4 Tvo 182/2001Usnesení NS ze dne 21.12.2001

4 Tvo 182/200

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 21. prosince 2001 stížnost obžalovaných 1) M. S., a 2) P. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 7 Ntv 16/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 33/2001, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti zamítají.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužil lhůtu trvání vazby obžalovaných M. S. a P. F. do 30. 4. 2002.

Proti tomuto usnesení podali v zákonné lhůtě stížnost oba obžalovaní. Obžalovaný P. F. podal pouze formální stížnost, jejíž důvody blíže nerozvedl. Obžalovaný M. S. v rámci své stížnosti uvedl, že se cítí nevinen, trestného činu se nedopustil, a proto nevidí žádný důvod k dalšímu omezení své osobní svobody. Podle něj pak samotné podezření ze spáchání trestného činu vazbu nikterak neodůvodňuje. Vazba nadto nepříznivě ovlivňuje jeho osobní život, neboť je oddělen od své rodiny, která ho potřebuje. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i tu část řízení, která jeho vydání předcházela, a shledal, že stížnosti nejsou důvodné.

Obžalovaný M. S. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 13. 8. 1999, sp. zn. Nt 648/99, s vyznačením počátku vazby od 12. 8. 1999. Obžalovaný P. F. byl vzat do vazby usnesením soudce téhož soudu ze dne 12. 8. 1999, sp. zn. Nt 647/99, přičemž počátek vazby je určen datem 10. 8. 1999. Důvody vazby byly u obou obžalovaných shledány podle § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., nyní již jen podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vazba obžalovaných byla opakovaně prodlužována, naposledy se tak stalo na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 8 Ntv 9/01, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 5 Tvo 138/2001, kdy byla prodloužena do 30. 11. 2001.

Obžalovaný M. S. je na základě obžaloby Krajského státního zástupce v Praze ze dne 7. 11. 2001 postaven před soud pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., obžalovanému P. F. je kladen za vinu trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Obžaloba byla podána již dne 31. 1. 2001, soud prvního stupně věc usnesením ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 4 T 3/2001 vrátil podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Stížnost, jíž proti tomuto usnesení státní zástupce podal, byla usnesením Vrchního soudu ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 7 To 36/01 jako nedůvodná zamítnuta. Věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně.

Návrh na prodloužení vazby podal ve lhůtě stanovené § 71 odst. 6 tr. ř. předseda senátu Krajského soudu v Praze, tedy osoba k tomuto úkonu oprávněná podle § 71 odst. 5 tr. ř.

Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud vazbu obou obžalovaných za podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužil do 30. 4. 2002.

Nejvyšší soud se předně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze o opodstatněnosti dalšího trvání vazby obou obžalovaných z důvodů předpokládaných ustanovením § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Vrchní soud především zcela oprávněně poukázal na konkrétní skutkové okolnosti vzbuzující obavy z toho, že obžalovaní uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak vyhnuli trestnímu stíhání nebo trestu. Je nepochybné, že oba obžalovaní jsou stíháni pro velice závažnou trestnou činnost, za níž jsou s ohledem na její konkrétní skutečnosti ohroženi uložením vysokého trestu. Nelze pominout ani charakteristiku osob obou obžalovaných, což vše v úhrnu zavdává příčinu k obavě naznačené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud u obou obžalovaných nadále shledává tento důvod tzv. útěkové vazby. Námitce obžalovaného M. S. o neexistenci vazebního důvodu nelze přisvědčit též proto, že existence důvodu vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaného způsobem uvedeným v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že není kompetentní k posuzování otázky viny obžalovaného, když touto problematikou se již podrobně zabývalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 3 Tvo 119/2001.

Existence některého z důvodu vazby uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1 tr. ř. představuje pouze conditio sine qua non postupu podle § 71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že prodloužení vazby obžalovaných nad dva roky je v posuzovaném případě v souladu se zákonem. Podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obžalovaných na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.

Vrchní soud správně vycházel z toho, že s ohledem na charakter trestné činnosti, pro níž jsou obžalovaní postaveni před soud a s přihlédnutím k jejich osobnostním rysům, je na místě závěr, že propuštěním obžalovaných na svobodu by mohlo být přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je účelem trestního řízení mj. to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Výše uvedené skutečnosti s přihlédnutím k důvodům vazby, které u obžalovaných nadále trvají, zcela nepochybně opodstatňují naplnění této zákonné podmínky pro prodloužení vazebních lhůt.

Pokud trestní stíhání obou obžalovaných nebylo skončeno ve dvouleté lhůtě, stalo se tak ze závažných důvodů, přičemž vrchní soud důvodně konstatuje splnění podmínek pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. V postupu Krajského soudu v Praze nelze spatřovat neodůvodněné průtahy, ve věci postupuje racionálně a soustředěně, přičemž okolnost, že k prodloužení řízení došlo v důsledku vrácení věci státnímu zástupci k došetření, nelze posuzovat jako zaviněný průtah v řízení, naopak šlo o oprávněné užití institutu procesního předpisu, kterýžto postup byl i odvolacím soudem shledán důvodným.

Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obou obžalovaných prodloužil. Bylo důvodně zohledněno, že charakter a složitost této trestní věci vyžadují náležitý časový prostor pro rozhodování soudu prvního stupně, přičemž doba do 30. 4. 2002 je uvedeným požadavkům zcela přiměřená. Vrchní soud do svého rozhodnutí vtělil i úvahu o nutnosti svým rozhodnutím konvenovat i ustanovení § 71 odst. 8 písm. a-d) tr. ř. a § 71 odst. 9 tr. ř., který je účinný od 1. 1. 2002. Ani v tomto směru nespatřuje Nejvyšší soud v napadeném usnesení žádné pochybení.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené neshledal Nejvyšší soud stížnosti obžalovaných M. S. a P. F. důvodnými, proto je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 21. prosince 2001

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná