5 Tdo 313/2015Usnesení NS ze dne 25.03.2015 Znaky přečinu podle § 225 tr. zákoníku

5 Tdo 313/2015-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2015 o dovolání, které podal obviněný K. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 7 To 81/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 156/2012, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušují jednak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 7 To 81/2014, a to ve výroku pod bodem II., kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného K. S., jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 3 T 156/2012, ve výroku o vině pod bodem II., kterým byl obviněný uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, a dále v celém výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný K. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 3 T 156/2012, uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině pod bodem II. v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 225 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Týmž rozsudkem pod bodem I. výroku o vině byli obviněný K. S. a další jeho spoluobvinění v této věci podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. ZT 26/2012, pro skutek uvedený v této obžalobě, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti odsuzující části zmíněného rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný K. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 7 To 81/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Dále z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného K. S. a dalších spoluobviněných odvolací soud týmž usnesením podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve zprošťujícím výroku o vině pod bodem I. a podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc v rozsahu jejího zrušení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud pak podle § 253 odst. 1 tr. řádu zamítl odvolání poškozených.

Výrok tohoto usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného K. S. podané proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, napadl tento obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného se odvolací soud nevypořádal správně s otázkou, zda mohl předat insolvenčnímu správci účetnictví obchodní společnosti D. Duck-vymáhací, s. r. o., když ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně ani neuvedl, že ho měl k dispozici. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, a vytkl, že soudy nižších stupňů se neztotožnily s jeho námitkami ohledně odcizení účetnictví jmenované obchodní společnosti. Jak dále obviněný zdůraznil, zmíněná obchodní společnost v podstatě neměla žádný majetek, takže ani formální nepředání účetnictví insolvenčnímu správci nemůže zakládat trestní odpovědnost obviněného za přečin, jehož spácháním byl uznán vinným. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, podle obviněného již v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je totiž přesvědčen, že jestliže se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, porušil tím právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného K. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou částečně důvodné námitky obviněného, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá znakům posuzovaného přečinu, neboť zde chybí náležitá konkretizace účetních dokladů a určení, jakým způsobem jejich nepředání insolvenčnímu správci ohrozilo účel insolvenčního řízení. V této souvislosti považuje státní zástupce za přiléhavý odkaz obviněného na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 777/2005, které lze podle jeho přesvědčení vztáhnout i na přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Naproti tomu státní zástupce shledává požadavek na konkretizaci účetních dokladů v dané trestní věci za poněkud problematický, neboť ze skutkových zjištění je současně zřejmé, že obviněný nepředal insolvenčnímu správci vůbec žádné účetní doklady. Jak dále státní zástupce zdůraznil, ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně chybí jakékoli zjištění o tom, jaká majetková práva konkrétních subjektů byla ohrožena a jaký konečný vliv mělo počínání obviněného na úplné a správné zjištění majetkové podstaty. Podle státního zástupce tyto okolnosti nevyplývají ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když i v nich se pouze obecně konstatuje, že obviněný nesplnil svou povinnost poskytnout insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 7 To 81/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 3 T 156/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný K. S. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Protože dovolací námitky obviněného odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek obviněný K. S. důvodně zpochybnil právní závěr soudu prvního stupně o naplnění objektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným. Podle obviněného totiž ze skutkových zjištění soudu prvního stupně není patrné, že měl k dispozici účetní doklady, které nepředal insolvenčnímu správci, a že tím mohl ohrozit účel insolvenčního řízení. Tyto námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud je považuje i za důvodné.

Přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Pachatelem tohoto přečinu může být kdokoli včetně osoby, která jedná za dlužníka v úpadku, přičemž maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, které ohrožuje účel insolvenčního řízení, lze spatřovat i v tom, že např. jednatel společnosti s ručením omezeným, která je dlužníkem v úpadku, úmyslně odmítne předat insolvenčnímu správci účetní či jiné potřebné doklady, které má ve své dispozici. Jak dále vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, uveřejněné pod č. T 811. v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005), je-li trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení spatřován v tom, že obviněný odmítl předat insolvenčnímu správci účetní doklady, je třeba ve skutkových zjištěních odsuzujícího rozsudku specifikovat, o jaké konkrétní doklady podle zákona o účetnictví se jedná a jakým způsobem jejich nepředání insolvenčnímu správci ohrozilo účel insolvenčního řízení. Předpokladem trestní odpovědnosti ovšem je, že obviněný měl takové účetní doklady ve své dispozici a mohl je vydat insolvenčnímu správci.

Jak je mimo jiné zřejmé v nyní posuzované trestní věci z popisu rozhodných skutkových zjištění uvedených pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný K. S. měl úmyslně nepředat insolvenčnímu správci účetní doklady a soupis majetku obchodní společnosti D. Duck-vymáhací, s. r. o., čímž měl ohrozit účel insolvenčního řízení, neboť insolvenční správce nemohl dosud náležitě uspořádat majetkové vztahy dlužníka k dalším osobám. Zjištěné skutkové okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu však nejsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, přičemž tento právní názor, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, je v rozporu i s výše citovanou judikaturou.

Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, totiž ve zmíněném výroku o vině ani v odůvodnění rozsudku neoznačil účetní doklady, které obviněný údajně nepředal insolvenčnímu správci, a ani se přesvědčivě nevypořádal s tím, zda je měl vůbec v uvedeném období ve své dispozici. V tomto směru je poněkud nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, podle něhož obviněný při ohlášení krádeže svého motorového vozidla nesdělil také to, že se v něm nacházelo nějaké účetnictví (viz s. 16 rozsudku soudu prvního stupně a s. 8 usnesení odvolacího soudu). Jestliže obviněný při oznámení krádeže vozidla příslušnému policejnímu orgánu výslovně neuvedl, že mu s vozidlem byly odcizeny i účetní doklady, podle názoru Nejvyššího soudu to samo o sobě neznamená účelovou a nepravdivou obhajobu obviněného, pokud ještě další důkazy nesvědčí o jiném závěru (např. bylo-li též svědeckými výpověďmi prokázáno, že účetnictví se i v době po krádeži nacházelo v dispozici obviněného). Skutkový podklad pro něj zde ovšem není.

Z hlediska ohrožení účelu insolvenčního řízení ve smyslu § 225 tr. zákoníku se pak soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly ani rozsahem majetku dlužníka v úpadku, z něhož by mohly být uspokojeny přihlášené pohledávky věřitelů v insolvenčním řízení. Jak totiž vyplynulo z výpovědi svědka Ing. L. N., insolvenčního správce, vyjma jednoho vozidla tento svědek nezjistil při výkonu funkce insolvenčního správce žádný další majetek obchodní společnosti D. Duck-vymáhací, s. r. o. V posuzované věci není tedy vůbec zřejmé, zda obviněný ohrozil účel insolvenčního řízení, jak konstatovaly soudy nižších stupňů. Pokud by tedy bylo zjištěno, že zmíněná obchodní společnost jako dlužník v úpadku neměla žádný majetek použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů, pak nemohl být ohrožen ani účel insolvenčního řízení. Jím je ve smyslu § 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného za opodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného K. S. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný K. S. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přitom obviněný ve svém dovolání uplatnil takové námitky, které odpovídají tomuto dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud je shledal opodstatněnými.

Jelikož soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nesprávně právně posoudily skutek, jehož spácháním byl obviněný K. S. uznán vinným pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 7 To 81/2014, a to ve výroku pod bodem II., kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného K. S., jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 3 T 156/2012, ve výroku o vině pod bodem II., kterým byl obviněný uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, a dále v celém výroku o trestu.

Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Třebíči tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného K. S. a náležitě se vypořádá s tím, zda obviněný měl k dispozici příslušné účetní doklady, které byl povinen předat insolvenčnímu správci. Zároveň musí znovu posoudit, jestli i v případě, když nebyl zjištěn žádný majetek dlužníka v úpadku – obchodní společnosti D. Duck-vymáhací, s. r. o., který by byl použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů této obchodní společnosti, mohl být ohrožen účel insolvenčního řízení. Přitom je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu) ohledně předpokladů k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku.

Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného K. S. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání Nejvyššího soudu, rozhodl dovolací soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 3. 2015

JUDr. František Púry

předseda senátu