4 Tz 86/2001Rozsudek NS ze dne 22.05.2001

4 Tz 86/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. května 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. K., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 340/2000, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř., za podmínek uvedených v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř., rozhodl takto:

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 340/2000, bylporušenzákonv ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného P. K.

Napadený trestní příkaz sezrušuje.

Zrušují se též všechna rozhodnutí, jež na zrušený trestní příkaz obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu státnímu zástupci v Benešově u Prahy sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově u Prahy vydal dne 26. 9. 2000, pod sp. zn. 1 T 340/2000, trestní příkaz, jímž obviněného P. K. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Dopustil se jej tím, že dne 28. 8. 2000 kolem 3.50 hod. řídil osobní automobil tovární značky Škoda Favorit křižovatkou silnic II. třídy v B., kdy při projíždění křižovatky nedal přednost v jízdě zprava přijíždějícímu autobusu ČSAD B., řízenému B. V., čímž došlo k nárazu tohoto autobusu do pravého boku osobního automobilu, který byl nárazem odhozen a převrácen na střechu, přičemž došlo k usmrcení spolujezdce z osobního automobilu, P. P., a dále k těžkému zranění spolujezdce M. R., který utrpěl pohmoždění a natržení pravé plíce, krvácení do plic, nalomení 10. žebra vpravo, zlomeninu klíční kosti vpravo, další oděrky a tržnězhmožděné rány, přičemž toto zranění si vyžádá léčení po dobu několika měsíců. Za to mu byl uložen v sazbě § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře čtyřset hodin. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 15 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl splacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 10. 10. 2000, jeho obhájci dne 20. 10. 2000, když státnímu zástupci a poškozené byl doručen dne 9. 10. 2000. Trestní příkaz tak nabyl právní moci dne 31. 10. 2000.

Proti tomuto trestnímu příkazu podal podle § 266 odst. 2 tr. ř. ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného P. K. Vytýká, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1 tr. zák. a § 45 odst. 1 tr. zák.

Okresní soud v Benešově u Prahy pochybil při posuzování nebezpečnosti činu pro společnost, neboť nehodnotil těžké následky, které měla jízda obviněného pro jeho spolujezdce. Nejen, že došlo k usmrcení jednoho z nich, ale také k těžké újmě na zdraví druhého spolujezdce. I když osobní výkazy mluví ve prospěch obviněného, neboť dosud nebyl soudně trestán, je výborným pracovníkem a jeho pověst na pracovišti je dobrá, nemohl okresní soud dojít k závěru, že výkonem trestu obecně prospěšných prací bude dosaženo účelu trestu stejně, jako kdyby na něm byl vykonán trest odnětí svobody. Obviněný jako řidič porušil hrubým způsobem dopravní předpisy v ustanovení § 20 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., jímž je řidiči stanovena povinnost dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím zprava. Nedání přednosti v jízdě vede často k těžkým dopravním nehodám, často i s neodčinitelnými následky, jak je tomu v posuzovaném případě. Podle názoru ministra spravedlnosti měl proto Okresní soud v Benešově uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť výrok o trestu v napadeném trestním příkazu je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, a uložený trest je ve zřejmém nepoměru s účelem trestu.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo ve prospěch obviněného P. K., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen, byť dílem i z jiných důvodů, než jsou ve stížnosti pro porušení zákona namítány.

Trestní řád vymezuje v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. podmínku, za které může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, a to, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Pokud samosoudkyně Okresního soudu v Benešově u Prahy v trestní věci obviněného P. K. vydala trestní příkaz, stalo se tak za situace, kdy citovaná podmínka splněna nebyla.

Jak je zřejmé z obsahu předmětného trestního spisu, obviněný P. K. byl vyslechnut k okolnostem dopravní nehody v přípravném řízení pouze jednou, přičemž uvedl, že do křižovatky vjížděl rychlostí 60 až 70 km/hod, rozhlédl se vpravo i vlevo, a protože neviděl žádné vozidlo, vjel do křižovatky. Když byl přímo v ní, najednou uviděl, že z jeho pravé strany na něj jede autobus a poté si pamatuje již jen ránu a dopad vozidla na střechu. Z protokolace není patrno, že by obviněný připustil své zavinění na vzniku nehody, případně že by byl dotázán na to, co podle jeho názoru bylo příčinou dopravní nehody.

Svědek B. V., který kritického dne pracoval jako řidič autobusu na lince M. - T. n. S., uvedl, že vjížděl do křižovatky z vedlejší silnice, když ve směru jeho jízdy byla značka „Dej přednost v jízdě\" a doplňková tabule s vyznačením tvaru křižovatky. Do křižovatky vjížděl na první rychlostní stupeň, rozhlédl se směrem k V., a než stačil zabočit do ul. V., narazil přední částí autobusu do projíždějícího osobního automobilu zn. Favorit, který přijížděl právě z této ulice. Toto vozidlo nárazem nadzvedl, to se poté odrazilo od obrubníku, který je přímo v křižovatce, vylétlo do vzduchu, asi dvakrát se převrátilo a dopadlo na střechu. Podle názoru svědka bylo příčinou dopravní nehody nedání přednosti obviněným autobusu přijíždějícímu zprava.

Tento závěr ostatně převzala do obžaloby i státní zástupkyně, která jedinou příčinu dopravní nehody spatřovala v porušení ustanovení § 20 odst. 2 vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., jímž je řidiči stanovena povinnost dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava. Se zjištěním skutkového stavu v tomto rozsahu, a z toho se odvíjejícími právními závěry se ztotožnil i okresní soud, pokud shledal podmínky pro vydání trestního příkazu.

Nedání přednosti v jízdě však nebude zřejmě jedinou příčinou vzniku dopravní nehody. Jak státní zástupkyní tak okresním soudem nebyla věnována pozornost skutečnosti, že obviněný, dle vlastního tvrzení, jel v obci rychlostí 60 - 70 km/hod, přičemž z ustanovení § 16 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění vyhlášky Ministerstva vnitra č. 223/1997 Sb., jež je účinná od 1. 10. 1997, vyplývá, že řidič smí jet v obci maximálně rychlostí 50 km/hod. To, zda a jak se podstatné překročení nejvyšší povolené rychlosti podílelo na vzniku a průběhu dopravní nehody, nebylo dosud žádným z orgánů činných v trestním řízení, ani okresním soudem, vyhodnoceno. Ostatně ani obviněným připuštěné překročení povolené rychlosti nebylo nikterak ověřováno a tento údaj nebyl jakkoli verifikován, např. znaleckým posudkem z odvětví silniční dopravy. Je nepochybné, že přesné zjištění a označení všech příčin, jež se na vzniku dopravní nehody podílely, má stěžejní význam pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a pro posouzení rozsahu řidičské nekázně obviněného, což by v konečné podobě mělo nalézt odraz i v rámci úvah o druhu a výměře trestu.

Z této argumentace pak vyplývá, že skutková zjištění, která byla v předmětné trestní věci učiněna, nelze dosud označit za úplná, jež nevzbuzují důvodné pochybnosti, přičemž uvedený nedostatek byl rovněž překážkou bránící vydání trestního příkazu. Pokud byl zásadním důvodem podání stížnosti pro porušení zákona nesouhlas ministra spravedlnosti České republiky s druhem a výměrou trestu, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud považuje za stěžejní pochybení nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu, což neumožňovalo aplikaci ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř., nicméně i při existenci úplných skutkových zjištění měl okresní soud vážit, zda vydání trestního příkazu v tomto případě především plně zohledňuje požadavky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Z pohledu úvah limitovaných ustanoveními § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák. se pak uložení trestu obecně prospěšných prací, byť v maximální výměře, jeví jako problematické, neadekvátní pak zejména následkům, jež byly trestným činem způsobeny. Neznamená to však, že by se Nejvyšší soud za dosud zjištěného skutkového stavu ztotožňoval se striktním závěrem stížnosti pro porušení zákona o nutnosti ukládat obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody.

Nejvyšší soud poté podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 340/2000, byl porušen zákon v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného P. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, včetně všech rozhodnutí, jež na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu státnímu zástupci v Benešově u Prahy, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc byla vrácena do stadia přípravného řízení k doplnění dokazování, jímž bude opatření znaleckého posudku znalce z odvětví silniční dopravy, který by měl vyhodnotit všechny příčiny, které vedly ke vzniku dopravní nehody, zejména by měl zjistit rychlost vozidla obviněného v době nehody, stanovit, do jaké míry a v jakém rozsahu se zjištěné překročení rychlosti na vzniku a průběhu dopravní nehody podílelo. Teprve poté, co vyhodnotí tento důkaz spolu s důkazy již opatřenými, bude moci přesně stanovit rozsah porušení „důležité povinnosti\", což se nepochybně ve stadiu řízení před soudem odrazí jednak ve způsobu projednání věci, jednak v úvahách o adekvátním druhu a výměře trestu.

Pro úplnost je nutno připomenout ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř., podle něhož orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést procení úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. května 2001

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná