4 Tz 29/2012Rozsudek NS ze dne 20.03.2012

4 Tz 29/2012-14

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 T 83/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 9 To 391/2010, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 T 83/2010, bylporušenzákon v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 35 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, v neprospěch obviněného M. B.

Napadený rozsudek sezrušuje.

Zrušuje se také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 9 To 391/2010. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí, na oba zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 6 sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 T 83/2010, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 7. 9. 2010 kolem 15.00 hod. v P. – Ř., S. ul. v supermarketu B. vzal z volného prodeje 2 ks salámu Cesak à 129,- Kč, 2 ks salámu Parmo à 139,- Kč, uherský salám à 139,- Kč, lovecký salám à 119,- Kč, polický uherák à 119,- Kč, salám Chorizo à 139,- Kč, 8 ks čokolády zn.Milka 300 g à 64,90 Kč, přičemž zboží v celkové hodnotě 1.571,20 Kč si strčil za oděv a prošel prostorem pokladen bez zaplacení, následně byl zadržen pracovníkem ostrahy prodejny a zboží bylo vráceno zpět do prodeje, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 11 Tm 32/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 4 Tmo 93/2009, odsouzen mj. za provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a § 247 odst. 1 písm. d) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, které vykonal dne 21. 7. 2009.

Za to mu byl v sazbě § 205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku mimořádně snížený pod dolní hranici zákonné trestní sazby, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

V zákonné lhůtě podala proti tomuto rozsudku odvolání v neprospěch obviněného státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, které zaměřila do výroku o trestu. Z podnětu tohoto opravného prostředku rozhodl Městský soud v Praze v postavení odvolacího soudu rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 9 To 391/2010, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl. Obviněnému B. při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Proti citovaným rozsudkům jak Obvodního soudu pro Prahu 6 tak Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. B. Podle jeho názoru byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, (dále jen zákon o soudnictví ve věcech mládeže).

Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 11 Tm 32/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 4 Tmo 93/2009, odsouzen mj. i za pokračující kárné provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona, za což mu bylo uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, tj. opatření v délce nepřevyšující jeden rok. Toto trestní opatření vykonal dne 21. 7. 2009 a byl předán k realizaci ochranné výchovy, která mu rovněž byla výše citovanými rozsudky uložena.

Podle § 35 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže došlo dnem výkonu trestu - 21. 7. 2009 - ze zákona k zahlazení odsouzení obviněného a na toho je proto zapotřebí pohlížet jako by odsouzen nebyl. Tato okolnost je zásadní překážkou pro závěr, který učinil Obvodní soud pro Prahu 6, pokud „zpětnost“ ve svém rozsudku dovodil právě z odsouzení Okresního a Krajského soudu v Ostravě, proto z tohoto důvodu stěžovatel pokládá napadené rozhodnutí za nezákonné. Vytýká mu rovněž i to, že se nalézací soud nezabýval otázkou, zda byl či nikoli naplněn alternativní znak „potrestán“.

Zjištěná pochybení nemohl v odvolacím řízení Městský soud v Praze napravit, neboť byl vázán rozsahem a zaměřením odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného výlučně proti výroku o trestu, takže výrok o vině se předmětem přezkumu nadřízeného soudu nestal.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 T 83/2010, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 9 To 391/2010, a nadto i všechna obsahově navazující rozhodnutí na oba zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby věc byla podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 6 s pokynem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud České republiky podle § 271 odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže se na mladistvého, kterému bylo uloženo nebo rozhodnutím prezidenta republiky zmírněno nebo prominuto trestní opatření odnětí svobody v délce nepřevyšující jeden rok, hledí jako by nebyl odsouzen, jakmile bylo vykonáno nebo bylo od výkonu takového trestního opatření nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež sp. zn. 11 Tm 32/2009, (čl. 327 spisu) vyplývá, že obviněný tehdy ml. M. B. vykonal trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a z jeho výkonu byl propuštěn dne 21. 7. 2009, jak plyne z hlášení Vazební věznice v Ostravě. Znamená to, že vzhledem k výše citovanému ustanovení § 35 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, od tohoto data platí zákonná fikce, že se na obviněného pohlíží jako by odsouzen nebyl.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011, se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v § 205 odst. 1 tr. zákoníku v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

V posuzované trestní věci obviněného byla právní věta § 205 odst. 2 tr. zákoníku jak v podané obžalobě tak v rozsudku soudu prvního stupně citována tak, že obviněný byl v posledních třech letech odsouzen a potrestán.

Právní teorie i praxe důsledně oba pojmy rozlišuje. Pojmem byl za čin uvedený v odstavci 1 odsouzen se rozumí speciální recidiva pachatele. Odsouzením za takový trestný čin se rozumí odsouzení za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, pokud odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování na pachatele hledět, jako kdyby odsouzen nebyl (např. § 35 odst. 1 ZSM). Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale kdy alespoň zčásti vykonal uložený trest, pokud výkon trestu nemá za následek to, že se na něho hledí, jako kdyby odsouzen nebyl (např. § 35 odst. 1 ZSM).

Obvodní soud pro Prahu 6 při svém rozhodování pochybil formálně pokud neindividualizoval znak zpětnosti v podobě potrestání či odsouzení, především však pokud neakceptoval zákonnou fikci vyplývající z ustanovení § 35 odst. 1 ZSM, která závěr o znaku zpětnosti k odsouzením Okresního a Krajského soudu v Ostravě nedovolovala.

Ustanovení § 266 odst. 1 tr. řádu vymezuje, že ministr spravedlnosti může podat stížnost pro porušení zákona za stanovených zákonných podmínek proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Za takováto rozhodnutí jsou zpravidla považována konečná meritorní rozhodnutí těchto orgánů, takže v posuzovaném případě by tento výklad nasvědčoval úvaze, že mimořádný opravný prostředek měl být podán proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož rozsudkem byla nastolena právní moc rozhodnutí. V posuzované trestní věci však byl odvolací soud vázán ve své přezkumné činnosti tím, že odvolatelem byl státní zástupce, napadl výrok o trestu v neprospěch obviněného, tomuto výroku vytýkal mírnost, když se domáhal uložení přísnějšího trestu než který mu byl uložen soudem prvního stupně. Odvolací soud by mohl svou přezkumnou pravomoc rozšířit pouze za existence zákonných podmínek vymezených ustanovením § 254 odst. 2 tr. řádu, tedy v případě, kdyby vada, která je vytýkána, měla původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. Pak má odvolací soud možnost přezkoumat i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.

V daném případě je zjevné, že odvolatel nenabyl pochybností o správnosti výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, a odvolání zaměřil pouze do výroku o trestu. Není pochyb o tom, že by bylo vybočením z principu vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, pokud by odvolací soud přezkoumával navazující (odvoláním nenapadený) výrok o vině a zjišťoval existenci vad tohoto výroku či předcházejícího řízení. Podmínkou přezkoumávání nenapadeného výroku je právě vada zjištění ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář 6. vydání, Praha: C.H.Beck 2008, str. 1985-1986, 1991-1992; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 32/2010). Jinými slovy Městský soud v Praze nemohl na podkladě výše specifikovaného odvolání státního zástupce přezkoumávat výrok o vině, takže nezákonnost, kterou nyní Nejvyšší soud v rozsudku nalézacího soudu konstatuje, nemohla být procesním postupem odvolacího soudu napravena. Nejvyšší soud proto akceptoval okolnost, že stížnost pro porušení zákona byla sice formálně podána proti oběma rozsudkům, tedy jak soudu prvního tak druhého stupně, primárně však proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 T 83/2010, byl porušen zákon v ustanoveních § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 35 odst. 1 zákona č. 218/2003, o soudnictví ve věcech mládeže, v neprospěch obviněného M. B. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil a současně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 9 To 391/2010, přičemž dále zrušil i všechna další, na oba zrušené rozsudky obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc byla podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 6 v intencích výše vyjádřeného právního názoru Nejvyššího soudu, jímž je vázán (§ 270 odst. 4 tr. řádu) věc znovu projedná a rozhodne. Vzhledem k tomu, že žalovaný skutek není trestným činem (přečinem), posoudí soud I. stupně, zda byly naplněny znaky činu, který by mohl být posouzen jako přestupek, a v tomto případě uváží, zda nedošlo k promlčení tohoto případného přestupku. Za tohoto stavu věci nezbude, než trestní stíhání obviněného zastavit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná