4 Tdo 27/2018Usnesení NS ze dne 21.02.2018

4 Tdo 27/2018-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 o dovolání obviněného L. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 3 To 291/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 8/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný L. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 13 T 8/2017 uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl k jeho výkonu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, majetkovou škodu ve výši 11 961,59 Kč, a poškozenému O. G., trvale bytem C., adresa pro doručování K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce (v neprospěch obviněného) i obviněný L. T. odvolání. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státního zástupce rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 3 To 291/2017 napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného L. T. vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 27. 4. 2016 v době kolem 21:00 hod. na chodbě ubytovny H. v obci K., okres J., po předchozí slovní rozepři ohledně vrácení peněz nejméně jedenkrát udeřil pěstí do obličeje O. G., čímž mu způsobil otevřenou dvojitou zlomeninu dolní čelisti s roztržením sliznice dutiny ústní a otokem měkkých tkání obličeje, pro kteréžto zranění byl poškozený hospitalizován od 28. 4. 2016 do 3. 5. 2016 v Nemocnici Jihlava a od 3. 5. 2016 do 6. 5. 2016 ve Fakultní nemocnici Brno-Bohunice, kde se dne 4. 5. 2016 podrobil operaci zlomené čelisti, přičemž uvedené zranění jej následně po dobu přesahující 6 týdnů podstatně omezovalo v obvyklém způsobu života, když do 13. 6. 2016 měl pevnou mezičelistní fixaci a musel tak konzumovat výhradně tekutou stravu, měl ztížené dýchání, problémy při mluvení, zvýšené nároky na provádění ústní hygieny a také sníženou kvalitu spánku, kdy i po sejmutí fixace musel nejméně do 20. 6. 2016 konzumovat měkkou stravu, přičemž po celou uvedenou dobu musel užívat léky tlumící bolest.

Za to obviněnému L. T. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, majetkovou škodu ve výši 11 961,59 Kč, a poškozenému O. G., trvale bytem C., adresa pro doručování K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného L. T. zamítnuto.

Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jeho naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval předmětný skutek jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je toho názoru, že jde o nesprávné právní posouzení skutku vycházející z nesprávného zhodnocení subjektivní stránky trestného činu.

Obviněný neměl nejmenší motiv k tomu, aby poškozenému těžce ublížil (žádný takový motiv nebyl ani tvrzen ani prokázán), okolnosti průběhu útoku nesvědčí o tom, že by chtěl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví (obviněný poškozeného praštil pouze jednou, přičemž poté, co obviněný upadnul, v útoku přestal) a bezprostředně po útoku se byl poškozenému omluvit. Z výpovědi obviněného vyplynulo, že takový následek způsobit nechtěl, nečekal to a lituje toho. Taktéž sám poškozený následek takového charakteru nepředpokládal, když vypověděl, že se domníval, že má jen vyražený zub a k zubaři šel až druhý den. I z toho je možno usoudit, že intenzita útoku nebyla tak vysoká, aby způsobila těžkou újmu na zdraví.

Odvolací soud se podle dovolatele požadavky formulovanými v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu neřídil a shora popsané okolnosti vůbec nehodnotil. Jedinou okolností, na kterou se při dokazování a následném hodnocení úmyslu obviněného zaměřil, byla vědomost obviněného o tom, že takový následek způsobit může, protože již byl v minulosti za stejnou trestnou činnost odsouzen. Odvolací soud se ale vůbec nezabýval posouzením volní složky. Zatímco se odvolací soud zaměřil pouze na to, že obviněný na základě předchozí trestné činnosti věděl, že úderem do obličeje může způsobit zlomeninu čelisti, již se nezabýval další částí vyplývající jak z trestní minulosti obviněného, tak i z obecných zkušeností, že tento následek po úderu pěstí do obličeje vůbec nastat nemusí a také většinou ani nenastává. Zatímco odvolací soud upozorňuje, že i laik musí vědět, že úderem do obličeje může dojít ke zlomení kostí, případně také ke krvácení do dutiny lební a otoku mozku, již opomíjí, že ačkoliv si laik určitě dokáže představit, že ke zlomení kosti může dojít, běžné očekávání od jednoho maximálně dvou úderů pěstí do obličeje bude maximálně pohmožděnina, otok a při intenzivnějším útoku vyražený zub nebo přeražený nos.

Obviněný tedy nebyl srozuměn s tím, že by měl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že tento následek nezpůsobí, protože většinou k tomuto následku v podobných situacích nedochází.

Odvolací soud tedy pochybil, pokud se nezabýval okolnostmi spáchání trestného činu, motivem obviněného, průběhem útoku, způsobem jakým celý akt vnímal obviněný a jakým poškozený, ani tím, zda obviněný počítal s okolností, která by nevedla k možnému těžkému následku. Pouze zjednodušeně a nesprávně shledal úmysl obviněného, resp. jeho srozumění s těžším následkem z toho, že obviněný věděl, že může způsobit těžké zranění, aniž by se jakkoli zabýval jeho vůlí. Takto poté nesprávně kvalifikoval čin obviněného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, aniž by však byl těžší následek pokryt úmyslem obviněného.

Podle obviněného odvolací soud také pochybil při ukládání trestu. Odvolací soud nepostupoval při úvahách o trestu podle zásad, které soudu při rozhodování o trestu ukládá zákon. Došlo tak k extrémnímu nesouladu rozhodování odvolacího soudu se zákonem, čímž došlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces. Jediným hlediskem, kterým se odvolací soud při stanovení výše trestu řídil, byla přitěžující okolnost v podobě recidivy obviněného. Ohledně polehčujících okolností odvolací soud konstatuje, že žádné neshledal. Ve prospěch obviněného svědčí hned několik polehčujících okolností (např. doznání, upřímná lítost, snaha vést řádný život od posledního spáchání trestného činu, jakož i snaha poškozenému uhradit způsobenou škodu). Proto konstatování odvolacího soudu, že žádné polehčující okolnosti neshledal, aniž by toto dále vysvětlil, zcela přesahuje hranice volné úvahy soudu a hraničí až se svévolí.

Dovolatel z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 3 To 291/2017 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 3 To 291/2017 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která odvolací soud po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinil, a jím vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.

K posuzovanému incidentu došlo mezi obviněným a poškozeným v návaznosti na slovní roztržku mezi těmito osobami, která se týkala splacení dluhu obviněného poškozenému. Ze zjištění soudů je jasné, že obviněný udeřil poškozeného pravou rukou sevřenou v pěst do levé oblasti dolní čelisti, kdy byl úder zcela zjevně větší intenzity, jelikož stačil tento jediný úder ke zlomení čelisti poškozeného.

Zlomená čelist možná není pravidelným následkem úderu pěstí do obličeje, ale na straně druhé nejde o výjimečný případ, obzvláště když se jednalo o úder větší intenzity ze strany do levé oblasti dolní čelisti, což vyplývá i ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem. Nelze se proto ztotožnit s argumentací obviněného, že běžné očekávání od jednoho úderu pěstí do obličeje bude maximálně pohmožděnina, otok, vyražený zub nebo přeražený nos. Kromě intenzity rány, jde také o to, kterým směrem je vedena. V případě kolmého útoku do oblasti obličeje, lze skutečně očekávat přeražený nos nebo vyražený zub. Pokud je úder veden z boku a mířen na oblast čelisti, je možno předpokládat, že úderem větší intenzity může být čelist zlomena. S tím také souvisí očekávání útoku. V případě očekávání rány (úderu) lze předpokládat ze strany poškozeného zpevnění a skousnutí čelistí k sobě. Pokud ovšem poškozený útok neočekával, lze usuzovat, že dolní čelist měl uvolněnou. Úder větší intenzity do její oblasti tak mohl způsobit její zlomení. Mezi způsobem, jímž obviněný napadl poškozeného, a vzniklým následkem v podobě zlomeniny čelisti poškozeného tak není očividný nepoměr. Zjištění, že obviněný udeřil poškozeného silou dostatečnou ke zlomení čelisti, má v kontextu posuzované věci ten význam, že k tomu došlo způsobem, který může vést ke zlomení kosti a způsobení těžké újmy na zdraví.

Rozhodující otázkou, kterou obviněný akcentuje v podaném dovolání, je pak to, zda byl s možností způsobení zlomení čelisti poškozeného přinejmenším srozuměn, což opakovaně popírá. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že volní složka vyjádřená srozuměním by v takovém případě ukazovala na eventuální úmysl. Pro posouzení toho, zda obviněný způsobil zlomeninu čelisti poškozeného úmyslně nebo z nedbalosti, je především rozhodné, zda jeho jednání zahrnovalo volní složku. Nepřímý úmysl a vědomá nedbalost se totiž jako formy zavinění ve složce vědění shodují. Ze způsobu, jakým obviněný vedl násilí proti poškozenému, lze dospět k závěru, že mohl a měl předpokládat, že tak silným úderem pěstí může způsobit poškozenému zlomení čelisti. To však k závěru o úmyslné formě zavinění nestačí, neboť mimo složky vědění (intelektuální) je vyžadována i složka volní, a to alespoň ve formě srozumění. Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v § 145 odst. 1 tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví. Povaha různých stupňů zavinění – úmysl a nedbalost – totiž vyžaduje především rozlišovat podle toho, zda pachatel následek relevantní pro trestní právo svým jednáním způsobit chtěl či nechtěl (a to v širším smyslu chápání vůle, která v tomto pojetí zahrnuje ve chtění i srozumění), což vyplývá z toho, že trestní zákoník charakterizuje jako takto chápanou vůli jen úmysl přímý, kdežto úmysl nepřímý pouhým „srozuměním“.

Je zřejmé, že obviněný chtěl způsobit poškozenému újmu na zdraví, což vyplývá i z dokazování, a uvádí to i sám obviněný, že poškozenému dal jednu ránu pěstí. Obviněný takto jednal po předchozí slovní rozepři mezi ním a poškozeným. Nejednalo se ale o ránu otevřenou dlaní, u které opravdu není obvyklé, aby způsobila zlomeninu dolní čelisti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1519/2016), ale o ránu pěstí větší síly do oblasti dolní čelisti poškozeného. Není tak pochyb o tom, že obviněný si musel být současně i vědom toho, že intenzitou úderu způsobenou pěstí je schopen způsobit poškozenému závažnější újmu na zdraví (zlomení dolní čelisti), a to zejména s ohledem na jeho předchozí kriminální minulost, kdy již podobným způsobem zlomil jinému poškozenému čelist a očnici. Obviněný si navíc musel být vědom, že poškozený ránu pěstí do čelisti z levé strany neočekává a tudíž neměl čelisti pevně skousnuté, aby jejich případnému zlomení čelil nebo alespoň maximálně eliminoval škodlivé následky útoku. Na straně poškozeného zároveň nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by napomohla zlomení čelisti i v případě, že by proti ní byla vedena rána nižší intenzity (např. osteoporóza nebo neprořezaný zub, který by způsoboval oslabení kostního skeletu dolní čelisti). Z výpovědi svědků i samotného poškozeného navíc vyplývá, že po ráně byl značně otřesen, což způsobilo, že nevnímal a nereagoval na své okolí. Rána tak byla bez nejmenších pochybností vedena větší intenzitou, když sama o sobě dokázala způsobit poškozenému dokonce dvojitou otevřenou zlomeninu dolní čelisti. Z takové intenzity úderu je zřejmé, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Z výše uvedeného je tak zjevné, že obviněný vědomě poškozenému uštědřil ránu větší intenzity do oblasti dolní čelisti a byl zároveň srozuměn s tím, že mu způsobí těžkou újmu na zdraví. Obviněný tak bez nejmenších pochybností jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného uvedené v dovolání týkající se subjektivní stránky spáchaného trestného činu tak byly posouzeny jako zcela nedůvodné.

Pokud jde o ostatní námitky obviněného, zejména vůči druhu a výměře uloženého trestu, tak s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl trest vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být obviněnému uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).

Systematickým výkladem ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nelze než dospět k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy hodlá oprávněná osoba podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho již dříve zmíněných alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. V dané souvislosti je nutno konstatovat, že obviněný ve svém dovolání poukázal výhradně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jak již bylo zdůrazněno, jeho prostřednictvím jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu namítat nelze. Navíc soudem uložený trest odnětí svobody je v daném případě druhem trestu přípustným a jeho výměra je v rámci zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud v daném případě neshledal ani jiné důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soud uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnil, nebo by nebylo z jeho rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, ze kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Pokud ale soud, jako v posuzovaném případě, rozvedl skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísné, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).

Odvolací soud se v daném případě v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil podrobně, proč obviněnému uložil trest odnětí svobody v této konkrétní délce trvání. V daném ohledu vycházel z hodnocení trestní minulosti obviněného a též i z důvodů vyjádřených v odvolání státního zástupce, který mj. brojil proti nedostatečné výši uloženého trestu odnětí svobody. Pokud odvolací soud také uvedl, že nespatřuje u osoby obviněného nějaké polehčující okolnosti, lze připustit, že se v odůvodnění svého rozhodnutí mohl vyjádřit podrobněji a pregnantněji, zejména pokud jde o důvody nepřiznání případných polehčujících okolností. Tato absentující okolnost ovšem nenaplňuje dovolací důvod v podobě extrémní nepřiměřenosti trestu nebo extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a uloženým trestem.

Pokud jde o polehčující okolnosti, jejichž přiznání se dovolatel v dovolání domáhá, tak k tomu nelze než uvést a navíc to připustil i sám dovolatel, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu okolnost, že soud nepromítl do výroku o trestu některé polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. a) až o) tr. zákoníku, nezakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení a aplikace polehčujících ale i přitěžujících okolností je plně v gesci soudů prvního, resp. druhého stupně, nikoli Nejvyššího soudu jakožto soudu dovolacího.

S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného L. T. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 2. 2018

JUDr. František Hrabec

předseda senátu