konkrétně právo nahlížet do spisu - § 65 odst. 1 tr. ř.), aby se s obsahem spisu seznámil. Při daných zjištěních nelze dospět k závěru, že by právo obviněného na obhajobu bylo zkráceno a že by obviněným vytýkanou (avšak neexistující) vadu měl napravovat soud.

23. Zcela nepřípadné je (příslušnými rozhodnutími nekonkretizované) tvrzení, o „nezpůsobilosti důkazů v trestním řízení výslechy policistů (poškozených)“. V posuzovaném případě policisté nebyli vysláni prověřovat podezření o spáchaném trestném činu a od obviněného nezjišťovali skutečnosti týkající se skutku, který by měl být předmětem takového šetření. Naopak podali informace o způsobu a okolnostech šetření přestupku, jehož se měl obviněný dopustit. Námitku dovolatele nelze pokládat za důvodnou. Pokud policisté J. K., M. K. a A. H. vystupovali v postavení poškozených, nelze spojovat procesní nepoužitelnost jejich svědeckých výpovědí (ať již výpovědí učiněných v přípravném řízení, tak řízení před soudem) s tím, že vystupovali ve formálním postavení příslušníků Policie ČR. Jde o situaci zásadně odlišnou od té, kdy byla dovozena procesní nepřípustnost důkazů v podobě výslechu zasahujícího policisty ve vztahu k jím sepsanému úřednímu záznamu ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03, II. ÚS 2014/07). Protože slyšení svědkové nebyli v pozici policistů, kteří vedou vyšetřování, resp. se podílí na úkonech orgánu činného v trestním řízení, není důvod k učinění závěru o procesní nevyužitelnosti důkazu získaného jejich svědectvím. Provedením tohoto procesního úkonu totiž nedošlo k obcházení konkrétního ustanovení trestního řádu upravujícího proces dokazování. Závěr o procesní nepoužitelnosti důkazů nelze vyvozovat z pouhého faktu, že příslušníci Policie ČR byli vyslechnuti v trestním řízení jako svědkové proto, že se vůči nim obviněný dopustil jednání vymezeného v tzv. skutkové větě výroku o vině a jako takové bylo hodnoceno jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku. Úvaha obviněného by totiž nutně vedla k absurdnímu závěru, že je-li nějaká osoba příslušníkem Policie ČR, a to i v postavení osoby poškozené trestnou činností pachatele, nemohla by vystupovat v procesním postavení svědka.

24. Tvrzení, že nesprávné hodnocení důkazů se vztahuje k výsledkům šetření provedeného na podkladě stížnosti obviněného na postup policistů, nemá věcnou opodstatněnost. Je sice skutečností, že skutkový závěr vyjádřený ve skutkové větě („… přestože se jeho podáním tehdy již zabýval i Odbor vnitřní kontroly Policie ČR a tento dospěl k závěru, že jeho podání není důvodné, když nebyla prokázána jím udávaná porušení či zanedbání služebních povinností policistů,…“) má zjevný podklad v obviněným označeném důkazu, jehož závěry soudy převzaly, nicméně skutková zjištění významná pro rozhodnutí o vině dovolatele učinily soudy nižších stupňů převážně na jiných, jimi označených důkazech – tj. výpovědí policistů v procesním postavení svědků, pořízeném záznamu a věcném důkazu.

25. Výhrada o neprokázání úmyslného smyšleného obvinění policistů popírá skutková zjištění učiněná soudem na podkladě jim provedených důkazů. Soudy věc skutkově uzavřely tak, že v době prováděné kontroly byly oba díly dálniční známky nevyplněné. Vyšly z výpovědí svědků, že díl A dopisoval obviněný v průběhu prováděné kontroly, což podporuje i pořízená fotografie obviněného na sedadle spolujezdce, a že nevyplněný byl i díl B. Pokud za této situace obviněný ve svém opravném prostředku proti rozhodnutí vydaném ve správním řízení (odpor proti příkazu č. l. 5-9) uvedl mj. údaje, že (č. l. 8) „přestupek byl uměle vytvořen zásahem policisty, když neznámým prostředkem odstranil registrační údaje z kontrolního kuponu a potom skutečnost označil a neoprávněně obvinil řidiče z přestupku, který nezavinil a nemohl zabránit odstranění registračních záznamů, protože mu bylo bráněno ostatními dvěma policisty“, resp. (č. l. 9): „Nedůvodnost přestupku je v tom, že byl vytvořen policistou v policejním voze odstraněním neznámou tekutinou (např. voda do odstřikovačů obsahuje metanol a odmašťuje nebo jiné látky užívané v autokosmetice, běžně dostupné ve vozidlech policie).“, pak nelze soudům nižších stupňů důvodně vytýkat, že jednání popsané ve skutkové větě podřadily pod zákonné znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. O úmyslném lživém obvinění jiného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání ze strany dovolatele při daných skutkových zjištěních nevznikají pochybnosti.

26. Porušení práva na spravedlivý („fair“) proces nelze shledávat ani v námitce spočívající v tvrzení, že se soudy postavily do role pomocníka veřejné žaloby. Shledal-li soud po provedeném dokazování skutkový stav, který odůvodňoval vyvození trestně právní odpovědnosti obviněného, nemůže být (zejména na podkladě nekonkrétních výhrad) výsledek řízení projevující se ve vyslovení odsuzujícího rozsudku interpretován tak, že došlo k porušení „nestrannosti soudu a principu zachování rovnosti zbraní stran“.

27. Namítl-li dovolatel konečně to, že „na základě shodného demokratického právního principu trestního práva v pochybnostech ve prospěch obžalovaného (in dubio pro reo)“ měl být obžaloby zproštěn, pak je třeba konstatovat, že soud s ohledem na zhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti, které by vydání takového rozhodnutí odůvodnily, neměly. Navíc ani výhrada porušení pravidla in dubio pro reo (stejně jako dříve vyjmenované námitky) pod obviněným uplatněný dovolací důvod nedopadá. Zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

28. Dosud uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádné námitky, které by byť formálním způsobem jím uplatněný dovolací důvod naplnily. Toto zjištění se projevilo ve způsobu jeho rozhodnutí o dovolání obviněného (viz výrok a bod 31 odůvodnění).

29. K námitkám, které uplatnil obviněný v bodě V. dovolání, se Nejvyšší soud vyjadřuje zcela nad rámec nezbytného a jen v rovině obecného pojednání.

30. Co se týče skutkové roviny trestního řízení, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud (rozhodující o mimořádném opravném prostředku) zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V posuzované věci obecné soudy závěry o spáchání trestné činnosti opřely o adekvátní důkazy (v podobě svědeckých výpovědí zasahujících policistů a důkazů listinných – viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Podstatné tedy v daném případě je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem, a tím podmínkou přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř., které může vyústit v jeho kasaci.

31. Zásada nulum crimen sine lege, resp. nullum crimen sine lege praevia, stricta et scripta je základní zásadou (zásada zákonnosti), na níž je budováno i trestní právo v České republice. Vyjadřuje ve své podstatě to, že „[t]restní právo kontinentálně-evropského typu může být čerpáno pouze z takových jeho pramenů neboli forem, jakými jsou Ústava (čl. 65 odst. 3, čl. 95 Úst), ústavní zákony (čl. 39 LPS) a zákony (trestní zákon, trestní zákoník, popř. jiné zákony vymezující trestné činy a odpovědnost za ně, § 110). – srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 26 a násl. O porušení této zásady dovoláním napadenými rozsudky nelze uvažovat. Tvrdí-li obviněný (poslední strana podání), že „[v] právním státě není myslitelné odsoudit osobu pro skutek, jenž podle trestního práva není v době, kdy bylo jednání uskutečněno, trestným činem“, případně že „[v]ina pachatele může být konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné“, pak jeho odsouzení se těmto postulátům nepříčí. Jeho trestní odpovědnost byla vyvozena na základě aplikace ustanovení obsaženého v zákonné normě – § 354 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010. Závěr o jeho vině trestným činem tak byl, v souladu s požadavky vyplývajícími z obviněným citované zásady, založen na aplikaci zákona (není porušena podmínka sine lege), účinného před spácháním činu obviněným – 14. 8. 2014 (není porušena podmínka sine lege praevia), a to normy dostatečně jasně vyjádřené (stricta) a psané (scripta), s níž se obviněný mohl seznámit.

32. Z důvodů vyložených v bodech 18. – 27. odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud dovolání obviněného, jež bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu