5 Tdo 572/2019Usnesení NS ze dne 29.05.2019 Nepřípustnost dovolání do výroku o trestu, pokud odvolací soud uložil souhrnný trest, ač soud prvního stupně upustil od uložení souhrnného trestu

5 Tdo 572/2019-2360

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. M., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 4 To 675/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 29/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 7 T 29/2018, byl obviněný V. M. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve vztahu k trestu, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 1 T 123/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 4 To 196/2015, neboť trest uložený tímto rozsudkem byl dostatečný. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jediný jednatel a společník obchodních společností A., IČ XY, se sídlem XY, nyní v likvidaci (dále jen „A.“), a A. S., IČ XY, se sídlem XY, vymazané z obchodní rejstříku dne 21. 3. 2017 (dále jen „A. S.“), s vědomím, že se obě obchodní společnosti nacházejí v úpadku, neboť nebyly schopny plnit své splatné závazky, se záměrem obstarat majetkový prospěch pro obchodní společnost C., IČ XY, se sídlem XY, nyní v konkurzu (dále jen „C.“), jejímž byl v té době jediným společníkem a jednatelem, ačkoliv věděl, že takovým jednáním odstraní přinejmenším část majetku obchodních společností A. a A. S., použitelného alespoň pro částečné uspokojení věřitelů těchto obchodních společností, celkem ve třech případech podrobně popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z toho ve dvou za obchodní společnost A. S. a v jednom za obchodní společnost A. jako postupitelů, postoupil pohledávky za různými obchodními společnostmi obchodní společnosti C. jako postupníkovi, přičemž jednal a podepisoval smlouvy vždy jak jménem postupníka, tak i postupitele. Tímto jednáním odstranil bez jakékoliv protihodnoty z majetku obchodních společností A. a A. S. pohledávky v celkové tržní hodnotě (stanovené znaleckým posudkem) ve výši 999 636 Kč, čímž způsobil celkem 19 věřitelům konkretizovaným ve výroku rozsudku škodu v uvedené výši (která byla rozepsána ve vztahu k jednotlivým poškozeným věřitelům).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci a poškozený J. R. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 4 To 675/2018, tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena a osoby oprávněné či zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev v trvání 7 let. Tento trest mu byl ukládán jako souhrnný jednak za nyní projednávaný trestný čin poškození věřitele (u něhož výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen), jednak za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 1 T 123/2014, a jednak za dva přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 1 T 136/2016. Současně odvolací soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z naposledy uvedených dvou rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pod bodem II. soud druhého stupně podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání poškozeného J. R. Pod bodem III. pak vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

5. Obviněný především namítl, že odvolací soud pochybil, když změnil výrok o vině (míněn zjevně výrok o trestu) v rozsudku nalézacího soudu tak, že „odňal odsouzenému dobrodiní upuštění od uložení souhrnného trestu a souhrnný trest svým rozsudkem uložil, a to ve výměře tři roky ve věznici s ostrahou“. Dále k tomu uvedl, že si je sice vědom toho, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře je možno uplatňovat zásadně pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž jiná pochybení spočívající v mírnosti či přísnosti trestu nelze v dovolání úspěšně namítat, nicméně poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se dovolací soud takto striktně vymezených pravidel podle obviněného nedržel. Připomněl usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které řeší otázku připuštění použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že § 58 tr. zákoníku je z hlediska jeho vymezení hmotněprávním ustanovením, které lze podřadit pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolacímu soudu také vytkl, že při rozhodování o výši trestu nedostatečně nezohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení, která nebyla zapříčiněna jednáním obviněného, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 430/2010, podle něhož taková námitka porušení základních práv obviněného je svou povahou hmotně právní, a tedy podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu doplnil, že projednávané trestné činnosti se měl dopustit v průběhu let 2011 a 2012. V rozhodnutí odvolacího soudu se podle obviněného projevily chyby, kterých se orgány činné v trestním řízení dopustily v řízení předcházejícím zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu, neboť následně došlo ke změně ve věcné příslušnosti soudů na základě změny právní kvalifikace skutku, kterého se měl obviněný dopustit. Následně obviněný porovnal trest původně uložený v této věci, než došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyšším soudem, a trest nyní uložený odvolacím soudem, který je jen o 1 rok kratší, jde-li o trest odnětí svobody, přičemž trest zákazu činnosti byl uložen ve stejné výměře. Délka trestního řízení jdoucí na vrub orgánům činným v trestním řízení se tak podle obviněného ve výroku o trestu projevila zcela nedostatečně, naopak za správný i nadále považoval upuštění od uložení souhrnného trestu v rozsudku soudu prvního stupně.

6. Podle obviněného je navíc rozsudek soudu druhého stupně překvapivý, neboť soud druhého stupně podle něj „otočil výrok o trestu a tím mu odebral možnost řádného opravného prostředku“. Obviněný podle svého přesvědčení nemohl předvídat, že soud druhého stupně přistoupí k uložení trestu téměř shodného, jaký byl uložen v původním řízení o typově závažnějším trestném činu, který byl v prvním stupni projednáván v řízení před krajským soudem.

7. V závěru svého dovolání požádal, aby součástí přezkumu dovolacího soudu byly „i všechny další právní závěry odvolacího soudu, které ve svém souhrnu vedly k vydání nesprávného rozhodnutí“. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který sdělil, že tohoto práva nevyužívá, pouze vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

12. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

13. Nejvyšší soud v obecné rovině dále připomíná, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.

14. Výjimečně mohou námitky vůči výroku o trestu naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v alternativě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení a nikoli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pokud je např. vytýkáno pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest (srov. k tomu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V tomto případě ovšem námitky musí směřovat proti hmotněprávním podmínkám, za nichž lze uložit úhrnný či souhrnný trest, tj. nakolik více trestných činů je v souběhu, případně zda jsou splněny podmínky pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, má-li být ukládán společný trest. Srov. k tomu též zprávu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

b) K vlastním námitkám obviněného

15. Dovolání obviněného směřuje proti výroku o trestu z rozsudku odvolacího soudu, který na podkladě odvolání státního zástupce zrušil původní výrok soudu prvního stupně o upuštění od uložení souhrnného trestu a sám obviněnému uložil souhrnný trest. Obviněný nesouhlasil s takovým postupem a s přísností uloženého souhrnného trestu, který se jen málo lišil od trestu, který mu byl v této věci původně uložen předtím, než došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyšším soudem.

16. Obviněný tím mínil, aniž by to výslovně uvedl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016, kterým bylo k dovolání obviněného zrušeno napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 9 To 27/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 16 T 40/2014, který rozhodoval jako soud prvního stupně, dále byla zrušena též další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc byla přikázána k došetření státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Důvodem uvedené kasace bylo chybné právní posouzení zažalovaného skutku jako zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017), neboť nebyl naplněn objekt uvedeného trestného činu, bylo uloženo věcí se dále zabývat s tím, že by se mohlo jednat o některý z tzv. úpadkových deliktů. V uvedeném původním řízení byl obviněný uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017), za nějž a za další sbíhající se trestnou činnost mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v trvání 7 roků. Tento trest je také nepřekročitelný v dalším průběhu řízení s ohledem na tzv. zákaz reformationis in peius, jak vyplývá z § 265s odst. 2 tr. řádu. Již na tomto místě je třeba konstatovat, že tento princip v dalším průběhu řízení porušen nebyl, neboť obviněný byl uznán vinným méně závažným trestným činem s nižší škodou, resp. prospěchem, za což mu byl uložen též mírnější trest v porovnání s trestem uloženým v původním řízení. Ostatně ani obviněný porušení tohoto principu nijak nenamítal, proto není třeba se jeho parametry blíže zabývat.

17. Obviněný nesouhlasil s postupem soudu druhého stupně, který vyhověl odvolání státního zástupce a po zrušení výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně sám uložil souhrnný trest, namísto aby zamítl odvolání státního zástupce a potvrdil tak upuštění od uložení souhrnného trestu, jak si obviněný představoval. Jinými slovy obviněný považoval výsledný trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 1 T 123/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 4 To 196/2015, za dostatečný. V této věci byl obviněnému uložen ještě podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let, jinými slovy v podstatě nejpřísnější možný trest odnětí svobody, který ještě bylo možno uložit jako podmíněný (nepočítaje v to možnost vyslovení dohledu a stanovení přiměřených povinností a přiměřených omezení podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku). Obviněný tak ve skutečnosti nebrojil proti úvaze o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu jako souhrnného podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. pro upuštění od něj podle § 44 tr. zákoníku. Podstatou jeho námitek je tak nesouhlas s rozhodnutím soudu druhého stupně o výběru druhu trestu a jeho výměře.

18. K tomu dovolací soud pro úplnost uvádí, že trest souhrnný ukládá soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v případě, kdy odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, přičemž spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest pak nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, dokonce nemůže být ani stejně přísný, protože pak by bylo namístě od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku upustit.

19. Z uvedeného vyplývá, že v této věci se soudy nižších stupňů, pokud uznaly obviněného vinným pro žalovaný skutek, pohybovaly při úvaze o výběru druhu trestu a jeho výměře mezi těmito hranicemi, jak byly nastíněny shora: na jedné straně šlo o spodní hranici v podobě trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let (pokud by chtěly i vzhledem k nově přibyvšímu trestnému činu uložit tento trest, bylo by namístě upustit od uložení souhrnného trestu, jak to učinil soud prvního stupně), na druhé straně šlo o horní hranici v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 4 let (se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem, resp. ostrahou, a to s ohledem na změnu právních předpisů toho trestu se týkajících) a trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v trvání 7 let. První limit, tj. spodní hranice, vyplývá z hmotněprávní úpravy o ukládání souhrnného trestu (§ 43 odst. 2 a § 44 tr. zákoníku), druhý zase z procesní úpravy a pravidla zákazu reformationis in peius obsaženého v § 265s odst. 2 tr. řádu. Námitka nedodržení pravidel týkajících se spodního limitu skutečně může za určitých okolností naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak bylo uvedeno výše, námitka nedodržení pravidel týkajících se uvedené horní hranice však podle obvyklého výkladu nikoli (tato námitka však nebyla obviněným ani vznesena – viz výše).

20. Lze tak konstatovat, že obviněný nijak nebrojí proti tomu, že byly splněny podmínky pro ukládání jediného trestu za celou sbíhající se trestnou činnost, nesouhlasí vlastně pouze s výběrem druhu trestu a s jeho výměrou, především mu vadilo, že mu za celou sbíhající se trestnou činnost nebyl ponechán v platnosti podmíněný trest odnětí svobody a byl mu uložen trest odnětí svobody již jako nepodmíněný, stejně tak se mu nelíbilo ani to, že k odvolání státního zástupce došlo ke zpřísnění i v tom směru, že mu byl uložen též trest zákazu činnosti.

21. Je však třeba uvést, že trest mu byl ukládán podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož je možno uložit trest odnětí svobody na 2 léta až 8 let. Uvedený druh trestu je tak podle uvedeného ustanovení možno uložit (a to i jako nepodmíněný), stejně tak byl tento druh trestu vyměřen i v rozmezí daném uvedenou zákonnou trestní sazbou. Zároveň však odvolací soud vyměřil trest i v rámci výše naznačeného rozmezí, tj. v rámci limitů plynoucích z dřívějších rozhodnutí (jednak v této věci, čímž je dána horní hranice s ohledem na princip zákazu reformationis in peius, jednak v jiné trestní věci za sbíhající se trestný čin, čímž je dána dolní hranice s ohledem na principy trestání souběhu trestných činů).

22. Podobně je tomu i s trestem zákazu činnosti, který obecně je možno uložit jako tzv. vedlejší trest podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve výměře od 1 roku do 10 let. Tento trest uložený ve výměře 7 let byl uložen v rámci zákonné trestní sazby (ostatně v tomto směru obviněný ani žádné námitky nevznášel), a to právě za trestnou činnost projednávanou v tomto trestním řízení a právně kvalifikovanou jako trestný čin poškození věřitele, jehož se obviněný dopustil právě ve spojitosti s obchodním vedením jím řízených obchodních společností. Tzv. vedlejší trest přitom může odůvodnit i ten trestný čin, který je mírněji trestný a jehož ustanovení jinak není určující pro uložení souhrnného trestu, jak vyplývá z § 43 odst. 1 tr. zákoníku druhá věta („Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů.“). Toto pravidlo se užije i pro trest souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku (viz slova „podle zásad uvedených v odstavci 1“). Jde o vyjádření kumulativního principu (kumulace druhů trestů v linii horizontální) při ukládání trestu za více trestných činů, jež je jinak zásadně ovládáno principem absorpčním (a omezeně též principem asperačním a principem kumulačním). Ani v tom tak nelze shledat nepřípustnost uvedeného druhu trestu, resp. pochybení v aplikaci jiného hmotněprávního ustanovení. Stejně tak i při výběru tohoto druhu trestu s jeho výměrou byly respektovány i limity plynoucí z předchozí rozhodovací činnosti (byla respektována pravidla pro ukládání souhrnného trestu, jehož přísnost byla určena především tzv. hlavním trestem odnětí svobody, stejně tak bylo respektováno i procesní pravidlo o zákazu reformationis in peius).

23. Pokud tedy byly uloženy přípustné druhy trestu ve výměrách spadajících do rámců jejich zákonných trestních sazeb (jakož i vyplývajících z dřívějších rozhodnutí - viz výše), jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat celkovou nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

24. Nejvyšší soud neshledal při stanovení trestu odvolacím soudem ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný ve svém dovolání též zmínil v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, resp. ve spojitosti s tvrzeným porušením pravidla o tzv. dvojinstančnosti řízení. Již shora bylo uvedeno, že dovolací důvody jsou omezené, v rámci dovolání nelze namítat jakékoliv porušení kterékoliv právní normy, námitky musí odpovídat dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Námitky spočívající v procesních vadách mohou odpovídat pouze důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), k) a případně l) tr. řádu. Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného, že by došlo v dosavadním průběhu trestního řízení k porušení základních práv obviněného, a již vůbec ne k porušení práva na spravedlivý proces.

25. Pod takové námitky nelze podřadit ani ty, které se týkají přiměřené délky řízení jako imanentní součásti práva na spravedlivý proces (tzv. zásady rychlosti řízení). Délku trestního řízení spolu s časovým odstupem trestných činů obviněného od rozhodnutí ve věci je totiž za současné právní úpravy možno zohlednit v rámci úvah o výběru druhu trestu a jeho výměře. Podle § 39 odst. 3 tr. řádu totiž soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. V daném případě přitom odvolací soud, aniž na uvedené ustanovení výslovně odkázal, se těmito pravidly zcela nepochybně řídil a zohlednil je, jak vyplývá především z bodu 15. odůvodnění jeho rozsudku. Obviněný tak ani nemá pravdu, pokud uvádí, že odvolací soud délku řízení při své úvaze o výběru druhu trestu a jeho výměry nevzal vůbec či dostatečně v úvahu i časový odstup od spáchání činu a délku trestního řízení. Opak je totiž pravdou. Oproti návrhu státního zástupce uvedeného v odvolání, v němž státní zástupce žádal ukládat trest odnětí svobody ve čtvrtině zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody, tj. v trvání 3,5 let (určováno jako čtvrtina u trestní sazby v rozpětí 2 až 8 let), který by jinak odvolací soud považoval za adekvátní, jak výslovně uvedl, tento trest zmírnil tak, že jej uložil ve výměře 3 let (tedy v jedné šestině téže trestní sazby), a to právě s ohledem na shora uvedená pravidla.

26. Stejně tak není pravdou, že by v řízení došlo k porušení principu dvojinstančnosti řízení, jak uváděl obviněný, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Kdyby námitky obviněného v tomto směru byly dovedeny do důsledků, znamenalo by to, že by odvolací soud nikdy nemohl zhoršit postavení obviněného, že by vždy musel v případech, kdy by takový postup považoval za správný, zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Tomu však současná (avšak ani dřívější) právní úprava odvolání jako řádného opravného prostředku neodpovídá. Odvolací řízení je totiž postaveno na zásadě apelační, kasační princip je spíše výjimkou (uvádí se, že jde o apelační princip s prvky kasace). Odvolací soud tak zásadně po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, není-li dán výjimečný důvod pro vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a projednání, má ve věci sám rozhodnout (viz k tomu zejména § 259 tr. řádu, v němž je též stanoveno v odstavci třetím, za jakých podmínek může sám rozhodnout, a v odstavci čtvrtém, kdy tak může učinit v neprospěch obviněného). Jednak je třeba k tomu konstatovat, že tyto obviněným uplatněné námitky proti procesnímu postupu odvolacího soudu neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, jednak se odvolací soud v naznačeném směru žádného procesního prohřešku nedopustil (rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce, který odvolání podal v neprospěch obviněného).

27. Není též zcela zřejmé, čeho se obviněný domáhal v závěru svého dovolání, když žádal Nejvyšší soud, aby přezkoumal „i všechny další právní závěry odvolacího soudu, které ve svém souhrnu vedly k vydání nesprávného rozhodnutí“. Předně je třeba upozornit, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné – viz § 265a odst. 4 tr. řádu. Dále je třeba upozornit, že v dovolacím řízení omezený rozsah přezkumu vyplývá z ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu, podle nějž je Nejvyšší soud při přezkumu zásadně vázán podaným opravným prostředkem a důvody v něm uvedenými. Jinými slovy Nejvyšší soud, pokud dovolání neodmítne, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a v tom rozsahu a z těch důvodů, které byly v dovolání uvedeny, jakož i případně řízení napadené části rozhodnutí předcházející, bylo-li to součástí (přípustných) dovolacích námitek. Z uvedeného pravidla sice platí určité výjimky ve prospěch revizního principu (uvedené zejména v § 265i odst. 3 in fine a odst. 4 tr. řádu), jež ale v daném případě nebyly naplněny, ani obviněný nenaznačil, v jakém směru by tomu tak být mělo. Tato přísná úprava se promítá i do dalších ustanovení, zejména do § 265b tr. řádu, v němž jsou vymezeny dovolací důvody, § 265f tr. řádu, kde jsou uvedeny obsahové náležitosti dovolání, ale též do § 265d odst. 2 tr. řádu, které stanoví advokátní přímus, tedy povinné zastoupení obviněného advokátem, jímž se zajišťuje právní znalost nároků na dovolání a dovolací řízení i u slabší procesní strany.

28. Lze tak konstatovat, že námitky uvedené obviněným nenaplňují uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody, zčásti jde navíc o námitky jen obecného rázu bez náležité konkretizace, které nejsou způsobilé pro přezkum dovolacím soudem.

IV. Závěrečné shrnutí

29. Dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu tak byly uplatněny jen formálně. Ve skutečnosti námitky obviněného neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti nepřiměřenosti trestu, případně proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který v dovolání bez dalšího nelze napadat.

30. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu