4 Tdo 459/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015 Zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku

4 Tdo 459/2015-45

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 dovolání obviněného A. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 6 To 48/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 8/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 8/2013, byl obviněný A. K. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v době od 3. 2. 2010 do 20. 5. 2010 na území hl. m. Prahy na základě ústní dohody a pod příslibem zhodnocení svěřených finančních prostředků ve výši od 10 % i více měsíčně po dobu 6 měsíců investováním prostřednictvím České národní banky, kde měl být údajně zaměstnán, vylákal od Mgr. D. M.,

dne 3. 2. 2010 částku 100.000 Eur (dle kurzu ČNB ke dni 3. 2. 2010 ve výši 2.602.500 Kč), poukázanou dle informace obž. A. K. na účet vedený u UniCredit Bank a.s., který je účtem Mgr. M. O., přičemž peníze měl v úschově u Mgr. M. P. B.,

dne 19. 2. 2010 částku 120.000 Eur (dle kurzu ČNB ke dni 19. 2. 2010 ve výši 3.091.200 Kč), poukázanou dle informace obž. A. K. na účet vedený u UniCredit Bank a.s., který je účtem Mgr. M. O., přičemž peníze měla v úschově u Mgr. M. J. J.,

dne 19. 2. 2010 částku 500.000 Kč poukázanou dle informace obž. A. K. na účet vedený u UniCredit Bank a.s., který je účtem Mgr. M. O., přičemž peníze měla v úschově u Mgr. M. J. K.,

dne 19. 2. 2010 částku 500.000 Kč poukázanou dle informace obž. A. K. na účet vedený u GeMoney Bank a.s., který je účtem Z. K., matky obžalovaného, přičemž peníze měla v úschově u Mgr. M. J. K.,

dne 20. 5. 2010 částku 1.200.000 Kč poukázanou dle informace obž. A. K. na účet vedený u GeMoney Bank a.s., který je účtem Z. K., matky obžalovaného, které byly finančními prostředky Mgr. D. M. a jeho rodiny,

finanční prostředky byly z účtů vybrány jednak v hotovosti, jednak přeposlány na další účty – účet J. Š., družky obžalovaného a exekutorský účet JUDr. J. G. na úhradu závazků obžalovaného, který od počátku věděl, že finanční prostředky není schopen zhodnotit uváděným způsobem, v České národní bance nepracuje a nikdy nepracoval, získané peníze použil pro svoji potřebu a na úhradu svých předchozích závazků, vylákané peníze nevrátil a Mgr. D. M. způsobil škodu ve výši 7.893.700 Kč, přičemž J. K. byla po mnoha urgencích vrácena v červenci 2011 částka 200.000 Kč.

Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, přičemž podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Mgr. D. M. částku 1.200.000,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl Mgr. D. M. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 8/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 6 To 48/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 6 To 48/2014, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že dle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Domnívá se, že v řízení nebyla řádně prokázána důvěryhodnost poškozeného Mgr. D. M., který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 46 T 7/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 6 To 75/2014, za trestný čin zpronevěry k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Obviněný zdůraznil, že v rámci této kauzy vyplynulo, že Mgr. D. M. páchal trestnou činnost tím, že zpronevěřoval částky uložené v advokátní úschově svých klientů. Dle dovolatele to byl právě Mgr. D. M., kdo řádně nepečoval o svěřený majetek a příslušný soud v této souvislosti opomenul zkoumat smlouvy o advokátní úschově, jaké částky byly poškozenému předány, za jakým účelem, apod. Poškozený údajně lhal, aby podáním trestního oznámení na obviněného zastřel před svými klienty jeho vlastní trestnou činnost, a to zpronevěru peněz uložených v advokátní úschově. Soud také podle dovolatele chybně vyhodnotil listinné důkazy, ze kterých nedovodil, že obviněný vracel poškozenému finanční prostředky a nebylo údajně dostatečně zjištěno, jakou konkrétní škodu měl obviněný poškozenému způsobit. Obviněný je přesvědčen, že nalézací soud uvěřil nelogické a lživé výpovědi osoby, která se sama dopouštěla trestné činnosti. Postupem rozhodujících soudů tak dle jeho mínění došlo i k porušení zásady „in dubio pro reo“ a principu „ultima ratio“.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedené důkazy vyhodnotily nesprávně je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Domáhá se tak, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, čímž zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Za právně relevantní je možno z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Obviněný popírá svůj podvodný úmysl a tvrdí, že to byl naopak poškozený Mgr. D. M., kdo zpronevěřoval částky uložené v advokátní úschově svých klientů. V této souvislosti poukázal na trestní řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2014.

Nejvyšší soud si vyžádal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 46 T 7/2014 i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 6 To 75/2014. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 46 T 7/2014, vyplývá, že Mgr. D. M. byl za skutek spáchaný dne 4. 12. 2012 odsouzen pro zvlášť závažný zločin zpronevěry k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a současně mu byl, mimo jiné, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti advokáta a činnosti spojené s hmotnou odpovědností po dobu pěti let. Z odůvodnění daného rozsudku je patrné, že na straně Mgr. D. M. byly shledány při úvaze o druhu a výši trestu polehčující okolnosti spočívající v jeho dosavadní trestní bezúhonnosti. Proti tomuto rozsudku podali Mgr. D. M. i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 6 To 75/2014, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Je tak zřejmé, že v době páchání nyní projednávaného skutku (tj. od 3. 2. 2010 do 20. 5. 2010) byl poškozený Mgr. D. M. trestně bezúhonným a skutečnost, že koncem roku 2012 spáchal shora zmíněnou trestnou činnost, je z hlediska dané věci zcela právně irelevantní.

Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný sám sebe prezentoval jako zaměstnance ČNB, který má přehled v oblasti investic a z titulu svého pracovního zařazení má možnost zajistit zhodnocení svěřených finančních prostředků, ač tomu tak nikdy nebylo. Tímto svým jednáním chtěl získat na důvěryhodnosti a vzbudit u poškozeného Mgr. D. M. dojem, že investice peněz přes jeho osobu je bezpečná. Vyvolal tak u jmenovaného poškozeného omyl, na jehož základě od něj vylákal různě vysoké finanční částky (dílem poškozeného, dílem jeho klientů, kteří investovali finanční částky uložené u něj v úschově), avšak takto získané finanční prostředky k investicím využity nebyly, nýbrž některé posloužily k úhradě dluhů obviněného v exekuci, jiné byly přeposlány na další účty, vybrány v hotovosti a použity blíže nezjištěným způsobem, jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, na který je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

Podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak škodu velkého rozsahu. Obohacením se přitom rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Pokud jde o zavinění ohledně těžšího následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku pouze nedbalost. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 2057 – 2058 s.).

Pokud tedy obviněný v úmyslu obohatit se vylákal od poškozeného příslušné finanční prostředky ve výši 7.893.700,- Kč tím, že uváděl nepravdivé skutečnosti o svém zaměstnání a o možnostech zhodnotit svěřené finanční prostředky, i když věděl, že k žádnému zhodnocení těchto finančních prostředků nedojde, není pochyb o tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný v dovolání namítá také opomenutí provedení důkazů výslechem svědků Ing. P. B., J. K. a J. J., kteří měli v inkriminované době u poškozeného Mgr. D. M. uložené v úschově finanční prostředky různých hodnot. Poškozený Mgr. D. M. jim v první polovině roku 2010 nabídl, aby peníze uložené v úschově investovali přes jeho známého – obviněného A. K. Všichni tři svědci v průběhu řízení shodně vypověděli, že s investicí přes obviněného souhlasili. Obviněný má za to, že příslušný soud měl zkoumat předmětné smlouvy o advokátní úschově, jaké částky byly poškozenému ze strany svědků předány, za jakým účelem, apod. S tímto jeho názorem však nelze souhlasit. Dle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a dané skutečnosti by na rozhodnutí věci neměly žádný vliv. Navíc obviněný provedení zmíněných důkazů v předchozích stádiích trestního řízení nenavrhoval a v dovolacím řízení nové návrhy na provedení dokazování vznášet již nelze. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná.

Rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů vyhodnotily výpověď obviněného jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Výpověď obviněného je vnitřně rozporná, nelogická a jeho verze skutkového stavu byla vyvrácena ostatními v řízení provedenými důkazy.

K námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013) .

Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti.

V projednávané věci vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle názoru Nejvyššího soudu okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.

Na základě shora uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného A. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. května 2015

Předsedkyně senátu:JUDr. Danuše Novotná