5 Tdo 206/2004Usnesení NS ze dne 17.03.2004

5 Tdo 206/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2004 o dovoláních obviněných S. C., obviněného Y. Y. a obviněného Z. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných S. C. a Y. Y. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. Z. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 46 T 1/2003, byli obvinění S. C., Y. Y., Z. Z. a Z. M. uznáni vinnými trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný S. C. podle § 219 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, obviněný Y. Y. podle § 219 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k § 35 odst. 1 tr. zák. a § 29 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, obviněný Z. Z. podle § 219 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a obviněný Z. M. podle § 219 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k § 35 odst. 1 tr. zák. a § 29 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli všichni obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl všem obviněným uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla všem obviněným uložena povinnost společně nahradit poškozenému Úřadu městské části P., se sídlem P., P. 25, škodu ve výši 4.575,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání proti všem výrokům napadeného rozsudku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněných S. C. a Y. Y., podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného Z. Z. a podle § 261 tr. řádu ohledně obviněného Z. M. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy odsoudil obviněného S. C. podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, obviněného Y. Y. podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, obviněného Z. Z. podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a obviněného Z. M. podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil všechny obviněné pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil všem obviněným trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil všem obviněným, aby společně nahradili poškozenému Úřadu městské části P., se sídlem P., P. 25, škodu ve výši 4.575,- Kč. Podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného Z. M. zamítl.

Trestné činy spáchali obvinění podle tohoto rozsudku tím, že v přesně nezjištěné době od 14. 11. do 17. 11. 2001 ve večerních hodinách po 22.00 hod. v P., V. ulice před domem č. 3228/3 pod příslibem zaplacení odměny za usmrcení poškozeného C. W., obvinění Z. M. a S. C., k nimž se později přidali i obvinění Y. Y. a Z. Z., pod pohrůžkou použití krátké ruční střelné zbraně s tlumičem, donutili poškozeného Q. J. Y., který právě odjížděl z návštěvy C. W., přezdívaného „starosta“ a jeho přítelkyně H. L., aby jim zajistil přístup do jejich pronajatého bytu v domě V. č. 3 v 5. patře a poté, co poškozená H. L. otevřela, obviněný Z. Z. za pomoci nože nutil poškozeného Q. J. Y. setrvat v předsíni bytu, přičemž obviněný Z. M. vyvedl v poutech z obývacího pokoje bytu poškozeného C. W. do místnosti vedle ložnice, kde ho svalil na zem, klekl mu na záda a uškrtil ho kravatou, zatímco obviněný S. Ch. a Y. Y. v obývacím pokoji uškrtili poškozenou H. L., zřejmě tkaničkou od mikiny, a poté, co poškozeného Q. J. Y. přiměli k tomu, aby také zatáhl za tkaničku škrtidla v době, kdy poškozená H. L. ležela již bezvládně na zemi, přemístili všichni obvinění obě těla do vany částečně napuštěné vodou v koupelně bytu a svědka Q. J. Y. donutili opět za použití střelné zbraně, aby s nimi jel do bytu v P., obývaného obviněným Z. M., kde jej zdržovali, aby vyčkal až obviněný Z. M. přinese částku 5.000,- Kč, kterou mu předali a jednáním vůči poškozeným C. W. a H. L. podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, došlo ke způsobení smrti obou poškozených zatažením škrtidel kolem jejich krku velkou silou, přičemž příčinou smrti bylo udušení z uškrcení.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03, podali obvinění S. C., Y. Y. a Z. Z. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Jako dovolací důvod uvedli obvinění S. C. a Y. Y. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný Z. Z. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.

Obviněný S. C. v dovolání namítl, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka ani jednoho z trestných činů, kterými byl uznán vinným. Napadal provedené důkazní řízení, zejména věrohodnost výpovědi poškozeného Q. J. Y., který se podle něj sám dopustil trestného činu, když jiný trestný čin nepřekazil nebo neoznámil. Poukázal přitom na údajně rozporuplná skutková zjištění soudu ohledně pohybu a činnosti poškozeného Q. J. Y. v bytě. Domnívá se, že ani soud prvního stupně ani soud druhého stupně se nezabývaly závažnými rozpory ve výpovědi tohoto svědka a nesprávně posoudily také výpověď obviněného Z. M., když ji hodnotily jako nevěrohodnou. Obviněný uvedl, že soud nesprávně posoudil také otázku jeho přítomnosti v bytě v době vražd, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by se v bytě v době činu nacházel. Vrchní soud v Praze podle něj nesprávně hodnotil zjištěné skutečnosti, dostatečně se nevypořádal s rozpory ve výpovědích poškozeného Q. J. Y. a obviněných, a tím nesprávně posoudil jeho jednání jako úmyslný trestný čin.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Y. Y. uplatnil v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutková zjištění a v důsledku toho vyslovily nesprávný výrok o vině i uloženém trestu. Mimořádný opravný prostředek odůvodnil výhradami proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, zejména výhradami proti hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného Z. M. a poškozeného Q. J. Y. Obviněný rovněž namítal, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů neodpovídá zcela ustanovení § 125 tr. řádu. Dovolatel pokládá obě rozhodnutí soudů za nesprávná, a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Podle něj soudy nepřesvědčivým způsobem dospěly k závěru o jeho vině a při hodnocení důkazů bezdůvodně upřednostnily jednu skupinu důkazů na úkor jiných důkazů. Obviněný má za to, že ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nelze dospět k závěru, že by se dopustil trestných činů, za které byl odsouzen. Za nepřesvědčivé pokládá také odůvodnění soudu ohledně spáchání trestných činů vydírání a vraždy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když nebyla prokázána žádná dohoda s ostatními obviněnými.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.

Obviněný Z. Z. uplatnil v dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání pro předchozí nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Podle jeho názoru na základě skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že se podílel na trestném činu vraždy poškozeného C. W. a poškozené H. L., ani k závěru, že by mezi obviněnými došlo ohledně tohoto trestného činu k jakékoli dohodě. Obviněný v dovolání citoval námitky, které uplatnil již v rámci odvolacího řízení, a kterými popíral svoji účast na vraždě poškozených. Podle jeho názoru měl být uznán vinným pouze trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že obvinění S. C. a Y. Y. v dovoláních shodně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nevytýkají napadenému rozsudku ani jedinou konkrétní vadu v hmotně právním posouzení skutku. Námitky obviněných podle ní směřují pouze proti provádění a hodnocení důkazů soudem a jako takové neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podstatou argumentace dovolatelů jsou podle ní výhrady proti skutkovým zjištěním a nikoli výhrady proti posouzení skutku podle ustanovení trestního zákona. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že dovolání těchto obviněných je třeba posoudit jako dovolání podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. řádu. Navrhla proto, aby tato dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. K dovolání obviněného Z. Z. uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu u tohoto obviněného nepřichází v úvahu, neboť jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo zamítnuto. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný namítal, že v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně není žádný údaj, z něhož by vyplývalo jeho zavinění na trestném činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tato námitka podle nejvyšší státní zástupkyně sice naplňuje uplatněný dovolací důvod, avšak není důvodná, neboť ze skutkových zjištění vyplývá účast obviněného Z. Z. na jednání ostatních obviněných. Poukázala na to, že podle jejího názoru nejmenšímu podílu účasti obviněného na trestném činu vraždy odpovídá nejmírnější trest, který mu byl uložen. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Z. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání všech obviněných v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání jsou přípustná, byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu, byla podána proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Obvinění S. C. a Y. Y. opírají dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání podané z tohoto dovolacího důvodu, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud zjistil, že obvinění S. C. a Y. Y. sice uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v odůvodnění však namítali pouze způsob hodnocení důkazů a napadali tak soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat výhrady uplatněné těmito dovolateli, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědi obviněného Z. M. a poškozeného Q. J. Y., jakož i shodné námitky obou obviněných, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nelze dospět k závěru, že by se trestných činů, za které byli souzeni, dopustili. Obvinění se v dovoláních domáhali, aby na základě jiného skutkového zjištění, byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byli stíháni. Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním (tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy) nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolání obviněných přitom neuvádějí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných S. C. a Y. Y. uplatněné v dovoláních nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání podle § 265b tr. řádu. Dovolatel je totiž povinen v dovolání v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž zároveň musí obsah konkrétně uplatněných důvodů odpovídat dovolacím důvodům v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. K námitce obviněného Y. Y., že odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá § 125 tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265a odst. 4 tr. řádu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto se touto námitkou nezabýval.

Obviněný Z. Z. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Obviněný spatřuje tento dovolací důvod v tom, že v popisu skutku napadeného rozsudku soudu druhého stupně není uveden žádný údaj, z něhož by bylo možno dovodit závěr o jeho spolupachatelství na trestném činu vraždy na § 9 odst. 2 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. Podle názoru obviněného mohlo být proto jeho jednání kvalifikováno nejvýše jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 tr. zák. a takovému závěru měl podle obviněného odpovídat také výrok o trestu a výrok o náhradě škody.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud nepochyboval o tom, že v bytě poškozených se kromě svědka Q. J. Y. nacházeli všichni čtyři obvinění. Uvedl dále, že neshledal žádný důvod k tomu, aby věřil pozměněné výpovědi obviněného Z. M. u hlavního líčení, resp. u veřejného zasedání, když obviněný v přípravném řízení zjevně lhal. Naopak obsah výpovědi obviněného Z. Z., který je v podstatných bodech shodný s obsahem výpovědi svědka Q. J. Y. bezezbytku koresponduje tomu, s čím se obviněný Z. Z. dávno předtím než vypovídal na policii, svěřil svědkům G. W., H. Y. a R. W. J. Výpovědi obviněného Z. Z. a svědka Q. J. Y. byly neměnné a od počátku odpovídaly i dalším rozhodujícím důkazům jako ohledání místa činu a pitevnímu protokolu. Odvolací soud má proto za to, že pokud by na vraždě poškozených se účastnili pouze obvinění Z. M., Z. Z. a Q. J. Y., jistě by nezvolili natolik krkolomnou cestu pro vstup do bytu poškozených, jak ji shodně popsali obviněný Z. Z. a svědek Q. J. Y., ale i obviněný Z. M. Odvolací soud poukázal na to, že maska na obličeji obviněného Z. Z. sice vnáší jisté pochybnosti o jeho prvotním záměru, nicméně na vývoj dalšího jednání v bytě v žádném případě nemůže obviněného Z. Z. vyvinit ze spolupachatelství k trestnému činu vraždy. K absenci stop po heroinu v tělech zemřelých považoval vrchní soud za potřebné upozornit, že svědek Q. J. Y. hovořil rozporuplně o množství užité drogy poškozenými inkriminovaného dne a že také nelze vyloučit, že drogu, kterou odpoledne přinesl do bytu poškozených, si po jejich usmrcení zase odnesl. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že Městskému soudu v Praze je třeba vytknout, že při výroku rozsudku vycházel zčásti i z obsahu výpovědi obviněného Z. M. u hlavního líčení, (navíc oné výpovědi v písemné podobě), ačkoliv jinak tuto výpověď, vyjma přiznání se k usmrcení poškozených, shledal nevěrohodnou.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po doplnění dokazování ve veřejném zasedání podle § 263 odst. 6 tr. řádu revidoval skutková zjištění tak, že do jejich popisu nezahrnul tu pasáž, v níž měl obviněný Z. Z. společně s obviněným Z. M. uškrtit poškozeného C. W. kravatou, neboť tento údaj nevyplývá ani z výpovědi svědka Q. J. Y. ani z výpovědi obviněného Z. Z., které jako důkazy jinak vzal nalézací soud správně za podklad svého rozhodnutí. Tato korekce ve skutkovém ději však podle Vrchního soudu v Praze neměla vliv na právní kvalifikaci trestných činů a okruh jejich pachatelů. K námitce obviněného Z. Z. o nevědomosti o plánované vraždě poškozených vrchní soud uvedl, že nelze vyloučit, že o záměru usmrtit poškozené věděli dopředu jen někteří obvinění, nicméně na místě činu musel být tento úmysl hned od počátku zřejmý zbývajícím pachatelům, z nichž každý přispěl nezanedbatelným dílem k jeho realizaci. Poukázal přitom na zjištění soudu prvního stupně, že způsob, jakým si všichni obvinění zajistili přístup do bytu poškozených, předem připravené a donesené prostředky použité ke spáchání obou trestných činů, rozdělení úloh při postupném usmrcení poškozených, okolnost, že každý z obviněných se jako neoddělitelný článek řetězu spolupodílel na průběhu celé akce i odklizení mrtvol a konspirační odjezd z místa činu podle názoru odvolacího soudu dovoluji učinit spolehlivý závěr o tom, že všichni obvinění se dopustili jako spolupachatelé jak trestného činu vydírání tak trestného činu vraždy. Přitom trestný čin vydírání byl nedílnou součástí realizace trestného činu vraždy, neboť za dané situace bylo vydírání svědka Q. J. Y. jedinou možností, jak si zajistit přístup do bytu poškozených a tam jmenované poškozené v přítomnosti tohoto svědka usmrtit.

K přihlédnutím k těmto právním závěrům Vrchního soudu v Praze neobstojí námitka obviněného Z. Z., že měl být uznán vinným pouze trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., neboť Vrchní soud v Praze po doplnění dokazování při veřejném zasedání a poté, co zjistil skutkový stav věci, rozhodl tak, že do něj nezahrnul jednání spočívající v usmrcení poškozeného C. W. obviněným Z. Z. a jeho jednání posoudil jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr zák. k trestným činům vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák.

Obviněný Z. Z. podal dovolání také z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu přecházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod není dán, protože napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně.

Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání Z. Z. nedůvodným a jako zjevně neopodstatněné je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

O dovolání všech obviněných rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek