4 Tz 30/2003Rozsudek NS ze dne 02.04.2003

4 Tz 30/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 2. dubna 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. 3 T 168/2001, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:

Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. 3 T 168/2001, byl obviněný M. M. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a tr. zák., jichž se dopustil tím, že dne 17. 8. 2001 kolem 16.30 hod. v H., okres V., na louce nad domem poškozené Z. M. vulgárně nadával výrazy uvedenými ve spise, vyhrožoval jí zabitím, při výhrůžkách držel v ruce sekeru a následně poškozenou uhodil pěstí do obličeje takovou intenzitou, až poškozená upadla na zem, a v důsledku tohoto napadení utrpěla zlomeninu dolního okraje levé očnice bez posunu, krevní výron kolem levého oka, krevní výron do dutiny horní čelisti, a tato zranění si vyžádala léčbu v délce čtyř týdnů. Za to mu byl uložen v sazbě § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 12. 10. 2001, stejně jako jeho obhájci JUDr. L.G., státnímu zástupci byl tento příkaz doručen dne 11. 10. 2001. Obhájce podal dne 19. 10. 2001 proti tomuto trestnímu příkazu odpor, avšak samosoudce Okresního soudu ve Vsetíně mu přípisem sdělil, že tento odpor podal svým jménem, je tudíž podán neoprávněnou osobou, a dal pokyn k vyznačení právní moci rozhodnutí. Trestní příkaz tak nabyl právní moci dne 23. 10. 2001.

Proti tomuto trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M. stížnost pro porušení zákona, v níž namítá, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních § 314g odst. 1, 2 tr. ř. a § 41 odst. 2 tr. ř.

Ministr spravedlnosti poukázal v mimořádném opravném prostředku na skutečnost, že byť obhájce obviněného podal dne 19. 10. 2001 proti citovanému trestnímu příkazu odpor, samosoudce Okresního soudu ve Vsetíně mu přípisem ze dne 29. 10. 2001 sdělil, že odpor byl podán jménem obhájce, nikoli obviněného, a protože obhájce nemá samostatná obhajovací práva, nemá podaný odpor žádné právní účinky a trestní příkaz tak dne 23. 10. 2001 nabyl právní moci. Samosoudce však pochybil, neboť obviněný udělil obhájci plnou moc, která se vztahovala i na podávání opravných prostředků. Pokud obhájce v posuzované trestní věci podal proti trestnímu příkazu odpor, je zřejmé, že jej podal za obviněného, v jeho zastoupení, a to jako úkon obhajoby podle § 41 odst. 2 tr. ř. Takto podaný odpor byl podán osobou oprávněnou a v zákonem stanovené lhůtě, proto měl samosoudce po zrušení trestního příkazu ve věci nařídit hlavní líčení.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že stížnost pro porušení zákona není v dané věci přípustná.

Ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. upravuje zákonné podmínky, za kterých může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Předpokladem podané stížnosti proti rozhodnutí soudu nebo státního zástupce je skutečnost, že takovéto rozhodnutí je pravomocné. Nejvyšší soud v posuzované trestní věci dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána proti rozhodnutí, které není pravomocné.

V souvislosti s námitkami, které byly uplatněny ve stížnosti pro porušení zákona, považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k právu obhájce podávat za obviněného v trestním řízení opravné prostředky.

Mezi základní oprávnění obhájce náleží na základě ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř. právo činit již v přípravném řízení za obviněného návrhy, žádosti a podávat opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se podle ustanovení trestního řádu vyšetřovacích úkonů. Právo podat odpor přísluší v souladu s ustanovením § 314g odst. 1 tr. ř. pouze obviněnému, státnímu zástupci a dále osobám, které jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání (viz ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř.). Tyto subjekty mohou podat odpor (odvolání) zcela samostatně. Samostatnost opravného prostředku znamená, že osoba nadána tímto právem jej může podat i vedle takového opravného prostředku podaného samotným obviněným. Obhájce může podat odpor (odvolání) za obviněného, a tedy nezávisle na jeho vůli, pouze tehdy, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům, je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena (§ 41 odst. 4 tr. ř.), případně v řízení proti mladistvým, avšak pouze do doby, než mladistvý obviněný nabude plné způsobilosti k právním úkonům (§ 247 odst. 2 tr. ř. i. f., § 34 tr. ř. i. f., § 8 ObčZ). V ostatních případech obhájce samostatné obhajovací právo nemá a odvolání, případně odpor podává vždy v zastoupení obviněného, tj. za něj a jeho jménem (§ 41 odst. 2 tr. ř., § 35 tr. ř.).

V posuzované trestní věci dal obviněný již v přípravném řízení dne 19. 8. 2001 plnou moc k zastupování obhájci JUDr. L. G. z A. k. ve V. Z obsahu této plné moci je zřejmé, že obhájce byl výslovně zmocněn i k podávání opravných prostředků, jejich případnému zpětvzetí, apod. Jak již uvedeno výše, trestní příkaz byl obviněnému i jeho obhájci doručen dne 12. 10. 2001, lhůta k podání odporu počala běžet dne 13. 10. 2001, osmý den pak připadl na sobotu 20. 10. 2001, což byl den pracovního klidu, takže podle § 60 odst. 3 tr. ř. se pak pokládal za poslední den lhůty nejbližší pracovní den, jímž bylo pondělí 22. 10. 2001. Dne 19. 10. 2001, tj. ve lhůtě stanovené § 314g odst. 1 tr. ř., podal obhájce obviněného odpor, v němž označil osobu obviněného a napadený trestní příkaz. V podaném odporu výslovně uvedl, že jej podává jako obhájce obviněného M. M. Je tedy zřejmé, že tento opravný prostředek podal za obviněného, v jeho zastoupení jako úkon obhajoby, předvídaný ustanovením § 41 odst. 2 tr. ř. Skutečnost, že pod text odporu uvedl obhájce své jméno a nikoli jméno obviněného, svědčí o určitých formálních nedostatcích obsahu odporu, jež mohou být relevantní jen do té míry, že nebylo možno jednoznačně stanovit, zda obhájce podal odpor v souladu s vůlí obviněného. K objasnění této otázky si proto měl samosoudce opatřit příslušné vyjádření obviněného, pokud o ní pochyboval. Bez zjištění tohoto stanoviska však nelze presumovat, že odpor, který za obviněného podal jeho obhájce, byl podán proti vůli obviněného, a nelze proto bez dalšího s odkazem, že odpor byl podán osobou neoprávněnou, vyznačit právní moc trestního příkazu (srov. č. 62/1972 Sb. rozh. tr.), jak se tomu stalo v posuzované trestní věci.

Vzhledem k argumentaci uvedené výše je pak zřejmé, že odpor proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. 3 T 168/2001, byl v intencích ustanovení § 314g odst. 1 tr. ř. podán včas a osobou oprávněnou, takže podání tohoto odporu mělo v daném případě účinky předvídané ustanovením § 314g odst. 2 tr. ř., tj. trestní příkaz byl zrušen a samosoudce měl ve věci nařídit hlavní líčení. Dikce zákona je jednoznačná, tudíž účinky spojené s aplikací § 314g odst. 2 tr. ř. nemůže pozměnit názor samosoudce, že trestní příkaz je pravomocný.

Za situace, kdy v důsledku účinně podaného odporu byl již trestní příkaz zrušen, je samosoudce povinen věc projednat v hlavním líčení. Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti trestnímu příkazu, jenž byl ze zákona včasným podáním odporu zrušen, a proto vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2003

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná