4 Tdo 232/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020 Podvod

4 Tdo 232/2020-2044

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovolání obviněného K. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 176/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 178/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 6 T 178/2010, byl obviněný K. K. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku [bod 6) daného rozsudku] dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

6) obviněný K. K.

„v úmyslu vylákat pojistné plnění od Pojišťovny Kooperativa, a.s. Praha, na základě předstírané dopravní nehody, oznámil obžalovaný K. K. nepravdivě dne 27. 6. 2004 okolo 14.30 hodin na Policii ČR, že se stal účastníkem dopravní nehody, kde obžalovaný K. K. s vozidlem zn. AUDI Avant, RZ XY, byl poškozeným a Z. Š., narozen XY, s vozidlem zn. Seat Toledo, SPZ XY, viníkem dopravní nehody na silnici III. třídy č. 25310 v km 1,8 ve směru na XY, když předtím tato již dříve poškozená vozidla na místo údajné dopravní nehody nezjištěným způsobem dopravili a naaranžovali do postavení jako po dopravní nehodě, fiktivní dopravní nehodu v rozporu se stavem věci, zejména pro absenci stop po dopravní nehodě, když bylo patrno, že vozidlo Seat má poškozenou celou zadní část vozidla včetně deformace zadního nárazníku a víka zavazadlového prostoru a vozidlo Audi má poškozen přední nárazník ve střední části, poškozenou přední masku a ulomené držáky předních světlometů, takže rozsah poškození vozidla Seat nekorespondoval s poškozením přední části vozidla Audi, a na základě takto získaných údajů o údajné dopravní nehodě pak dne 1. 7. 2004 obžalovaný K. K. uplatnil na pobočce Pojišťovny Kooperativa, a.s. v Teplicích nárok na pojistné plnění z pojistné smlouvy č. 8004049653, čímž by dosáhl vyplacení pojistného plnění ve výši 183 000 Kč a způsobil by tak Pojišťovně Kooperativa, a.s. škodu ve stejné výši, když uvedená částka nebyla pro pochybnosti o pravdivosti uvedených údajů pojišťovnou vyplacena.“

Za uvedené jednání byl obviněný K. K. odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněných M. T., J. T., T. P., M. H. a V. Č.

Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 6 T 178/2010, podali obvinění K. K., M. T., J. T., T. P., M. H. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 176/2018, tak, že odvolání obviněných K. K., T. P., M. H. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, byla zamítnuta. Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných M. T. a J. T. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 176/2018, podal následně obviněný K. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť zde objektivně existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, když v daném případě bylo nesprávně realizováno důkazní řízení. Toto důkazní řízení se dostalo do příkrého rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces. Dále uvedl, že ve skutečnosti nikdy nedošlo k dopravní nehodě, jejímž viníkem byl Z. Š. a kde by poškozeným byl obviněný K. K., stejně jako obviněný K. K. nikdy neoznámil na Policii ČR, že se stal účastníkem dopravní nehody, kde by on s vozidlem Audi byl poškozeným a Z. Š. s vozidlem Seat viníkem dopravní nehody. Pokud soudy učinily tyto závěry, tyto závěry nemohly vyplynout z provedeného dokazování a jsou v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování. Rovněž uvedl, že došlo pouze k dopravní nehodě, kterou obviněný zavinil a při které byl poškozeným Z. Š. Obviněný namítl, že orgány činné v trestním řízení nejsou schopny za více než 10 let trestního stíhání popsat jednání, které je obviněnému kladeno za vinu tak, aby alespoň v základních bodech odpovídalo skutečnosti. Obviněný v této souvislosti vyjádřil názor, že není zachována totožnost skutku.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 6 T 178/2010, a aby sám obviněného K. K. zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že z odborného revizního posudku Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v Brně vyplynulo, že na základě posouzení technické přijatelnosti předložených spisových materiálů a z provedené analýzy charakteru a rozsahu zdokumentovaného poškození předmětných vozidel u jednotlivých skutků, kterých bylo celkem šest v této trestní věci, lze vyloučit vznik zdokumentovaných poškození předmětných vozidel v důsledku deklarované dopravní nehody stejně tak, jako deklarovanou dopravní nehodu na předmětném místě. V konkrétním případě obviněného K. K. znalci zjistili, že byla zjištěna absence stop po dopravní nehodě, když bylo patrno, že vozidlo Seat mělo poškozenou celou zadní část vozidla včetně deformace zadního nárazníku a víka zavazadlového prostoru a vozidlo Audi mělo poškozeno přední nárazník ve střední části, poškozenou přední masku a ulomené držáky předních světlometů, takže rozsah poškození vozidla Seat nekorespondoval s poškozením přední části vozidla Audi.

Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný K. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.

K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání a v řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedenými skutkovými zjištěními nebyly naplněny znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. l tr. zák., § 250a odst. 1, 3 tr. zák. Pouze takové námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání na ryze skutkových námitkách, jimiž se snažil zvrátit zjištění, že v úmyslu vylákat pojistné plnění od pojišťovny, na základě předstírané dopravní nehody nepravdivě oznámil na policii, že se stal účastníkem dopravní nehody, kde byl poškozeným, když předtím tato již dříve poškozená vozidla byla na místo údajné dopravní nehody nezjištěným způsobem dopravena a naaranžována do postavení jako po dopravní nehodě. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v Brně) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Námitky obviněného směřovaly k tomu, aby prosadil svou vlastní skutkovou verzi, a tím se ocitly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu. Obviněný sice deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mostě, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, z nichž je třeba zmínit především znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v Brně a výpovědi znalců doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., a Ing. Bc. Marka Semely [který u skutku ad 6) vyloučil vznik zdokumentovaných poškození vozidel v důsledku deklarované dopravní nehody a rovněž deklarované dopravní nehody na předmětném místě]. Tento posudek je podporován dále listinnými důkazy (oznámení vzniku škody na vozidle, oznámení škodné události pojištěným, uplatnění nároku poškozeným na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, záznam o malé dopravní nehodě atd.). Z listinných důkazů dokumentujících průběh jednání obviněného K. K. jasně vyplývá, že byla zjištěna absence stop po dopravní nehodě a že rozsah poškození vozidla Seat nekorespondoval s poškozením přední části vozidla Audi. Pokud soudy vzaly znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství za podklad svých skutkových zjištění, nelze jim vytýkat nic, co by stavělo jejich zjištění v poměru k důkazům do nějakého rozporu, natož pak do extrémního rozporu. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, náležitě vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného K. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu