5 Tdo 989/2019Usnesení NS ze dne 29.04.2020

5 Tdo 989/2019-6559

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovoláních, která podali obvinění P. P., nar. XY v XY, bytem XY, a B. R., nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 6 To 190/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 68/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se ohledně obviněného P. P. a obviněného B. R., a za použití § 261 tr. řádu i ohledně obviněného M. G. a obviněného A. Š., zrušují

- jednak v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 6 To 190/2018, a

- jednak v odsuzující části rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 14 T 68/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 14 T 68/2015, byl obviněný P. P. za skutek uvedený pod bodem A.I. uznán vinným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný B. R. byl tímto rozsudkem uznán vinným jednak za skutek uvedený pod bodem A.I., který byl posouzen jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jednak za skutek pod bodem A.II., který byl posouzen jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl P. P. uložen podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a B. R. podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu za skutek uvedeným pod bodem A.I. výroku rozsudku obviněných M. G. a A. Š.. Soud prvního stupně pod bodem B. výrokové části rozsudku dále obviněné M. G., A. Š. a P. P. zprostil podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby státního zástupce pro blíže popsaný skutek, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v případě obviněného P. P. ve formě pomoci), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 1, 3 tr. řádu soud prvního stupně odkázal poškozenou T., IČ: XY, nyní se sídlem XY, tehdy se sídlem XY (dále ve zkratce jen „T.“), s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a poškozená T. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 6 To 190/2018, následovně. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně u všech obviněných ve výroku o vině pod bodem A.I. a ve výroku o trestech u všech obviněných, zrušil též výrok o náhradě škody. Poté sám znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že obviněného P. P. uznal vinným pro skutek pod bodem A.I.1., který posoudil jako pomoc k pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jeho výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněného B. R. uznal odvolací soud vinným pro skutek uvedený pod bodem A.I.2. rozsudku, který posoudil jako pomoc k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému B. R. za tento trestný čin a za pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ohledně něhož zůstal pod bodem A.II. rozsudek soudu prvního stupně nezměněn), odvolací soud podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. G. a A. Š. za skutek pod body A.I.1. a 2. Odvolací soud rozhodl také v adhezním řízení o nároku poškozené T. Výrok o vině uvedený v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A.II., týkající se obviněného B. R., i zprošťující výrok pod bodem B. v rozsudku soudu prvního stupně, ponechal odvolací soud nezměněný.

3. Uvedené trestné činnosti se obvinění podle rozsudku soudu druhého stupně (a ohledně bodu A.II. rozsudku soudu prvního stupně) dopustili následovně:

Ad A.I. 1. (obvinění M. G., A. Š., P. P.)

V době od 5. 3. 2010 do 6. 12. 2012 v Praze obviněný M. G. jako předseda T., a současně jednatel korporace S. (od 18. 4. 2011 zapsané v obchodním rejstříku pod názvem S.), IČ: XY (dále jen „S.“), a obviněný A. Š., jako vedoucí T. bez vědomí členské konference T. podepsali dne 5. 3. 2010 dodatek č. 2) k nájemní smlouvě z 15. 3. 2003 [dále jen „dodatek č. 2)“], jejímž předmětem byl pronájem nemovitostí vlastníka T., zapsaných v listu vlastnictví XY, k. ú. XY (konkrétně parcel č. XY, č. XY a č. XY, budovy bez č.p./č.o. situované na pozemku parc. č. XY), nájemci obchodní společnosti S., za který jednali a smlouvu podepsali obvinění M. G. a P. P.. Tím tak společně v čl. I/1.2. dodatku č. 2) s odkazem na původní nájemní smlouvu (z 15. 3. 2003) a dodatek č. 1 změnili původní nájemní smlouvu tak, že doba nájmu se prodloužila na dalších 30 let (resp. ve skutečnosti byl sepsán i dodatek č. 1 k nájemní smlouvě, který termín ukončení nájmu prodloužil z roku 2018 na rok 2028 s tím, že dodatek č. 2 pak termín ukončení nájmu prodloužil až do roku 2033), ke všem pronajatým nemovitostem zřídili ve prospěch nájemce a k tíži pronajímatele věcné předkupní právo, a pro ten případ sjednali, že nájemce je oprávněn proti kupní ceně započítávat (jakékoliv) své vlastní pohledávky z investic do předmětu nájmu. Pro případ porušení předkupního práva sjednali v neprospěch pronajímatele smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč. Dále dodatek obsahoval (v čl. 4.5.) ujednání o smlouvě budoucí, podle nějž nájemce je oprávněn kdykoliv po 2. 1. 2013 pronajímatele vyzvat k převodu předmětu nájmu do svého vlastnictví, a to za tržní cenu zjištěnou znaleckým posudkem. Pro případ porušení této povinnosti se pronajímatel zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 10 000 000 Kč. Dále bylo ujednáno, že nájemce je oprávněn veškerá práva převádět bez souhlasu pronajímatele na třetí osobu, stejně tak je oprávněn bez souhlasu pronajímatele dát pronajaté nemovitosti dál třetí osobě do podnájmu. Dále bylo dodatkem č. 2) sníženo nájemné na 70 000 Kč za rok. Stavební úpravy nově záležely na libovůli nájemce (jde-li o jejich provedení i o jejich rozsah), který byl k jejich provádění oprávněn bez souhlasu pronajímatele, pronajímatel se zavázal po skončení nájmu k úhradě hodnoty všech investic. Dále bylo dodatkem č. 2) smluvně ujednáno, že pro případ výpovědi z nájmu z důvodů na straně pronajímatele je tento povinen nájemci zaplatit smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč za každý rok, o který byla takto zkrácena sjednaná 30letá doba nájmu, tím ovšem nemělo být dotčeno právo na náhradu škody ani na reparaci vložených investic nájemcem. V čl. 11.2 dodatku č. 2) pak bylo uvedeno, že dodatkem ostatní ustanovení (původní) nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 2003 zůstávají nedotčena. Tímto jednáním obviněný M. G. a obviněný A. Š. podle rozsudku odvolacího soudu porušili zásadně své povinnosti vyplývající ze stanov T. ve znění jejich změn účinných k 27. 6. 1994, neboť k uzavření výše citovaného dodatku č. 2) k nájemní smlouvě nebyli oprávněni bez vědomí a souhlasu členské konference, tedy nejvyššího orgánu tělovýchovné jednoty T., která je podle čl. 29 písm. b) a g) stanov T. (ve znění jejich změn účinných k 27. 6. 1994) oprávněna stanovovat hlavní směry a koncepce rozvoje T. a rozhodovat o prodeji či převodech nemovitého majetku a pozemků T.. Obvinění tak jednali v příkrém rozporu s ustanovením čl. II stanov, podle něhož tělovýchovná jednota zastupuje a chrání zájmy svých členů, vede (své) členy k ochraně veškerého majetku tělovýchovné jednoty, pronájem nemovitého majetku má tělovýchovná jednota provádět se zřetelem k vlastnímu ekonomickému zajištění a přispívá rovněž k mravní výchově svých členů [čl. II/5 písm. c) a e) stanov], přičemž tělovýchovná jednota, pokud má spolupracovat s „ostatními tělovýchovnými organizacemi“, má tak činit „ve prospěch svých členů“. Taktéž obvinění jednali v rozporu se základní povinností (všech) členů tělovýchovné jednoty, kterou je dodržování stanov [č. III/1 písm. a) stanov]. Ve shodném období tedy od 5. 3. 2010 do 6. 12. 2012 v Praze obviněný P. P. vystupoval jednak jako člen výboru T. (a to za oddíl tenisového klubu, zároveň působil jako zapisovatel jednání výboru), a jednak jako jednatel (od 24. 11. 2008 zapsaný jako jednatel v obchodním rejstříku) obchodní společnosti S. V souvislosti s tím obviněný M. G. (jako ověřovatel), obviněný A. Š. (jako ověřovatel) a obviněný P. P. (jako zapisovatel) společně podepsali dne 12. 5. 2010 zápis z jednání výboru T. ze dne 24. 2. 2010 v 18:30 hodin, obsahující záznam o schválení předmětného dodatku č. 2) výborem T., a toto společné jednání obviněného M. G., obviněného A. Š. a obviněného P. P. směřovalo k získání majetkové hodnoty v podobě nemovitostí vlastníka T., zapsaných na listu vlastnictví č. XY, k. ú. XY jako parcely č. XY, č. XY a č. XY a budovy bez č.p./č.o. situované na pozemku parc. č. XY, v celkové hodnotě 31 336 980 Kč, a to ke škodě T. a všech jejích členů, což by ve svých důsledcích vedlo k likvidaci T.

Ad A.I.2. (obvinění M. G., A. Š. a B. R.)

V úmyslu zmenšit majetek T. obviněný M. G. jako předseda T. a obviněný A. Š. jako vedoucí T. neoprávněně bez souhlasu členské konference T. podepsali dne 8. 7. 2010 za T. jako prodávající s obviněným B. R. jako kupujícím kupní smlouvu na prodej nemovitosti bez č. p. na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY za kupní cenu 2 501 000 Kč, přestože věděli, že ohledně předmětné nemovitosti probíhá vkladové řízení u katastru nemovitostí na základě předchozí kupní smlouvy uzavřené s korporací Emity Management, s. r. o. se souhlasem členské konference T. dne 25. 11. 2009, od níž však v důsledku neuhrazení kupní smlouvy T. dne 1. 4. 2010 odstoupila. S vědomím, že v důsledku probíhajícího sporu předmětná nemovitost nemůže být předána kupujícímu, byla sjednána v neprospěch T. do kupní smlouvy sankce za nepředání nemovitosti, která byla později dne 21. 10. 2010 upravena ještě samostatným ujednáním, a sice dohodou mezi T., zastoupenou obviněným M. G. a obviněným A. Š., a obviněným B. R., kterou byla sjednána pokuta ve výši 65 000 Kč za každý měsíc prodlení s předáním nemovitosti. Tato částka byla následně v období od 1. 11. 2010 do 29. 3. 2012 pravidelně hrazena obviněnému B. R. z prostředků T., celkem došlo k vyplacení částky ve výši „1.238.0000,-Kč“ (pozn. Nejvyššího soudu míněno ve skutečnosti bylo 1 238 000 Kč). Na základě uvedené dohody ze dne 21. 10. 2010 obviněný B. R. i nadále uplatňoval smluvní pokutu ve výši 65 000 Kč měsíčně za další období, což k červenci roku 2013 činilo další částku ve výši 1 040 000 Kč. Takto obviněný M. G. a obviněný A. Š. vyhotovili a podepsali kupní smlouvu se sjednáním sankce, ačkoli věděli, že nejsou oprávněni takovou smlouvu uzavřít a že měli z titulu svých funkcí statutárních orgánů T. řádně opatrovat svěřený majetek. Obviněný B. R. se aktivně účastnil na vyhotovení a podpisu kupní smlouvy a následném sjednání sankce, ačkoli věděl, že v důsledku probíhajícího sporu předmětná nemovitost nemůže být T. předána kupujícímu, neboť již od 30. 4. 2010 probíhalo ke stejné nemovitosti vkladové řízení v katastru nemovitostí, a věděl, že svou aktivní účastí a podpisem kupní smlouvy vyvádí finanční prostředky z majetku T. Obvinění tak společně způsobili T. škodu nejméně ve výši 1 238 000 Kč a chtěli způsobit další škodu ve výši 1 040 000 Kč.

Ad A. II. (podle výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal napadeným rozsudkem nedotčen)

Obviněný B. R. jako vlastník nemovitosti bez č. p. na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, kterou měl nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 8. 7. 2010 uzavřené mezi ním a T., na základě neexistující nájemní smlouvy k této nemovitosti, údajně uzavřené jím jako pronajímatelem dne 9. 11. 2012 s obchodní společností P., IČ: XY (dále jen „P.“), která se jako nájemce měla zavázat hradit měsíční nájemné za užívání předmětu nájmu ve výši 65 000 Kč s počátkem nájmu od 1. 11. 2012 na dobu neurčitou, uplatňoval vůči T. ušlé nájemné. Konkrétně obviněný B. R. prostřednictvím svého zmocněnce V. U. dne 21. 11. 2014 písemně T. vyzval tzv. předžalobní upomínkou k úhradě ušlého nájemného za období od 1. 12. 2012 do 14. 7. 2014 v celkové výši 1 264 354 Kč na jeho bankovní účet. Proklamovaným důvodem bylo neumožnění užívání prodané nemovitosti nájemcem, neboť prodávající T. nemovitost nevyklidila podle čl. 5.4. kupní smlouvy z 8. 7. 2010 a nepředala ji kupujícímu. Tento svůj nárok na úhradu ušlého zisku dokládal fiktivní nájemní smlouvou s obchodní společností P. Chtěl tak osoby jednající za T. uvést v omyl a způsobit tomuto subjektu škodu ve výši 1 264 354 Kč.

II. Dovolání obviněných

4. Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání prostřednictvím svých obhájců obvinění P. P. a B. R.

a) Dovolání obviněného P. P.

5. Obviněný P. P. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadal rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku o vině pod bodem A.I.1. a také ve výroku o trestu.

6. Dovolatel předně namítl, že jednání dvou hlavních obviněných (M. G. a A. Š.) nemohlo naplnit objektivní stránku pokusu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, protože uvedení dva zástupci T. podle jeho přesvědčení neměli uloženou žádnou smluvní povinnost opatrovat cizí majetek, jak jim bylo vytýkáno, tato povinnost nevyplývala ani ze stanov T.. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 869/2003.

7. Dále obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě byla zjištěna způsobená škoda jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Nebylo podle něj zjištěno jak a čím měla být způsobena škoda v případě uzavření dodatku č. 2), když případný prodej nemovitostí se měl uskutečnit za obvyklou (tržní) cenu. Nelze se podle dovolatele spokojit s argumentací odvolacího soudu obsaženou na str. 16-17 v bodě 9. odůvodnění jeho rozsudku, který de facto za škodu označil ztrátu prostoru, kde by mohla T. vyvíjet svoji činnost. Toto pojetí je však podle obviněného v rozporu s pojetím škody v trestním právu ve smyslu judikatury a odborné literatury, která za škodu považuje újmu, jež se projevuje v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná penězi a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, ať již ve formě naturální restituce nebo v penězích. Podle dovolatele by totiž T. mohla peníze získané z prodeje použít na nákup jiného prostoru.

8. Protože hlavní pachatelé nemohli uzavřením dodatku č. 2) spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku ze shora rozvedených důvodů, pak ani obviněný P. P. se nemohl pokusit pomoci hlavním pachatelům tento trestný čin spáchat.

9. Dovolatel P. P. dále brojil proti popisu skutku ve skutkové větě, z něhož není patrné, v čem konkrétně měla pomoc obviněného P. P. spočívat. Ze skutečnosti, že se aktivně účastnil jednání výboru T., že na těchto jednáních vystupoval jako člen výboru T. za oddíl tenisu a že současně působil jako zapisovatel, nelze podle něj dovodit znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pokud by „aktivní účast na jednáních výborů“ měla být pomocí ve smyslu účastenství na trestném činu, pak by museli být trestně stíháni všichni, kdo se v inkriminované době zúčastnili jednotlivých jednání výboru T. Většina vyslýchaných svědků kromě toho vypověděla, že na jednáních výboru nehlasoval. Rovněž nelze považovat za pomoc, že na jednáních výboru působil jako zapisovatel, tedy že průběh jednání zachycoval do písemné podoby.

10. Pomoc ze strany obviněného P. P. nelze spatřovat ani v tom, že jako jeden z jednatelů obchodní společnosti S. spolupodepsal dodatek č. 2) na straně nájemce. I kdyby totiž tento dodatek nepodepsal, nezpůsobovalo by to jeho neplatnost (k tomu upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015).

11. Obviněný P. P. nesouhlasil ani se závěrem soudu druhého stupně, že dodatek č. 2) měla schvalovat členská konference T. a nikoliv výbor. Ve skutečnosti podle něj šlo o stále stejné lidi, kteří mohli hlasovat v rámci výboru, resp. členské konference. Chybný je také názor odvolacího soudu (na str. 16. v bodě 8. odůvodnění jeho rozsudku), že jednání členské konference se zúčastnil odlišný počet osob než jednání výboru. Ze stanov T. je totiž podle obviněného patrné, že rozdíl mezi členskou konferencí a výborem je pouze ve váze hlasů jednotlivých zástupců oddílů, v rámci výboru má každý člen jediný hlas, zatímco v rámci členské konference má počet hlasů podle počtu členů oddílu, který reprezentuje, a to za každých 20 členů oddílu jeden hlas. K tomu odkázal také na zápisy z jednání členské konference a výboru T. Za této situace, kdy jde o hlasování stejných osob (ať v rámci výboru nebo členské konference), nelze pouze s odůvodněním, že dodatek č. 2) byl schválen výborem a nikoliv členskou konferencí, odvozovat trestní odpovědnost, neboť by to bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Dodatek č. 2) by totiž podle obviněného byl schválen i na zasedání členské konference s ohledem na tehdejší rozdělení hlasů. Proto, i kdyby připustil, že tento dodatek měla schvalovat členská konference (s čímž též nesouhlasil), by se nejednalo o úmysl ze strany obviněných postupovat v rozporu se stanovami. Neměli v úmyslu nijak T. poškodit, stejně tak nelze shledat ani úmysl obviněného P. P. jim k tomu pomoci. Rovněž ani advokáti z advokátní kanceláře JUDr. Jehneho, kteří dodatek č. 2) připravovali, si tuto skutečnost neuvědomili, proto když se obvinění spoléhali na jejich právní rady, nelze u nich shledat úmyslné zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010).

12. Podle dovolatele P. P. nebyla splněna ani podmínka bezprostřednosti směřování jejich jednání k dokonání trestného činu, jak ji požaduje ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Závěrem proto obviněný P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě v napadené části zrušil, stejně tak aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části, a aby obviněného P. P. zprostil obžaloby.

b) Dovolání obviněného B. R.

14. Ve svém dovolání obviněný B. R. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadal rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně, které se jej týkaly.

15. Po citaci skutkové věty uvedené pod bodem A.I.2. napadeného rozsudku se obviněný B. R. zaměřil na okolnosti, které podle něj činí rozsudek vnitřně rozporným, a tedy nezákonným a nepřezkoumatelným. Podle obviněného mu bylo kladeno za vinu jednání, které je právem aprobované a které spočívalo v uzavření kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu došlo k uzavření kupní smlouvy bez souhlasu členské konference, avšak obviněný B. R. nikdy nebyl členem poškozené T., pouze chodil do areálu poškozené sportovat. Proto nemohl mít podvědomí o vnitřních stanovách poškozené, o tom, zda poškozená jedná při uzavírání kupní smlouvy podle těchto stanov, zda existuje nějaká překážka, která by zástupcům poškozené bránila jednat za poškozenou se třetími osobami, zda je veřejná soutěž na uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitostí pro poškozenou potřebná. Podotkl, že měl vědomost o tom, že rozhodnutí byla činěna v kolektivních orgánech poškozené (ve výborech), který byl složením osob totožný jako členská konference. Dále obviněný upozornil, že za poškozenou byli v dané době oprávněni jednat M. G. a A. Š., což potvrdil také Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozhodnutím ze dne 24. 10. 2017, č. j. 19 C 62/2011-1422.

16. Dovolatel B. R. dále namítl, že nelze po třetích osobách spravedlivě požadovat povinnost zkoumat, zda druhá strana jedná v souladu se svými vnitřními stanovami, zda byla veřejná soutěž platná, neboť platí judikatura civilních soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 382/2010), že právní úkon učiněný jménem občanského sdružení statutárním orgánem, je právním úkonem občanského sdružení, a to i přes případné překročení vnitřního omezení. Z toho dovolatel B. R. dovodil, že bylo kriminalizováno jednání, které je podle zásad civilního práva lege artis.

17. Obviněný B. R. dále podotkl, že v době, kdy složil kauci do veřejné soutěže, byla nemovitost prostá jakýchkoliv zatížení či řízení v katastru nemovitostí. To, že poté uzavřel kupní smlouvy, je zcela logické, neboť by mu jinak propadla složená kauce ve výši 1 000 000 Kč. Nelze klást obviněnému za vinu, že poškozená veřejnou soutěž nezrušila. Dovolatel B. R. upozornil na to, že poškozená odstoupila od kupní smlouvy s Emity Management, s. r. o., a proto posledně uvedená obchodní společnost neměla žádný právní titul k užívání předmětných nemovitostí. Doplnění údaje do skutkové věty týkající se odstoupení od smlouvy [„… přestože jim bylo známo, že u předmětné nemovitosti probíhá vkladové řízení u katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy s korporací Emity Management, s. r. o. (se souhlasem členské konference T. ze dne 25. 11. 2009), od níž však v důsledku neuhrazení kupní smlouvy T., dne 1. 4. 2010 odstoupila“] považoval B. R. za tak zásadní, že to podle něj změnilo totožnost skutku oproti znění v usnesení o zahájení trestního stíhání, potažmo v obžalobě.

18. Pokud obchodní společnost Emity Management, s. r. o. užívala předmětné nemovitosti bez právního titulu, nelze klást k tíži obviněným, že si byli vědomi nemožnosti předání těchto nemovitostí, naopak v případě, že tato obchodní společnost neměla žádný právní důvod, na jehož základě by nemovitosti mohla užívat, obvinění po právu očekávali, že k předání nemovitosti může dojít.

19. Ke smluvní pokutě obviněný B. R. uvedl, že se jedná o standardní ustanovení smluv, v daném případě byla sjednána až s delším časovým odstupem (3 měsíce od uzavření kupní smlouvy), byla schválena kolektivním orgánem poškozené, v době, kdy strany doufaly, že dojde ke smírnému vyřešení sporu a nemovitosti bude možné předat. Obviněný B. R. se choval po celou dobu transparentně, neměl v úmyslu vyvádět od kohokoliv finanční prostředky, z čehož dovodil absenci zavinění. Výše pokuty byla sjednána na základě ceny nájemného v době a místě obvyklém podle znaleckého posudku. Upozornil též, že byla Obvodním soudem pro Prahu 3 v civilním řízení shledána neplatnou z důvodu její neurčitosti, nikoliv pro její nezákonnost nebo rozpor s dobrými mravy.

20. Dovolatel B. R. uzavřel, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, a to především objektu a znaků subjektivní a objektivní stránky.

21. K dalšímu skutku pod bodem A.II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem soudu druhého stupně nedotčen, obviněný B. R. namítal, že poškozenou musel k plnění vyzvat předžalobní výzvou, aby se nezbavil možnosti v případě úspěchu požadovat náklady řízení, jak vyplývá z § 142a o. s. ř. Bylo zřejmé, že poškozená nehodlá plnit, a proto obviněný požadoval ušlý nájem. V žádném případě se neoprávněně nebo nezákonně neobohatil ani neuvedl poškozenou v omyl, pouze požadoval, na co měl právo. Z tohoto důvodu nemůže být toto jednání považováno za trestný čin, neboť soud nelze uvést v omyl. Nemůže jít o trestný čin také s ohledem na princip ultima ratio. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.

22. Obviněný B. R. dále poukazoval na nevěrohodnou výpověď svědkyně K. F., v jejíž výpovědi byly vážné rozpory, na něž upozornil. V tomto směru měl za to, že došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což podle něj též naplňuje uplatněný dovolací důvod. Konkrétně svědkyně tvrdila, že v nemovitosti nebyla, příp. že s obviněným B. R. o nájmu nejednala, že nebyl jednání přítomen J. K., ačkoliv to řada důkazů, zejména svědecké výpovědi nebo e-maily, vyvrátila. Z důkazů podle obviněného B. R. jasně vyplynulo, že obchodní společnost P. měla o pronájem nemovitostí vážný zájem. Uvedená svědkyně nedokázala rozpory a důvody sepsání druhého dopisu adresovaného poškozené přesvědčivě vysvětlit, a nelze tak její výpovědi věřit a považovat ji za pravdivou. Obviněný B. R. toto chování obviněné vysvětloval ovlivněním pana J. K. a tedy i svědkyně A. V. Obviněný B. R. stále tvrdil, že k uzavření nájemní smlouvy na místě samém došlo, představitelé obchodní společnosti P. si předmět nájmu na místě prohlédli a o objekt měli zájem, a proto obviněný B. R. dovodil své zákonné právo na ušlý zisk. Nelze tedy v rámci zásady in dubio pro reo a principu ultima ratio kriminalizovat jednání lege artis. Skutek tak podle něj nelze považovat za trestný čin, neboť nemohlo dojít k naplnění základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jeho subjektivní a objektivní stránky.

23. Dovolatel B. R. byl přesvědčen, že odvolací soud porušil jeho „základní procesní právo v rámci odvolacího řízení“ podle § 235 odst. 3 tr. řádu, když jej přerušil a nedal mu prostor vyjádřit se ke konečným návrhům po provedení důkazů. Tím podle obviněného B. R. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).

24. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel B. R. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a obviněného zprostil obžaloby, případně věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovoláním

25. K oběma dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní dovolací námitky obviněných.

26. Pak se státní zástupce vyjádřil k dovolacím námitkám obviněného B. R. Výhradu porušení totožnosti skutku považoval státní zástupce za námitku procesní, obsahově neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu. Nicméně konstatoval, že prakticky jediný rozdíl ve vymezení předmětného skutku v odsuzujícím rozsudku a v obžalobě spočívá v tom, že podle obžaloby měla být předmětná nemovitost v době prodeje obviněnému B. R. již prodána obchodní společnosti Emity Managment, s. r. o., zatímco podle rozsudku odvolacího soudu o tom probíhal spor. Šlo tedy o změnu dílčí okolnosti skutku, která se nijak netýká jeho podstaty z hlediska totožnosti jednání a následku. Státní zástupce zdůraznil, že podstata skutku zůstala zachována a spočívala v tom, že obviněnými byla sjednána smluvní pokuta, u které si museli být předem vědomi, že bude následně uplatněna, k čemuž také skutečně došlo.

27. K dalším tvrzením tohoto dovolatele, že za poškozenou T. jednali výlučně obvinění A. Š. a M. G. a že jemu nemohlo být známo, že nejsou oprávněni kupní smlouvu podepsat bez rozhodnutí členské konference, že on byl druhou smluvní stranou a neměl opatrovat či spravovat majetek poškozené, pak státní zástupce uvedl, že se netýkaly podstaty věci. Obviněný B. R. nebyl odsouzen jako pachatel, ale jako účastník (pomocník) na trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku. Nebylo tedy nutné, aby měl k poškozené nějaký formální vztah, ze kterého by vyplývala povinnost opravovat nebo spravovat její majetek (§ 114 odst. 3 tr. zákoníku). Státní zástupce zdůraznil, že těžiště protiprávního jednání hlavních pachatelů (A. Š. a M. G.) spočívalo nikoli toliko v podpisu smlouvy bez souhlasu oprávněného orgánu, ale v porušení povinností týkajících se hospodaření s majetkem tělovýchovné jednoty. Státní zástupce dovozoval, že i kdyby obvinění sice podpisem překročili svoje oprávnění, ale jednalo by se však o smlouvu svým obsahem standardní, zejména by neobsahovala inkriminované ujednání o smluvní pokutě či by bylo jinak formulováno, skutková podstata trestného činu podle § 220 tr. zákoníku by pravděpodobně naplněna nebyla. Podstata jednání dovolatele B. R. spočívala v tom, že podepsal kupní smlouvu včetně ujednání o smluvní pokutě při vědomí faktického užívání nemovitosti jiným subjektem (což logicky znamenalo, že nastanou podmínky k tomu, aby bylo požadováno placení pokuty) a že tuto smluvní pokutu následně také požadoval. Státní zástupce byl přesvědčen, že takovýmto jednáním nepochybně napomáhal obviněným A. Š. a M. G. v realizaci jejich úmyslu vyvádět majetek z poškozené T. Pokud dovolatel B. R. zpochybňoval svoji vědomost o rozhodných skutečnostech, jedná se již o námitku skutkovou, když podle zjištění uvedených na str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byl s „úskalími“ smlouvy seznámen a spoluobvinění Š. a G. ho na situaci vzniklou v důsledku užívání nemovitosti jiným subjektem upozornili.

28. Státní zástupce podotkl, že zajisté není běžné, aby takové ujednání o smluvní pokutě bylo učiněno za situace, kdy je prodávajícímu i kupujícímu zřejmé, že nemovitost nebude možno ve sjednaném termínu novému vlastníkovi předat. (Za takové situace spíše není běžné kupní smlouvu uzavírat.) K opakovaným odkazům dovolatele na probíhající občanskoprávní řízení uvedl, že samotné uplatnění neoprávněného nároku u soudu nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.), na druhé straně však nemá za následek beztrestnost protiprávního jednání předcházejícího podání civilní žaloby. Státní zástupce připomněl, že předmětná nemovitost byla fakticky jiným subjektem užívána, a toto užívání, byť protiprávní, objektivně brání tomu, aby prodávající mohl nemovitost řádně předat kupujícímu. Státní zástupce tak měl za to, že skutek vykazoval všechny znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

29. Také námitky obviněného B. R., které se vztahovaly ke skutku právně kvalifikovanému jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, považoval státní zástupce z převážné části za neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu. Zejména se jednalo o námitky obviněného, jimiž zpochybňoval věrohodnost svědkyně K. F., přičemž tak činil izolovaně a nikoli ve vzájemných souvislostech, předkládal tak vlastní hodnocení důkazů a fakticky zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Svědkyně K. F., která je místopředsedkyní představenstva a výkonnou ředitelkou obchodní společnosti P., přitom jednoznačně vyloučila, že by tato korporace uzavřela nějakou nájemní smlouvu s dovolatelem. Existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními přitom státní zástupce neshledal. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se podle státního zástupce nacházely též výlučně procesní námitky týkající se údajného porušení § 235 odst. 3 tr. řádu odvolacím soudem a (nijak nekonkretizovaného) údajného porušení základních procesních zásad uvedených v § 2 odst. 4, 5, 6 tr. řádu.

30. Státní zástupce dále uvedl, že záměr dovolatele podat civilní žalobu spolu s jejím podáním neměnil nic na tom, že již v předžalobní upomínce uváděl nepravdivé údaje o neexistujícím nájemním vztahu a pokoušel se tak osoby jednající jménem T. uvést v omyl. Stejně bezpředmětné byly podle státního zástupce dovolatelovy námitky, že osoby jednající jménem poškozené nehodlaly na základě jeho upomínky cokoli hradit, že v žádném případě nelze uvažovat o nezákonném obohacení ze strany obviněného či o uvedení v omyl poškozené. Státní zástupce zdůraznil, že tyto okolnosti, znamenaly pouze to, že dovolateli se nepodařilo uvést jiného v omyl, a že jeho jednání tak zůstalo ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že požadavek na náhradu ušlého nájemného uplatňovaný na základě předstírané nájemní smlouvy, která nikdy nebyla uzavřena, však v žádném případě nelze považovat za jednání „lege artis“ z hlediska práva civilního, naopak jde o jednání podvodné z hlediska práva trestního. Pokud dovolatel trval na tom,

že má nárok na ušlý nájem jakožto náhradu škody, pak opět odmítal, resp. ignoroval skutkové zjištění o tom, že žádná nájemní smlouva neexistovala.

32. Proto státní zástupce ve vztahu k podanému dovolání B. R. dospěl k závěru, že dovolací námitky tohoto obviněného zčásti neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zčásti jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání B. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

33. Dále se státní zástupce zabýval dovolacími námitkami obviněného P. P.. Připustil, že dovolací námitky tohoto obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, přičemž některé směřují fakticky ve prospěch hlavních pachatelů A. Š. a M. G., kteří sami dovolání nepodali, avšak s ohledem na zásadu akcesority účastenství pak považoval státní zástupce i takové námitky za přípustné.

34. Za nedůvodné měl státní zástupce tvrzení, že se obvinění M. G. a A. Š. nemohli dopustit pokusu „porušit smluvně převzatou povinnost opatrovat cizí majetek“. Státní zástupce upozornil na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Tdo 330/2016 (míněno bylo zřejmě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 330/2016), podle kterých stanovy občanských sdružení sice nemají charakter zákonného nebo podzákonného předpisu, lze však na ně pohlížet jako na smlouvu sui generis mezi sdružením a jejími členy. Státní zástupce připustil, že některé články stanov citované ve skutkové větě nezakládají povinnosti hlavních obviněných spravovat a opatrovat majetek T.), avšak minimálně citovanou povinnost [v čl. II/5 písm. c) a e) stanov] provádět pronájem nemovitého majetku se zřetelem k vlastnímu ekonomickému zajištění lze nepochybně považovat za povinnost směřující k opatrování majetku tělovýchovné jednoty, která konkrétně dopadá na předmětnou trestní věc.

35. V popisu skutku bylo podle státního zástupce dostatečně jasně uvedeno, v čem měla pomoc obviněného P. P. k trestné činnosti spočívat. Samotným podpisem dodatku pro pronajímatele nevýhodné nájemní smlouvy dovolatel jako nájemce nepochybně napomáhal v jejich jednání hlavním pachatelům A. Š. a M. G. Zdůraznil, že činnost pomocníka nemusí být podmínkou sine qua non pro spáchání trestného činu hlavním pachatelem, a není tudíž rozhodné, že dodatek k nájemní smlouvě by mohl být formálně platný, i kdyby byl za nájemce podepsán pouze M. G. Činností podporující hlavní pachatele byla i účast dovolatele P. P. na jednání výboru, při kterém byl schválen předmětný dodatek nájemní smlouvy. Otázka možného spoluzavinění dalších členů výboru je z hlediska trestní odpovědnosti samotného dovolatele bez významu.

36. Státní zástupce měl za to, že polemika ohledně schvalování dodatku nájemní smlouvy, zda měl být schvalován výborem nebo členskou konferencí, je pro trestní odpovědnost obviněných bezpředmětná. Z hlediska znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku byl podstatný obsah dodatku smlouvy, absence souhlasu členské konference by sama o sobě znaky uvedeného přečinu nenaplňovala.

37. Za částečně důvodné však státní zástupce považoval námitky dovolatele P. P. týkající se existence škody, k jejímuž způsobení jednání obviněných směřovalo. Státní zástupce připomněl, že škodou z pohledu trestního práva se obecně chápe újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného spočívající ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Následkem u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku v základní kvalifikované podstatě podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku i v kvalifikované skutkové podstatě podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku tedy nemůže být, a to na rozdíl od některých jiných skutkových podstat trestných činů (např. § 255 odst. 1 tr. zákoníku), jiný závažný následek, opatření nemajetkového prospěchu nebo výhody pro pachatele nebo pro jinou osobu apod., ale pouze škoda, resp. škoda velkého rozsahu.

38. Státní zástupce upozornil, že soud prvního stupně ve skutkové větě a následně na str. 73 odůvodnění svého rozsudku (jakož i odvolací soud, který ponechal v tomto směru beze změny skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně) vycházel při stanovení výše škody, k níž jednání obviněných mělo směřovat, z ceny pozemků, kterých se nájemní smlouva a její dodatek č. 2) týkaly. Obsah dodatku č. 2) nepochybně měl nájemci usnadnit získání předmětných pozemků do vlastnictví, za škodu by však hodnotu pozemků bylo možno považovat pouze v případě, pokud by se mělo jednat o bezúplatný převod, popř. v případě, že by obvinění předem činili opatření k tomu, aby na kupní cenu nebylo nic zaplaceno. Přímo ze znění skutkové věty však vyplývá, že nemovitosti měly být prodány za „tržní cenu“ stanovenou znaleckým posudkem. Dodatek č. 2) sice obsahoval ujednání umožňující snížení kupní ceny v případě prodeje pozemků (zápočtem investic, popř. smluvní pokuty), přesto však ze skutkových zjištění nelze vyvodit, že v případě dokonání činu by poškozená T. nedostala zaplaceno vůbec nic. Státní zástupce poukázal také na to, že odvolací soud si zřejmě byl této skutečnosti vědom, když v reakci na odvolací námitky obviněných konstatoval, že posláním T. byla činnost v oblasti sportu a tělovýchovy. Skutečnost, že by tělovýchovné jednotě byla zaplacena, byť obvyklá, cena za předmětné pozemky, by podle odvolacího soudu nenahradila škodu, která by jí ve skutečnosti vznikla, tedy ztrátu prostoru, kde by mohla svou činnost vyvíjet. Ve svých důsledcích tedy jednání obviněných ohrozilo samotnou existenci tělovýchovné jednoty (viz bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

39. Státní zástupce byl ale přesvědčen, že z hlediska formálních znaků přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo nutno stanovit alespoň minimální výši škody jako v penězích vyjádřené újmy v majetkové sféře poškozeného, která by v případě dokonání jednání obviněných nastala. Plnou výši tržní ceny pozemků, které měly být podle záměru obviněných úplatně převedeny na jiný subjekt, za takovou škodu považovat nelze. Okolnosti uváděné odvolacím soudem a zmíněné i v tzv. skutkové větě by bylo možno považovat za tzv. „jiný závažný následek“, popř. „jiný zvlášť závažný následek“, s tímto znakem však ustanovení § 220 tr. zákoníku neoperuje.

40. Vzhledem ke shora uvedenému považoval státní zástupce dovolání P. P. za částečně důvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného P. P. v části týkající se tohoto obviněného zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby tomuto soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než navržené rozhodnutí v neveřejném zasedání.

41. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva nevyužili.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

42. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

43. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

44. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Obecně k dovolacím námitkám a trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku

45. Nejvyšší soud připomíná, že v nyní projednávané věci byl dovolatel P. P. za jednání popsané pod bodem A.I.1. rozsudku odvolacího soudu uznán vinným pomocí k pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť měl úmyslně umožnit jinému jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu spočívajícího v tom, že porušením smluvně převzaté povinnosti opatrovat cizí majetek jinému způsobí škodu velkého rozsahu, přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Dovolatel B. R. pak byl za jednání popsané pod bodem A.I.2. rozsudku odvolacího soudu uznán vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť měl úmyslně umožnit jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat cizí majetek, a tím jinému způsobil značnou škodu, přičemž dílem k dokonání došlo a dílem nedošlo (dále se obviněný B. R. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil jednání popsaného v bodě A.II. jeho výrokové části, v němž byl spatřován pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku – viz níže).

46. Jak zmiňoval ve svém vyjádření již státní zástupce, dovolatelé svými námitkami týkajícími se tzv. nevěrné správy zpochybňovali především naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku označenými hlavními pachateli, a sice obviněnými M. G. a A. Š., tyto námitky ale s ohledem na zásadu akcesority účastenství prospívají i samotným dovolatelům, jejichž trestní odpovědnost je na činnosti hlavních pachatelů závislá.

47. Se státním zástupcem je možno dále souhlasit v hodnocení celé řady námitek obviněných jako neodpovídajících uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jde do značné míry o námitky skutkové. Takovými by se, nebýt jiných důvodných námitek, Nejvyšší soud skutečně nezabýval. Protože ale shledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně v odsuzující části na základě relevantně uplatněných námitek obviněných, bylo možno se i výhradami proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů zabývat.

48. V dovoláních byly též zmiňovány složité a napjaté vztahy mezi členy T., především pak mezi jejich předchozím vedením reprezentovaným M. V. a jeho syny M. V. a A. V. a pozdějším vedením s obviněnými M. G. a A. Š., spolupracujících s P. P. V tom je sice možno dát obviněným za pravdu, jisté schválnosti, případně dokonce naznačovaná trestná činnost jejich oponentů okolo rodiny V., by však nemohly ospravedlnit nevěrnou správu pozdějšího vedení T.

49. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b), resp. odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu [odst. 2 písm. b)], resp. škodu velkého rozsahu (odst. 3).

50. Podstatou uvedeného přečinu je tedy jednání spočívající v tzv. nevěrné správě, tedy v porušení zákonné či smluvní povinnosti spravovat či opatrovat majetek, pokud takovým jednáním zároveň je způsobena škoda na cizím spravovaném či opatrovaném majetku. Nevyžaduje se však, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Povinnost musí být uložena zákonem nebo smlouvou přímo fyzické osobě, pro vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby však postačí, je-li uložena právnické osobě, pokud ji poruší fyzická osoba jménem právnické osoby (resp. za ni) jednající ve smyslu institutu tzv. jednání za jiného podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Povinnost musí vyplývat ze zákona (popř. z aktu aplikace práva orgánu veřejné moci na základě zákonného zmocnění) nebo ze smlouvy, za kterou se považují i stanovy občanského sdružení, resp. zapsaného spolku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obsahovým vymezením takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, zatíží jej věcným právem k věci cizí, např. nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. Může ovšem spočívat i v opomenutí zvláštní povinnosti konat, v důsledku něhož dojde ke škodě na spravovaném či opatrovaném majetku (např. v podobě neuplatnění nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že může porušením své zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek způsobit jinému škodu nikoli malou, a pro ten případ je s tím srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby jsou (mimo jiné) značná škoda, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, a škoda velkého rozsahu, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Ve vztahu k těmto zvlášť přitěžujícím okolnostem postačí podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění nedbalostní. Více k výkladu zákonných znaků viz odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195).

c) Ke skutku pod bodem A. I.1. výroku rozsudku odvolacího soudu

51. V nyní posuzované trestní věci v případě skutku pod bodem A.I.1. výroku rozsudku soudu druhého stupně bylo ve stručnosti spatřováno naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (ve stadiu pokusu) v tom, že obvinění M. G. a A. Š., kteří v rozhodné době vystupovali jako statutární orgány T., jednali a podepsali dodatek č. 2) k nájemní smlouvě, jenž byl vyhodnocen jako nevýhodný pro T. a v rozporu s jeho stanovami. K tomu jim měl napomoci obviněný P. P., který dodatek podepisoval za nájemce, zároveň se účastnil jednání výboru T. Za škodu, kterou měli obvinění zamýšlet, soudy nižších stupňů považovaly celou cenu nemovitých věcí, kterou se T. (jako pronajímatel) zavázala prodat nájemci v dotčeném dodatku v ustanovení představující smlouvu o smlouvě budoucí kupní na předmět pronájmu. Výši škody určily oba soudy nižších stupňů ve výši tržní ceny zjištěné znaleckým posudkem, tj. 31 336 980 Kč, odvolací soud k tomu doplnil, že škoda byla způsobena T. i všem jejím členům a že by prodej vedl k likvidaci T.

52. K tomu lze dále stručně připomenout, že dovolatel P. P. ke skutkové podstatě trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku namítal, že jednak nebyla žádnou smlouvou hlavním pachatelům uložena povinnost opatrovat cizí majetek, jednak není zřejmé, jak velkou škodu se hlavní pachatelé měli pokusit způsobit. Dále se zaobíral tím, kdo měl formálně správně schvalovat dotčený dodatek, v čem konkrétně měla spočívat pomoc obviněného P. P., a namítal, že chybí bezprostřednost jednání směřujícího k dokonání trestného činu.

53. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Prvně je nutno vyřešit námitku týkající se převzaté odpovědnosti spravovat cizí majetek občanského sdružení (od ledna 2014 spolku). K tomu dovolací soud znovu odkazuje na své shora zmíněné usnesení ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, podle něhož odpovědnost pachatele za hospodaření občanského sdružení (spolku) vymezená jeho stanovami je smluvně převzatou povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 330/2016, podle kterého stanovy občanských sdružení sice nemají charakter zákonného nebo podzákonného předpisu, jak se v té věci domnívali obvinění, lze však na ně pohlížet jako na smlouvu sui generis mezi sdružením a jejími členy (přiměřeně lze odkázat i na rozhodnutí v civilních věcech zmiňovaná v posledně citovaném usnesení Nejvyššího soudu – např. na rozhodnutí č. 51/2001 Sb. rozh. obč. vztahující se ke stanovám družstva). Lze též v zásadě souhlasit se státním zástupcem, který připustil, že některé články stanov citované ve skutkové větě nezakládají povinnosti hlavních obviněných spravovat a opatrovat majetek T., avšak minimálně citovanou povinnost [v čl. II bodu 5. písm. c) a e) stanov] provádět pronájem nemovitého majetku se zřetelem k vlastnímu ekonomickému zajištění lze považovat za povinnost směřující k opatrování majetku tělovýchovné jednoty. K tomu je vhodné doplnit, že stanovy T. v tomto ohledu skutečně nejsou zcela instruktivní co do určení povinnosti členů výboru T. jako orgánu zajišťujícího „výkonnou a operativní činnost k zajištění chodu T.“, jak vyplývá z čl. IX. bod 35. stanov (viz č. l. 7 a násl. přílohy č. 1 ve svazku 5 trestního spisu, resp. č.l. 2425 a násl. tr. spisu). Z čl. XI. bod 45. stanov vyplývá, že za T. jednají její statutární zástupci, tj. předseda T., vedoucí T., případně další výborem pověření zástupci. Povinnost jednat v souladu se stanovami pro členy a zvolené funkcionáře zvláště vyplývá z více ustanovení stanov – vedle základního čl. III. bod 11. písm. a) platí pro výbor T. čl. VIII. bod 30. (výbor T. řídí tělovýchovnou jednotu podle plánu činnosti, rozpočtu a v souladu se stanovami) a bod 32., v němž je v písm. e) zmíněno právo a povinnost rozhodovat o hospodaření T. s výjimkou pravomocí, které jsou určeny konferenci T.; srov. také ustanovení o odpovědnosti za porušení stanov v čl. V. bod 15. a specificky pro volené funkcionáře v čl. X. bod 40. a 41., podle nějž je jednáním neslučitelným s funkcí např. závažné porušení stanov či jednání proti zájmu T., což je důvodem pro odvolání z funkce. Proto i poslání a úkoly T. vymezené v čl. II. stanov je z tohoto úhlu pohledu třeba brát v potaz. Nejvyšší soud přitom navazuje i na svou starší již shora zmíněnou judikaturu (především usnesení ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, v němž také připustil podobné vymezení povinnosti k hospodaření s majetkem spolku (resp. sdružení). Chybné a nehospodárné nakládání s majetkem T. proti jejím zájmům by tak mohlo představovat porušení smluvně převzaté povinnosti opatrovat majetek poškozené.

54. Na druhou stranu je však nutno přitakat názoru dovolatele P. P., se kterým souhlasil i státní zástupce, že soudy nižších stupňů správně neurčily výši škody, která měla být způsobena uvedenou nevěrnou správou, resp. která byla obviněnými zamýšlena. Správně totiž jak obviněný, tak i státní zástupce oběma rozsudkům soudů nižších stupňů vytýkali, že na škodu nelze usuzovat z celé hodnoty nemovitostí, k jejichž převodu se obvinění M. G. a A. Š. jako zástupci T. zavázali, pokud tyto nemovitosti měly být převedeny (prodány) za tržní cenu. Škodou rozhodně nemůže být ani případná nemožnost dalšího fungování T., což by mohlo představovat jen jiný závažný následek, pokud by navíc měla uvedená konstrukce přijatá soudy nižších stupňů platit. Ve skutečnosti totiž při úplatném převodu za tržní cenu dochází k ekvivalentní výměně jedné majetkové hodnoty za druhou stejně cennou a ke škodě v podobě úbytku na majetku tak reálně nedochází.

55. Obecně lze uvést, že škodou jako obligatorním znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu (srov. k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184) se obecně chápe újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného, spočívá ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy – nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav) – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz (srov. stanovisko č. 55/1971 Sb. rozh. obč., též stanovisko Pls 3/67 a další). Škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník ani trestní řád nedefinují pojem „škoda“ pro své účely (srov. rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr. vztahující se právě k nevěrné správě). Škodou na cizím majetku se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Podle toho se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. To platilo za dřívější právní úpravy obsažené v § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), tak i za pozdější, v současnosti účinné právní úpravy obsažené zejména v § 2894 ve spojitosti s § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v dalších předpisech (viz např. již neplatný § 379 zákon č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), § 257 odst. 1, 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, etc.]. Za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit, aby došlo k uvedení majetku do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo poškozujícího činu – s ohledem na pravidelný běh věcí.

56. V této trestní věci u předmětného skutku byla za škodu, kterou se podle rozsudků soudů nižších stupňů měli obvinění pokusit způsobit, jak již bylo zmíněno, považována částka odpovídající tržní ceně pronajatých nemovitostí (srov. k tomu výrok a též str. 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a výrok a bod 9. odůvodnění na str. 16-17 rozsudku soudu druhého stupně). Odvolací soud k tomu doplnil, že zaplacení obvyklé ceny za pozemky by nemohlo nahradit poškozené T. „škodu, která by jí ve skutečnosti vznikla, tedy ztrátu prostoru, kde by mohla svoji činnost vyvíjet“. Tento závěr však neodpovídá pojetí škody z pohledu trestního práva a ani občanského práva (které je v tomto ohledu v zásadě stejné). Předně je třeba připomenout shora uvedené poučky, že škoda musí být vždy vyjádřitelná penězi, že ztráta prostoru skutečně, pokud k ní dojde úplatným převodem nemovitostí za tržní cenu, skutečně nemůže být takto za škodu označena, obdrží-li prodávající ekvivalent v podobě peněz, za které navíc může pořídit jiné vhodné nemovitosti. Obvinění M. G. a A. Š. jako zástupci poškozené T. jako pronajímatele ji v dodatku č. 2) nájemní smlouvy mimo jiné zavázali ke zřízení věcného předkupního práva ve prospěch nájemce ke všem pronajatým nemovitým věcem, a to za tržní cenu zjištěnou znaleckým posudkem. V hodnotě pozemků tak skutečně za této situace škoda spočívat nemůže. Taková úvaha soudů nižších stupňů je značně zjednodušující a nemůže obstát, jakkoliv je nutno přiznat, že sjednaný dodatek byl vzhledem k dalším podmínkám pro poškozenou T. nevýhodný (viz zmínky na str. 51-52 a 63-64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), taková nevýhodnost však nebyla nijak ohodnocena. Obviněným nebylo ani kladeno za vinu, že by svým postupem měli přivodit T. škodu v podobě ušlého zisku. Je tak třeba souhlasit s dovolatelem, že konstrukce soudů nižších stupňů založená na tom, že škodou je hodnota věcí úplatně převáděných za tržní cenu je nesprávná, taková částka by škodou být nemohla, protože by ve skutečnosti nedošlo k újmě na jmění poškozené T. To samo o sobě je důvodem pro zrušení rozsudků soudů nižších stupňů ohledně bodu A.I.1.

d) Ke skutku pod bodem A.I.2. výroku rozsudku odvolacího soudu

57. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem A.I.2 výroku rozsudku soudu druhého stupně, lze ve stručnosti připomenout, že odvolací soud zčásti změnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Obviněným M. G. a A. Š. byla původně kladena za vinu nevěrná správa opatrovaného majetku spočívající v tom, že v rozporu se stanovami podruhé prodali tutéž nemovitost bez č. p. na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, B. R., který jim tak měl pomáhat, ač již byla prodána obchodní společnosti Emity Management, s. r. o., a probíhalo o ní vkladové řízení u katastru nemovitostí, nemovitost proto nemohla být předána kupujícímu, přesto s ním v kupní smlouvě sjednali sankci za včasné nepředání nemovitosti ve výši 65 000 Kč měsíčně, což následně obviněný B. R. využil pro uplatnění smluvní pokuty, která mu byla uhrazena ve výši 1 238 000 Kč a zůstala nezaplacena ve výši 1 040 000 Kč, v čemž byla spatřována škoda skutečně způsobená, resp. zamýšlená. Odvolací soud popis skutku upravil tak, že obvinění M. G. a A. Š. prodali uvedenou nemovitost s vědomím, že k tomu nejsou oprávněni, kupní smlouvou ze dne 8. 7. 2010 obviněnému B. R., ač věděli, že ohledně ní probíhá vkladové řízení u katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy s obchodní společností Emity Management, s. r. o., od níž v důsledku neuhrazení kupní ceny (v popisu skutku uvedeno „kupní smlouvy“) T. dne 1. 4. 2010 odstoupila.

58. Z naznačeného popisu skutku ani z následného odůvodnění přitom skutečně, jak namítal obviněný B. R., jednoznačně nevyplývá, v čem mělo spočívat porušení povinností při správě cizího majetku obviněnými M. G. a A. Š. a jak jim v tom měl obviněný B. R. pomáhat. Za poměrně podstatné je třeba považovat změny skutkových zjištění učiněných soudem druhého stupně, který již v popisu skutku konstatoval, že skutečně došlo k odstoupení od první kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností Emity Management, s. r. o. Z poněkud nejasného odůvodnění této části popisu skutku v bodě 15. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně zaměřeném na vyvrácení argumentace obviněných ohledně motivace jejich postupu vyplývá, že to odvolací soud nepovažoval za řešení právě šťastné, že vzhledem k dodatečnému zaplacení kupní ceny nebyla poškozená T. ve finanční tísni, že mohli a měli zrušit výběrové řízení a vypořádat vztahy s obchodní společností Emity Management, s. r. o., jíž zadržovali dodatečně zaplacenou kupní cenu apod. Tyto skutečnosti ale v popisu skutku uváděné nejsou, jsou jen jakýmsi dokreslením celé situace. Z popisu skutku tak jednoznačně nevyplývá, v čem mělo spočívat porušení smluvně převzaté povinnosti, v čem bylo jednání obviněných protiprávní a jak vedlo ke škodě. Není z popisu skutku zřejmé, že by obviněným byl kladen za vinu jakýsi předem dohodnutý komplot za účelem vyvedení peněz z majetku T. uzavřením fiktivních či vědomě neplatných smluv, na jejichž základě bude poškozená T. obviněnému B. R. neoprávněně a nedůvodně plnit, čímž dojde ke vzniku škody na majetku T. a k obohacení na straně obviněného B. R. To snad naznačoval ještě soud prvního stupně, který obviněným kladl za vinu, že podruhé prodali tutéž nemovitost, ač věděli, že ji již předtím koupila obchodní společnost Emity Management, s. r. o. Soud prvního stupně přitom zcela pominul, že došlo k odstoupení od této první kupní smlouvy. To se jal napravit soud druhého stupně tím, že k tomu provedl listinný důkaz tímto písemným odstoupením od kupní smlouvy, na základě kterého dospěl ke skutkovému zjištění, jež přenesl do nového popisu skutku, a sice že k odstoupení od první kupní smlouvy skutečně došlo. Pak ale kladl obviněným za vinu, že uzavřeli druhou kupní smlouvu, ač věděli, že probíhá vkladové řízení u katastru nemovitostí z podnětu obchodní společnosti Emity Management, s. r. o.

59. V tom ale spočívá neujasněnost skutkových zjištění. Pokud skutečně T. dne 1. 4. 2010 platně a účinně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené dne 20. 1. 2010 s kupující obchodní společností Emity Management, s. r. o., pro včasné a řádné neuhrazení kupní ceny, došlo ke zrušení takové kupní smlouvy ex tunc. Takové důsledky vyplývaly z obecných pravidel obsažených v tehdy platné a účinné právní úpravě. Tak podle § 48 odst. 2 obč. zák. se odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Podle rozhodnutí č. 46/2007 Sb. rozh. obč. se platným a účinným odstoupením od kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák. zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo, a ve vlastnictví nemovitostí je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo; to platí i tehdy, jestliže nabyvatel, dříve než došlo ke zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu, a i kdyby další nabyvatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Přitom za důvod opravňující k odstoupení od smlouvy se obecně považuje prodlení s plněním plynoucím ze smlouvy (viz § 517 odst. 1 obč. zák.). Jestliže prodávající účinně odstoupí od kupní smlouvy o převodu nemovitostí podle § 517 odst. 1 obč. zák. proto, že mu kupující ani v dodatečné přiměřené lhůtě nezaplatil dohodnutou kupní cenu, kupní smlouva se od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.), avšak pouze s účinky mezi účastníky, jak vyplývá z rozhodnutí č. 121/2008 Sb. rozh. obč., které dále řeší důsledky i pro další osoby. Ničím z toho se ovšem z hlediska skutkového soudy nižších stupňů nezabývaly. Na místo toho se spokojily s řešením, že nemovitost byla v době druhého inkriminovaného prodeje prodána předchozí kupní smlouvou (tak soud prvního stupně), resp. probíhalo řízení o vkladu u katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, od níž prodávající odstoupil (aniž by bylo konstatováno, že neplatně a neúčinně). V tomto směru bude třeba se věcí dále zabývat a učinit jednoznačná skutková zjištění při současném respektu k tehdejší zákonné úpravě a jejímu výkladu obsaženému v odborné literatuře a v judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud by totiž došlo ze strany prodávající T. k platnému a účinnému odstoupení od kupní smlouvy uzavřené s kupující obchodní společností Emity Management, s. r. o., došlo by současně ke zrušení uvedené smlouvy ex tunc, jakékoliv další plnění na základě takové zrušené smlouvy ze strany kupujícího by bylo nedůvodné a šlo by tak o bezdůvodné obohacení na straně kupujícího na úkor prodávajícího, které by bylo zapotřebí vrátit. To by ovšem nic neměnilo na tom, že podle zrušené smlouvy se již nedá postupovat, že by byly důvodné úvahy obviněných jako zástupců poškozené T. o dalším prodeji nemovitosti, v čemž by nebyly limitováni předchozím zrušeným smluvním vztahem. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že kupující na základě takto platně a účinně zrušené kupní smlouvy se domáhá u katastru nemovitostí vkladu jeho vlastnického práva, ač podle hmotného práva mu takovéto právo nenáleží. Porušení povinností při správě cizího majetku ze strany obviněných M. G. a A. Š. tak nemůže spočívat v tom, že podruhé prodali nemovitost, u níž se kupující na základě smlouvy, od níž prodávající platně a účinně odstoupil, domáhá vkladu vlastnického práva u katastru nemovitostí. Předpokladem závěru, zda došlo k platnému a účinnému odstoupení od kupní smlouvy, jsou přitom dostatečně jasná skutková zjištění, která musí učinit soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování (a to při respektu všech základních zásad trestního řízení dokazování ovládajících, včetně presumpce neviny a principu in dubio pro reo).

60. Zároveň je třeba upozornit, že popis skutku má být, pokud možno, stručný a jasný, má zároveň zahrnovat ty skutkové okolnosti případu, které odpovídají zákonným znakům příslušné skutkové podstaty. Určující přitom u tzv. nevěrné správy je identifikace povinností, které musí vyplývat ze zákona či ze smlouvy, které jsou uloženy pachateli spravujícího či opatrujícího cizí majetek a jejichž porušením dochází ke škodě na tomto cizím majetku. V případě účastníka je pak třeba náležitě popsat i jeho jednání tak, aby bylo zřejmé, v čem jeho účastenství na trestné činnosti hlavních pachatelů spočívá, zároveň musí z popisu skutku jednoznačně vyplývat i subjektivní stránka jeho jednání. K tomu je třeba upozornit, že v případě účastníka musí být dán tzv. dvojí úmysl, tedy musí být zřejmé, že se úmyslně účastní na úmyslné trestné činnosti jiného, tedy jeho úmysl se musí vztahovat jak k vlastnímu jednání účastníka, tak i k jednání hlavního pachatele – viz k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr. Prozatím však z popisu skutku (pomineme-li další jeho nedostatky) uvedeného pod bodem A.I.2. rozsudku odvolacího soudu (podobně ani v rozsudku soudu prvního stupně) nevyplývá, v čem zločinná činnost obviněného B. R. měla spočívat a jak se měl úmyslně účastnit na úmyslné trestné činnosti jiného (z popisu skutku a následného odůvodnění vyplývá, že jako kupující ve výběrovém řízení zvítězil se svou nabídkou na koupi nemovitosti, kterou měl zaplatit, avšak nemovitost mu nebyla vydána, proto uplatnil sjednanou smluvní pokutu).

61. V dalším řízení tak bude třeba věnovat pozornost též otázce, zda T. platně a účinně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností Emity Management, s. r. o., takové případné odstoupení pak správně právně posoudit pro další postup obviněných při jejich správě cizího majetku. Ve vztahu k jednání B. R. pak bude zapotřebí zabývat se též protiprávností jeho jednání a jeho úmyslem účastnit se na úmyslné trestné činnosti spoluobviněných. Tato skutková zjištění bude pak zapotřebí náležitě popsat ve skutkové větě výroku rozsudku, který by zároveň neměl být zatěžován z hlediska posouzení viny nepodstatnými informacemi. Bude třeba se přitom zabývat nejen důkazy usvědčujícími, ale též těmi, které uplatnili obvinění ve svůj prospěch.

e) Ke skutku pod bodem A.II. výroku rozsudku soudu prvního stupně

62. Na skutek popsaný pod bodem A.I.2. výroku rozsudku odvolacího soudu bezprostředně navazuje skutek popsaný pod bodem A.II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkající se jednání dovolatele B. R., v němž byl spatřován pokus zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Tento závěr však stojí primárně na zpochybněném předpokladu, že obviněný B. R. nemohl řádně nabýt shora popsanou předmětnou budovu na základě kupní smlouvy ze dne 8. 7. 2020 (skutek ad A.I.2.) a že následně proto ani nemohl uzavřít platnou nájemní smlouvu k této nemovitosti.

63. Jestliže došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku ohledně skutku pod bodem A.I.2., pak samostatně těžko mohlo obstát odsouzení pro další jednání navazující na uvedený zrušený odsuzující výrok týkající se dosud neprokázaného skutku. Jde sice svým způsobem o relativně samostatné podvodné jednání, nicméně soud prvního stupně zřejmě, jak bylo naznačeno shora, vycházel ze zcela jiných skutkových i právních předpokladů, a sice z toho, že B. R. nemohl nabýt nemovitost, která předtím byla platně a účinně prodána obchodní společnosti Emity Management, s. r. o., proto tutéž nemovitost později ani nemohl pronajmout. V tomto směru ovšem došlo k posunu skutkových zjištění před soudem druhého stupně, který vycházel z toho, že prodávající T. od původní kupní smlouvy odstoupil (aniž by jednoznačně uvedl, zda platně a účinně, a vyvodil z toho právní důsledky – viz shora). Pak ovšem se značně mění i skutkový základ pro úvahy o možnostech pozdějšího možného nakládání s nemovitostí jejím dalším nabyvatelem.

64. Proto Nejvyšší soud přistoupil i ke zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně posledně uvedeného skutku, byť u něj byly dovolatelem uplatněny vlastně námitky veskrze skutkového charakteru. Nejvyšší soud tak ovšem činí z důvodu vzájemné provázanosti obou zmíněných skutků. Soudy nižších stupňů tak budou mít znovu příležitost se řádně vypořádat s obhajobou obviněných, jejich návrhy na doplnění dokazování, přesvědčivě pak vylíčí, proč svědkům, na jejichž výpovědích stojí žalobní návrh, uvěřili, jiným nikoli, zvláště pokud jsou ve výpovědích svědků zásadní rozpory.

V. Závěrečné shrnutí

65. Ze shora rozvedených důvodů považoval Nejvyšší soud dovolání podaná obviněnými P. P. a B. R. v podstatných bodech za důvodná a rozsudky soudů nižších stupňů v jejich odsuzující části naopak za nesprávné, nepřesvědčivé, trpící vadami právního posouzení i nedostatečných skutkových zjištění, a proto musel přistoupit k jejich zrušení.

66. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud z podnětu podaných dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 6 To 190/2018, jakož i v odsuzující části jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 14 T 68/2015, jehož zprošťující výrok zůstal tímto usnesením Nejvyššího soudu nedotčen. Uvedená rozhodnutí dovolací soud zrušil nejen ve vztahu k dovolatelům, obviněnému P. P. a B. R., ale též ve vztahu k dalším dvěma obviněným, M. G. a A. Š., kteří mimořádného opravného prostředku (dovolání) nevyužili, ale jimž prospívají stejné důvody pro zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů jako dovolatelům samotným. Dovolací soud tak využil oprávnění plynoucího z § 265k odst. 2 in fine a § 261 tr. řádu, tzv. zásady beneficium cohaesionis, neboli dobrodiní v souvislosti. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

67. Obvodní soud pro Prahu 3 zváží, nakolik a v jakém směru je třeba s ohledem na výše uvedené závěry a chybná právní zhodnocení, jak vyplývají i z dosavadní ustálené judikatury, doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze s ohledem na stávající důkazy. K případným doplněním skutkových tvrzení a jich se týkajícího dokazování přistoupí soudy nižších stupňů ve spolupráci se státním zástupcem, jehož primárním úkolem je tvrdit skutkové okolnosti, jež mají naplňovat znaky jednotlivých trestných činů, a je také prokazovat. Provedené důkazy je třeba následně pečlivě vyhodnotit nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, a učinit na jejich základě náležité skutkové závěry o skutkovém stavu věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vlastní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu), a který by bylo možno subsumovat pod příslušná zákonná ustanovení, jak bylo rozvedeno shora. Tyto své dokazováním podložené závěry pak promítnou do náležitého popisu skutku a následně je v souladu s požadavky plynoucími z trestního řádu (viz § 125 tr. řádu) a ustálené judikatury i zdůvodní.

68. Nejvyšší soud také považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jakou škodu měli obvinění svou nevěrnou správou způsobit) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v § 2 odst. 5 in fine tr. řádu).

69. Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí. Současně je třeba připomenout, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen toliko v důsledku dovolání, která podali obvinění, a proto podle § 265s odst. 2 tr. řádu v nastíněném rozsahu, v němž byli obvinění uznáni vinnými soudem prvního stupně, resp. posléze odvolacím soudem, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius).

70. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaných dovolání obviněných nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu