5 Tdo 931/2012Usnesení NS ze dne 29.08.2012 Zavinění

5 Tdo 931/2012-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2012 o dovolání, které podal obviněný L. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 61/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 4/2010, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu sezrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 61/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu sezrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný L. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 91 T 4/2010, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený P. B.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 61/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného postupovaly soudy nižších stupňů nesprávně při použití ustanovení § 15 odst. 1 tr. zákoníku, které se týká úmyslného zavinění, a vadně posoudily též naplnění objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Obviněný namítl i nesprávné vyhodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí některých svědků) a způsobu, jak naložil s poskytnutou zálohou.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 61/2012, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 91 T 4/2010, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného L. Š. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného vychází z jeho setrvalé a provedeným dokazováním vyvrácené obhajoby založené na odlišných skutkových tvrzeních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů. Proto státní zástupkyně s poukazem na konkrétní okolnosti případu uzavřela, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, takže jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou důvody dovolání.

Nejvyšší soud jako dovolací soud zjistil, že obviněný L. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. Š. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Protože dovolací námitky obviněného částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. Š. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný L. Š. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. Š. , totiž předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného L. Š. , které již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou i opodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů nevypořádaly dostatečně s naplněním znaků subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

K tomuto přečinu Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K trestní odpovědnosti za přečin podvodu se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku). Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době svého jednání, tj. za situace, když s vyvoláním nebo využitím omylu (nebo neznalosti podstatných skutečností) podvedené osoby získává nějaké plnění, které představuje obohacení pachatele či jiné osoby na straně jedné a škodu podvedeného či někoho jiného na straně druhé. K tomu ovšem nepostačuje pouhý fakt, že dlužník nesplnil včas nebo vůbec svůj závazek vůči věřiteli (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 15/1969 Sb. rozh. tr.). Ani dodatečně pojaté rozhodnutí dlužníka nevrátit peníze získané např. v podobě půjčky, zálohy na nákup zboží apod. neodůvodňuje závěr o podvodném úmyslu dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.).

Jak je v nyní posuzované věci patrné z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný L. Š. „… převzal dne 10. 3. 2008 od poškozeného P. B. … částku ve výši 30 000,- Kč na koupi mobilního domu, který však ve slíbeném termínu nedodal, ani možnost nákupu ve Spolkové republice Německo nezařídil, zálohu na koupi tohoto domu nevyúčtoval ani nedoložil účelnost případných nákladů v souvislosti s koupí domu, přičemž … předstíral formou e-mailové komunikace, že mobilní dům je již zajištěn …, což se ukázalo jako nepravdivé tvrzení … “. Podle názoru Nejvyššího soudu není takový popis dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.

Z tohoto popisu především nevyplývá podvodný úmysl obviněného L. Š. , který by měl spočívat ve vylákání zálohy na fiktivní koupi věci (mobilního domu) a musel by existovat již v době převzetí této zálohy. Obviněný sice přijal od poškozeného P. B. zálohu v uvedené výši, kterou nevrátil prodávajícímu, a neuvedl mu ani důvody, pro něž k tomu nedošlo. Jak je ovšem patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný učinil konkrétní úkony k uzavření kupní smlouvy směřující k opatření mobilního domu (tj. oslovil prodávajícího a jednal s ním o podmínkách prodeje). V této souvislosti je navíc podstatné, že obviněný vystupoval vůči poškozenému jako obstaratel ve smyslu § 733 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obč. zák.). Jestliže tedy obviněný převzal a nevrátil zálohu, kterou bez dohody s poškozeným nepoužil k nákupu mobilního domu, ale na úhradu svých údajných nákladů souvisejících s obstaráním věci, tato skutečnost bez dalšího nemůže odůvodňovat závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného a nesvědčí ani o tom, že by obviněný vůbec nechtěl obstarat předmětnou věc (mobilní dům). Přitom je zde významné i to, že obviněný mohl obstarat mobilní dům jen za předpokladu, když objednatel složí nejen zálohu, ale do určitého data i zbývající část kupní ceny. Jak dále vyplývá z výpovědi svědkyně M. Š. , jako prodávající v rámci jednání o kupní smlouvě z podnětu obviněného prodloužila splatnost obou částí kupní ceny a podle jejího tvrzení se nakonec prodej neuskutečnil právě s ohledem na nedodržení termínů splatnosti kupní ceny. Uvedené zjištění odpovídá i výpovědi svědka L. N. , který jednoznačně uvedl, že za poškozeného P. B. zrušil objednávku z důvodu požadavku obviněného na úhradu celé kupní ceny. Výše uvedené skutečnosti pak časově odpovídají té části jednání obviněného, která se týká úkonů souvisejících s kupní smlouvou.

S ohledem na shora konstatované okolnosti považuje Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za nesprávný.

Na druhé straně ovšem není v posuzované věci vyloučeno, aby byl skutek spáchaný obviněným L. Š. kvalifikován jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uvedeného přečinu se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jež mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku). Jestliže totiž obviněný převzal na podkladě smlouvy o obstarání věci od poškozeného P. B. peněžní prostředky, které – aniž by obstaral slíbenou věc – nevrátil poškozenému, ale použil je pro svou potřebu, svědčí takové jednání o jeho úmyslu svévolně si přisvojit tyto svěřené peněžní prostředky. Přitom obviněný dosáhl svěření peněz nikoli s vyvoláním či využitím omylu poškozeného (resp. jeho neznalosti podstatných skutečností), ale na základě dohody se zástupcem poškozeného o tom, že obstará konkrétní věc. Obviněný pak začal tuto dohodu naplňovat, avšak později ji nedodržel a věc neobstaral. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná svou dosavadní judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006, publikované pod č. T 959. v sešitě 32 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), která je přiměřeně použitelná i v nyní posuzované věci a z níž vyplývá, že „jestliže obviněný jako příkazník na podkladě příkazní smlouvy podle § 724 a násl. obč. zák. obdržel na svůj účet peníze určené pro příkazce a v rozporu s příkazní smlouvou (§ 727 obč. zák.) si je ponechal nebo použil pro svoji potřebu, spáchal tím za splnění dalších podmínek trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., tj. přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž tím způsobil škodu ve výši odpovídající celé takto přisvojené peněžní částce, a to bez ohledu na skutečnost, zda a v jaké výši obviněnému vznikl nárok na odměnu (§ 730 obč. zák.). Jde zároveň o porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., které je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu a rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě takové škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu.“ V nyní projednávaném případě lze konstatovat, že úmysl obviněného L. Š. primárně nesměřoval k tomu, aby uvedl v omyl nebo zneužil omylu poškozeného P. B. , jak to vyžaduje přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale doposud zjištěné skutkové okolnosti mohou svědčit o úmyslu obviněného neoprávněně si přisvojit převzatou zálohu na nákup mobilního domu a použít ji pro svou potřebu.

Pokud jde o námitku obviněného L. Š. , kterou zpochybnil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat za stavu, kdy posuzovaný skutek nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo by možné v něm shledávat trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž se ovšem soudy nižších stupňů dosud nezabývaly. Navíc obviněný založil tuto námitku především na zpochybnění skutkových zjištění a provedeného dokazování, což jsou výhrady, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu.

Protože soud prvního stupně provedl v uvedeném směru nesprávné právní posouzení skutku spáchaného obviněným L. Š. a odvolací soud neodstranil tuto vadu, ač tak měl a mohl učinit na podkladě odvolání obviněného, Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 61/2012, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně jako odvolací soud tak v potřebném rozsahu na podkladě odvolání obviněného L. Š. opětovně projedná jeho trestní věc a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom znovu posoudí úmysl obviněného a bude respektovat závěr, že nezjistí-li žádné další skutečnosti, než z jakých dosud vycházel, nenaplňuje posuzovaný skutek obviněného zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Není však vyloučeno kvalifikovat skutek spáchaný obviněným jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže odvolací soud dospěje k závěru o úmyslném zavinění obviněného, které se vztahuje ke svévolnému a neoprávněnému přisvojení si převzatých peněžních prostředků a ke způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. Š. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 8. 2012

Předseda senátu

JUDr. František Púry