5 Tz 9/2001Rozsudek NS ze dne 21.02.2001

5 Tz 9/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. února 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. U. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. P. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. F., proti usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 6 To 463/98, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 40/98, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 6 To 463/98, a v řízení, které mu předcházelo, bylv ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněného S. F.

Toto usnesení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 3 T 40/98, se zrušují. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 3 T 40/98, byl obviněný S. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že dne 11. 10. 1993 jako bývalý majitel nemovitosti v P., B. 130, na základě neoprávněně vystavené faktury převzal od firmy P., s. r. o., která v tomto objektu měla pronajaté prostory, nájemné za měsíc říjen 1993 ve výši 139.776,- Kč, ačkoliv k předmětné nemovitosti pozbyl již 24. 9. 1993 vlastnická práva, která přešla na V. Z. P. České republiky se sídlem v P., R. 23, a tuto částku použil pro vlastní potřebu ke škodě V. Z. P. České republiky. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. Z. P. České republiky se sídlem v P., R. 23, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 6 To 463/98, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného S. F. proti výše uvedenému rozsudku.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, v níž namítl, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. v neprospěch obviněného S. F., a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 3 T 40/98, porušen zákon v neprospěch obviněného též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ministr spravedlnosti upozornil na to, že nebyl opatřen žádný přímý důkaz, který by obviněného usvědčoval ze spáchání trestné činnosti. Z výslechů svědkyň R. B., Ing. K. H. a Ing. L. K. vyplynulo, že uvedenou fakturu vystavila svědkyně Ing. L. K., která však nevěděla, že již došlo k prodeji nemovitosti. K vyhotovení faktury tato svědkyně nebyla vyzvána obviněným a fakturu vystavila v době nepřítomnosti svědkyně R. B. S ohledem na shora uvedené důkazy proto nelze podle názoru ministra spravedlnosti dospět k závěru, že obviněný dal vědomě pokyn k vyhotovení faktury na období, kdy již nebyl vlastníkem nemovitosti a nelze mu proto klást za vinu, že by od společnosti P., s. r. o., uvedenou částku podvodně vylákal. Ministr spravedlnosti připomenul, že shora uvedené skutečnosti si zřejmě byl vědom i soud prvního stupně, který ve svém rozsudku pozměnil oproti obžalobě obsah skutku. Rozsudek soudu prvního stupně byl mimo jiné odůvodněn tím, že podle listinných důkazů byla předmětná faktura za měsíc říjen 1993 proplacena dne 8. 11. 1993, tedy v době, kdy obviněný si musel být vědom toho, že nemovitost již není jeho majetkem, neboť došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. S tím ministr spravedlnosti nesouhlasil, protože z provedených důkazů nevyplynulo, že by obviněný byl informován o tom, že peněžní prostředky byly převedeny na jeho účet v době, kdy již nebyl vlastníkem nemovitosti. Z listinných důkazů navíc vyplynulo, že obviněný dne 25. 10. 1993, zaslal společnosti P., s. r. o., výpověď z nájmu. Dále ministr spravedlnosti poukázal na to, že došlo k pochybení i ve výroku o náhradě škody, neboť jednáním obviněného měla vzniknout škoda společnosti P., s. r. o., a nikoliv V. Z. P. České republiky. Protože soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav věci a provedené důkazy nesprávně hodnotil, porušil podle názoru ministra spravedlnosti ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud nesplnil svoji přezkumnou povinnost a porušil podle ministra spravedlnosti zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v citovaných ustanoveních trestního řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 3T 40/98, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného z důvodů, na něž poukazuje stížnost pro porušení zákona.

Stížnosti pro porušení zákona přisvědčil v tom, že již v řízení před soudem prvního stupně byla porušena ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů. Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 3 T 40/98, uvedl, že je prokázáno, že obviněný, pokud sám neuvedl společnost P., s. r. o., v omyl, jejího omylu využil, a to v úmyslu obohatit se o nájemné za říjen 1993, které mu již nepříslušelo. Podle soudu byl obviněný z trestné činnosti vedle výpovědí svědků R. B., Ing. K. H., Ing. J. D., JUDr. R. H. a Ing. L. K. usvědčen i listinnými důkazy, především fakturou ze dne 11. 10. 1993, kterou S.´s S., S. F. vyúčtovala společnosti P., s. r. o., částku 139.776,- Kč za pronájem prostor v domě v B. ul. č. 130, v P. Nájemní smlouva s uvedenou společností byla uzavřena dne 1. 6. 1993 na dobu 5 let (do 30. 5. 1993), nájemné bylo sjednáno částkou 139.776,- Kč měsíčně. Kupní smlouva o převodu nemovitosti v B. ul. č. 130 v P. byla uzavřena dne 8. 9. 1993 mezi S.´s S., S. F. a V. Z. P. České republiky, vklad do katastru nemovitostí byl proveden dne 24. 9. 1993, přičemž právní účinky vkladu vznikly dne 20. 9. 1993. Dne 8. 11. 1993 zaplatila společnost P., s. r. o., fakturovanou částku 139.776,- Kč a dne 25. 10. 1993 obviněný dal výpověď nájmu společnosti P., s. r. o.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák je úmyslným trestným činem. Při posuzování subjektivní stránky tohoto trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně dokazováním neobjasnil, proč svědkyně Ing. L. K. vystavila předmětnou fakturu a proč ji podepsala. Tato svědkyně vypověděla, že při vystavení faktury nevěděla, že společnost, v níž byla zaměstnána, již neměla na nájemné nárok, ani to, že nemovitost byla prodána. Soud prvního stupně neuvěřil této části výpovědi svědkyně proto, že svědkyně byla družkou obviněného, hovořila s ním o většině záležitostí, přičemž dům v Praze 2, B. ul. č. 130 byl jediným majetkem společnosti obviněného. Nebylo ani prokázáno, že by jí obviněný dal příkaz k vystavení faktury. Z výpovědi svědkyně R. B. vyplývá, že podpis na faktuře není její, ani Ing. K. H., ani obviněného. Svědkyně Ing. K. H. uvedla, že faktury byla oprávněna vystavovat jen R. B., přesto docházelo k tomu, že faktury vystavovala také sama, například v době nemoci R. B. Proto měla být svědkyně Ing. L. K. podrobně vyslechnuta k tomu, proč fakturu vystavila, na čí pokyn a z čeho vycházela při fakturaci, a to s přihlédnutím k její výpovědi u hlavního líčení dne 20. 7. 1998 (č. l. 117), že v té době vlastnila společnost S.´s S., S. F. pouze dům v P. v B. ulici č. 130. Dokazování mělo být takto doplněno vzhledem k tomu, že chybí důkaz o tom, že by obviněný dal pokyn k vystavení faktury na období, kdy již nebyl vlastníkem nemovitosti a též proto, aby bylo zjištěno, zda obviněný vydal pokyn či jinak uvědomil pracovníky S.´s S., že musí přestat fakturovat nájemné společnosti P., s. r. o., po převodu jediné nemovitosti jeho společnosti na V. Z. P. České republiky se sídlem v P., R. 23.

Soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využil něčího omylu a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Dosud však z provedených důkazů neplyne, že obviněný převzal peníze za nájemné s vědomím, že mu byly zaslány omylem. Důkaz o tom, jaký byl stav účtu obviněného v době, kdy byla částka 139.776,- Kč poukázána na jeho účet, jakým způsobem se o tom dověděl a v kterém období s touto částkou disponoval, nebyl proveden. Dokazování mělo být zaměřeno na to, jaký byl stav účtu obviněného v době po převodu nemovitosti, zda na tento účet docházely též jiné platby a jaké, jaký byl pohyb na jeho účtu a zda na účet nedošla jen platba od společnosti P., s. r. o., ve výši 139.776,- Kč, a jaká byla celková finanční situace obviněného v době od převodu nemovitosti (údajně jediné) do konce roku 1993. Objasnění těchto okolností bylo významné z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když se obviněný hájil tím, že nebyl informován o tom, že peněžní prostředky poukázané společností P., s. r. o., za nájemné, byly převedeny na jeho účet v době, kdy již nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti.

Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona též namítl, že došlo k pochybení i ve výroku o náhradě škody, protože z provedených důkazů vyplynulo, že jednáním obviněného vznikla škoda společnosti P., s. r. o., a nikoliv V. Z. P. České republiky v Praze. Proto podle názoru ministra spravedlnosti měla vykonávat práva poškozeného společnost P., s. r. o., přičemž pro posouzení této otázky nebylo rozhodné, že mezi oběma subjekty pravděpodobně došlo k postoupení pohledávky.

Poškozeným je podle § 43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublížení na zdraví způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Soud prvního stupně pokládal za poškozeného V. Z. P. se sídlem v P., R. 23, když zřejmě vycházel z výpovědi svědka Ing. J. D., pracovníka společnosti P., s. r. o., že tato společnost se dohodla s V. Z. P. České republiky v P., R. 23, že nájemné bude po obviněném vymáhat V. Z. P. České republiky v Praze. Je však nepochybné, že společnost P., s. r. o., zaplatila dne 8. 11. 1993 fakturovanou částku 139.776,- Kč obviněnému. Soud tak postupoval, aniž měl k dispozici smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností P., s. r.o., a V. Z. P. České republiky v Praze. Z výpovědi svědka JUDr. R. H., zástupce V. Z. P. České republiky v P. 6, R. 23, vyplývá, že u Okresního soudu Praha - východ byla dne 18. 11. 1997 podána proti obviněnému žaloba na zaplacení 139.776,- Kč za nájemné. V době rozhodování soudu prvního stupně nebylo známo, jak bylo o této žalobě rozhodnuto. Proto je nesprávný výrok soudu prvního stupně, kterým byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána V. Z. P. České republiky na řízení ve věcech občanskoprávních z důvodu litispendence. Škoda je zákonným znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Protože soud prvního stupně v popisu skutku ve výroku rozsudku o vině (tzv. skutkové větě) uvedl, že obviněný poškodil V. Z. P. České republiky v Praze o částku 139.776,- Kč, nemohl při respektování ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnout tak, že se poškozená V. Z. P. České republiky v Praze odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nárok na náhradu škody byl řádně a včas uplatněn, pro vyslovení povinnosti k náhradě škody soud měl podklad a z hlediska další podmínky uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. bylo třeba pouze provést důkaz o tom, zda o nároku v téže výši již bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení vedeném proti obviněnému u Okresního soudu Praha - východ.

Řízení před odvolacím soudem se řídí tzv. revizním principem zakotveným v § 254 odst. 1 tr. ř., podle něhož bylo povinností odvolacího soudu pochybení soudu prvního stupně zjistit, přezkoumat správnost řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížet i k vadám rozsudku, které nebyly odvoláním vytýkány a poté o odvolání rozhodnout. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, však svou přezkumnou povinnost zcela nesplnil, když neshledal žádná pochybení ve výroku o vině ani ve výroku o trestu a odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 11. 11. 1998 sp. zn 6 To 463/98, a v řízení, které mu předcházelo, byl v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. porušen zákon v neprospěch obviněného S. F. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 3 To 40/98, zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci soud odstraní postupem podle § 2 odst. 5 tr. ř. neúplnosti v dokazování, na něž bylo poukázáno v příslušných částech tohoto rozhodnutí, především vyslechne podrobně obviněného a svědkyni Ing. L. K. Teprve po takto doplněném dokazování, pokud nebude zapotřebí provést ještě další důkazy, všechny provedené důkazy zhodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a znovu ve věci rozhodne. Obvodní soud pro Prahu 2 je přitom povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

Předseda senátu

JUDr. J. U.

V Brně dne 21. února 2001