4 Tdo 1321/2019Usnesení NS ze dne 16.12.2019

4 Tdo 1321/2019-1873

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2019 o dovolání obviněného M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 90/2015, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Jinak zůstává napadené rozhodnutí beze změn.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 46 T 90/2015, byl obviněný M. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil formou organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil obviněný tím, že:

počátkem roku 2013 opatřil padělaná daňová přiznání za roky 2010 a 2011 společnosti S. C., IČ: XY, se sídlem XY, tato daňová přiznání následně, prostřednictvím finančního poradce V. S., předal společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., IČ: 64948242, s níž následně dne 5.2.2013, obžalovaný R. Š., nar. XY, jednatel společnosti S. C., IČ: XY, na pobočce společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., IČ: 64948242, uzavřel smlouvu o poskytnutí Business provozního úvěru reg. č. SBLP-2108616084/2013 vázanou k účtu č. XY na částku do výše 3.000.000,- Kč, přičemž k žádosti o poskytnutí tohoto úvěru byla přiložena právě padělaná daňová přiznání společnosti S. C., IČ: XY, za roky 2010 a 2011 opatřená za tímto účelem M. H., následně byl úvěr schválen a vyplacen, čímž společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, IČ: 64948242 byla způsobena škoda ve výši 3.000.000,- Kč, přičemž obžalovaný tímto svým jednáním zosnoval získání úvěru, neboť uvedená daňová přiznání úmyslně opatřil právě za účelem předložení bance s tím, aby byl úvěr společnosti S. C. poskytnut.

Obvodní soud pro Prahu 4 ohledně tohoto trestného činu rozhodl tak, že podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 3 T 142/2011 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 3 T 142/2011.

Současně Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená společnost Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, odkazuje s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný byl dále citovaným rozsudkem uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil obviněný tím, že:

v blíže přesně neupřesněné době v první polovině roku 2014, na dosud nezjištěném místě, padělal podpis jednatele společnosti „XY“, IČ: XY, se sídlem XY, M. Ch., nar. XY, když bez jeho vědomí podepsal dne 6.6.2014 smlouvu o úvěru č. 7407720 se společností ČSOB Leasing, a.s., IČ: 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, o financování nákupu osobního vozidla tov. značky Fiat 500 0.9 VIN: XY, ve výši 400.000,-Kč, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů byl úvěr vyplacen prodejci vozidla – společnosti Global Automobile Group, a.s., IČ: 29289751, sídlem Nárožní č. 1400/7, Praha 5 - Stodůlky, od něhož předmětné osobní vozidlo dne 6.6.2014 převzal, splátky ve výši 9.665,- Kč měsíčně nebyly hrazeny, a dále dne 8.7.2014 padělal podpis M. C. na smlouvě o úvěru č. 7409435 se společností ČSOB Leasing, a.s., IČ: 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, o financování nákupu os. vozidla tov. značky Mercedes-Benz SLK 200 VIN: XY ve výši 464.000, -Kč, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů byl úvěr vyplacen prodejci vozidla – společnosti Global Automobile Group, a.s., IČ: 29289751, sídlem Nárožní č. 1400/7, Praha 5 - Stodůlky, od něhož dne 8.7.2014 osobní vozidlo převzal, splátky ve výši 11.225, - Kč nebyly hrazeny, čímž způsobil poškozené společnosti ČSOB Leasing, a.s., IČ: 63998980 celkovou škodu ve výši 865.000, - Kč.

Za shora uvedený zločin a sbíhající se přečin podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon uvedeného trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 46 T 90/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a způsobu jeho výkonu. Sám pak podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, při nezměněném výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, znovu rozhodl tak, že obviněného za skutek, že

v blíže přesně neupřesněné době v první polovině roku 2014, na dosud nezjištěném místě, padělal podpis jednatele společnosti „XY“, spol. s r.o., IČ: XY, se sídlem XY, M. Ch., nar. XY, když bez jeho vědomí podepsal dne 6. 6. 2014 smlouvu o úvěru č. 7407720 se společností ČSOB Leasing, a.s., IČ: 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, o financování nákupu osobního vozidla tov. značky Fiat 500 0.9 VIN: XY, ve výši 400.000 Kč, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů byl úvěr vyplacen prodejci vozidla – společnosti Global Automobile Group, a.s., IČ: 29289751, sídlem Nárožní č. 1400/7, Praha 5 - Stodůlky, od něhož předmětné osobní vozidlo dne 6. 6. 2014 převzal, splátky ve výši 9.665 Kč měsíčně nebyly hrazeny, a dále dne 8. 7. 2014 padělal podpis M. C. na smlouvě o úvěru č. 7409435 se společností ČSOB Leasing, a.s., IČ: 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, o financování nákupu os. vozidla tov. značky Mercedes-Benz SLK 200 VIN: XY ve výši 464.000 Kč, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů byl úvěr vyplacen prodejci vozidla – společnosti Global Automobile Group, a.s., IČ: 29289751, sídlem Nárožní č. 1400/7, Praha 5 - Stodůlky, od něhož dne 8. 7. 2014 osobní vozidlo převzal, splátky ve výši 11.225 Kč nebyly hrazeny, čímž způsobil poškozené společnosti ČSOB Leasing, a.s., IČ: 63998980 celkovou škodu ve výši 865.000 Kč.

odsoudil za shora uvedený zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a dále za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, a dále za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a ve zprostředkování služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a organizace cestovních zájezdů, zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární orgán, osoba samostatně výdělečné činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec, na dobu deseti let.

Městský soud v Praze současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 46 T 90/2015, nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 46 T 90/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., neboť obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně byl dovolateli uložen trest, který je nepřiměřený a mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Následně obviněný uvádí, že rozsudek soudu druhého stupně je nepřezkoumatelný a porušuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, přičemž zdůrazňuje, že je povinností soudů řádně a náležitě odůvodnit své rozhodnutí podle § 2 odst. 4 a 6 a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř., když úvahy soudů nesmí být libovůlí. Podle názoru dovolatele soud druhého stupně této povinností nedostál, když potvrdil skutkové závěry, které jsou v rozporu s obsahem spisu, čímž je založen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítá, že soud druhého stupně nepostupoval obezřetně, pečlivě a vyčerpávajícím způsobem se nevypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi stěžejními pro právní posouzení skutku, přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS2073/17 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1376/2016. Rovněž rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, takže soud druhého stupně ho měl zrušit, čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný následně namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že soudy svévolně a selektivně hodnotily provedené důkazy. Dovolatel poté velmi podrobně rozvádí skutkové okolnosti, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů ve vztahu ke skutku týkajícího se společnosti XY. Podle jeho přesvědčení jsou závěry soudů nižších stupňů, že padělal podpis jednatele společnosti „XY“, svědka Ch., tendenční a v příkrém rozporu s dalšími provedenými důkazy. Namítá, že se soudy nevypořádaly s klíčovou otázkou, zda jsou podpisy jednatele na úvěrových smlouvách padělané, když ani znalec netvrdil, že by se jednalo o jeho podpisy, tedy obviněného, na předmětných úvěrových smlouvách. Dále namítá, že se soud druhého stupně nevypořádal s motivací svědka tvrdit, že „smlouvy nepodepsal“ a zda je Ch. věrohodným svědkem. Obviněný dále hodnotí výpověď svědkyně L., přičemž uvádí, že její výpověď je nevěrohodná, když její výpověď stojí osamoceně a podle jeho názoru je vyvrácena výpověďmi čtyř svědků (Ch., D., Š., dovolatel), přičemž následně uvádí, které pasáže těchto výpovědí stojí proti tvrzení svědkyně L. Namítané hodnocení důkazů soudy nižších stupňů považuje dovolatel za vážné porušení práva na spravedlivý proces, neboť je nelogické a trpí extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

Ve vztahu ke společnosti S. C. namítá, že není naplněna subjektivní stránka, když pouze předal daňová přiznání svědkovi S., přičemž byl v dobré víře. Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 4 Tdo 735/2017. Uvádí, že není jasné, z čeho soudy dovodily naplnění složky vědění u zavinění, tedy, že by prokazatelně věděl v době předávání daňových přiznání, že tato jsou zfalšovaná a v souvislosti s tímto dovolatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 722/09. Zdůrazňuje, že opatřit si zfalšována daňová přiznání za roky 2010 a 2011 mohl jen ten, kdo měl přístup k účetnictví uvedené společnosti (Ch., Š., S.), znal autentická daňová přiznání za roky 2010 a 2011 (Ch., Ch., Š.), měl zájem na získání úvěru (Ch., Ch., Š.) a měl přístup k novým razítkům (Ch., Š.) a znal podpisový vzor svědka Š. (Ch., Ch., Š.) a měl roky odzkoušený a ověřený vliv na apatického Š. Dovolatel se následně vyjadřuje také k výpovědi Š., když vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jeho výpovědi, neboť tento uvedl, že ho viděl poprvé v bance (obviněného), když z jeho výpovědi je zřejmé, že ho Ch. učil podnikat a že na pokyn Ch. firmu převedl na „dagestánce“. Poukazuje na skutečnost, že Š. zneužíval okruh osob kolem Ch. ke svému majetkovému prospěchu, což soudy přehlédly a naopak dovodily, že úvěrový podvod organizoval právě on. Pokud Š. hovořil o tzv. čepičkářích, tak se podle dovolatele jedná o S., nikoliv jeho. Poukazuje i na skutečnost, že k účtu předmětné společnosti neměl přístup on, ale jiní, kteří z tohoto zcela jasně profitovali (např. Š., Ch.).

Obviněný dále spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu, aniž by ovšem blíže specifikoval, zda podle § 265b odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř. v tom, že mu byl uložen nepřiměřený trest a že při ukládání souhrnného trestu došlo k porušení zásady reformationis in peius. Konkrétně namítá, že mu byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uložen souhrnný trest ve výši 6 let za projednávaný skutek č. 2 a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody 1 roku a k rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4,5 roků, přičemž v případě obou rozsudků, ke kterým byl nyní ukládán souhrnný trest, mu byl již těmito rozsudky uložen souhrnný trest ke stejnému rozsudku v trvání 1 roku nepodmíněně. K uložení trestu odnětí svobody v trvání 6 let pak došlo za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání (ačkoliv je v rozsudku zmatečně uvedeno, že státní zástupce podal odvolání!) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Za takové situace porušil soud základní zásadu reformationis in peius a dopustil se nesprávného právního posouzení věci v určení výše trestu, když mu uložil na podkladě jeho odvolání za skutek č. 2 trest v trvání 1,5 roku, ačkoliv nemělo po právu dojít ke změně k horšímu. Dovolatel dále uvádí, že pokud mu Obvodní soud pro Prahu 4 uložil za skutek č. 2 trest v trvání 1 roku, pak součtem trestů z Obvodního soudu pro Prahu 1 – 1 rok, rozsudku Krajského soudu v Brně – 3,5 roku mu mohl být po právu uložen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze souhrnný trest nejvýše v trvání 5,5 let.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019 a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně navrhnul, aby mu byly uhrazeny náklady dovolacího řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 982/2019, sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V dané věci je uplatněn tento dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy dle obsahu dovolání obviněný odkazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný uplatnil v dané věci dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný uplatnil právně relevantním způsobem námitku týkající se porušení zákazu reformation in peius, když jak bude rozvedeno dále, uplatnil ji zároveň důvodně. Jak již bylo naznačeno obviněný při rozvádění této námitky sice výslovně neuvádí, zda porušení této zásady podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když toliko opakovaně namítá nesprávné právní posouzení, takže by se mohlo jevit, že tuto námitku vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle Nejvyššího soudu tuto námitku je ovšem nutno podřadit spolu s námitkou nepřiměřeně přísného trestu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde je na místě pro úplnost poznamenat, že v praxi Nejvyššího soudu nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v rámci dovolacího řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud si je vědom právního názoru Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny v tom smyslu, že dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004). V praxi Nejvyššího soudu se porušení zákazu reformation in peius podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015), když je vycházeno z toho, že pokud je soud při ukládání trestu limitován zmíněným zákazem, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem). Jak již bylo naznačeno, předmětná námitka byla uplatněna právně relevantním způsobem.

Ve vztahu ke zbývající argumentaci obviněného je třeba uvést, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný nelze podřadit. Především je třeba uvést, že obviněný fakticky vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když v tomto směru uplatňuje námitku porušení práva na spravedlivý proces z pohledu namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Přestože ani ve vztahu k těmto námitkám obviněný výslovně nerozvádí, zda tyto podřazuje pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je možno uzavřít, že námitka porušení práva na spravedlivý proces a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je za určitých okolností podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nakonec z argumentace vztahující se k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyplývá, že obviněný ve vztahu k namítanému extrémnímu rozporu uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a z tohoto pohledu bylo ze strany Nejvyššího soudu k této argumentaci přistupováno.

Zde je na místě konstatovat, že námitka existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, jak již bylo naznačeno, může vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 Listiny, je třeba zdůraznit, že klíčový je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušení práva na spravedlivý proces fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud druhého stupně (viz str. 9-12, body 15. – 26.), když lze připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je poněkud stručnější a méně přehledné, což nakonec připouští i soud druhého stupně. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že soud druhého stupně na tuto skutečnost reagoval, tedy nespokojil se s tím, že by jen konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je stručnější, nýbrž reagoval na námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s velkou částí námitek, které uplatnil v rámci podaného dovolání a své úvahy řádně rozvedl. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou přezkoumatelná, přestože obviněný tvrdí opak. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat především na úvahy soudu druhého stupně, když je nutno zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také soud druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není ohledně jednání obviněného v první a druhé části rozhodnutí dán žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů nižších stupňů mají obsahový podklad především ve výpovědích svědků S., S., Š. a Č. (jednání v první části rozhodnutí) a ve výpovědích svědků L., svědka Ch. a ve vypracovaném znaleckém posudku z oboru písmoznalectví (jednání v druhé části rozhodnutí), když je třeba zdůraznit, že na rozdíl od obviněného soudy hodnotí provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu, včetně svědků výpovědí z přípravného řízení. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily svůj hodnotící postup, když hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že ani námitka obviněného týkající se věrohodnosti některých svědků deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplňuje, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědka spadá do hodnocení důkazů.

Obviněný také uplatnil námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu u jednání uvedeného v první části rozhodnutí, kdy uvádí, že není jasné, z čeho soudy dovodily naplnění složky zavinění, když pouze konstatovaly, že „opatřil“ daňová přiznání. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil námitku právně relevantním způsobem, když zavinění se týká předpokladů odpovědnosti fyzické osoby, a tudíž se vztahuje k hmotněprávnímu posouzení skutku, tak fakticky obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Zde je přesto na místě uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu, když závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Zároveň je třeba zdůraznit, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, které na základě svědeckých výpovědí dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, který opatřil padělaná daňová přiznání a tyto předložil prostřednictvím svědka V. S. poškozené společnosti, když si byl vědom, že předložené daňové přiznání představuje jeden z rozhodujících podkladů pro přiznání úvěru společnosti S. C. Výpověď tohoto svědka je potvrzována výpověďmi dalších svědků včetně spoluobviněného Š. a Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že této otázce se již dostatečně věnovaly soudy nižších stupňů (viz str. 9, bod 25. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 9-10, bod 15 rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru je možno připustit, že soudy nižších stupňů výslovně neuvedly, zda obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém, ovšem je z popisu skutku nepochybné, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitky částečně relevantním způsobem, když namítá porušení zásady reformationis in peius, což je námitka podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný konkrétně uvádí, že mu bylo možno uložit vzhledem k situaci, že odvolání si v předmětné věci podal toliko on, souhrnný trest odnětí svobody v trvání maximálně v délce pěti let a šesti měsíců, tedy nikoliv v trvání 6 let, jak to učinil soud druhého stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že zásada reformationis in peius je zakotvena v § 259 odst. 4 tr. ř., který omezuje možnost, aby soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek v neprospěch obviněného. Odvolací soud může totiž napadený rozsudek změnit v neprospěch obviněného jen tehdy, jestliže rozhoduje na podkladě odvolání, které bylo podáno v neprospěch obviněného. Za změnu v neprospěch obviněného je třeba považovat takovou změnu rozsudku v jeho kterémkoli výroku, který zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může tedy nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmě nebo vydání bezdůvodného obohacení (R 22/1999, PR 10/1998, s. 518). V předmětné věci je ze strany obviněného namítána změna v jeho neprospěch ve výroku o trestu. Zde se sluší ještě poznamenat, že výrok o trestu může být změněn v neprospěch obviněného toliko na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu [§ 246 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 247 odst. 2 tr. ř.].

Nejvyšší soud následně shledal, že uplatněná námitka je nejen podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale že je i zjevně důvodná. Především je třeba uvést, že souhrnný trest byl obviněnému uložen za skutek z rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém je spatřováno spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku (poškozená společnost ČSOB Leasing, a. s.). Předmětný soud uložil dovolateli za tento skutek trest v trvání 2 roků, přičemž se jednalo o souhrnný trest k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, který byl uložen ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, když současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku, ke kterému je ukládán souhrnný trest. Zde je na místě zdůraznit, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016 byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, takže fakticky byl obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně v nyní projednávané věci trest navýšen o 1 rok. Soud druhého stupně pak rozhodoval toliko na podkladě odvolání obviněného, které směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, přičemž správně dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nejen k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ale i k rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 4,5 roků nepodmíněně, když i tento trest byl uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku jako trest souhrnný opětovně k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017.

Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že soud druhého stupně rozhodoval za situace, kdy si odvolání podal toliko obviněný, tedy při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, přičemž správně a v souladu se zákonem dospěl k závěru, že ve věci je třeba uložit podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest nejen k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, jak to již učinil soud prvního stupně, ale i k rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019. Zároveň je ovšem nezbytné zdůraznit, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, byl obviněnému uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, tedy ke stejnému rozsudku, ke kterému uložil již souhrnný trest soud prvního stupně v nyní projednávané věci.

Byť by se navenek mohlo jevit, že za situace, kdy byl obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně a rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, trest odnětí svobody v trvání 4,5 roků nepodmíněně, by při dodržení zásady reformationis in peius zakotvené § 59 odst. 4 tr. ř. mohl soud druhého stupně uložit obviněnému součet těchto trestů, tj. trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců nepodmíněně, aniž by došlo k porušení této zásady, tak je třeba mít za to, že v dané věci je nutno vzít v úvahu určitou specifickou situaci, která v předmětné věci nastala. Nelze totiž pominout, že za nyní projednávanou trestnou činnost byl obviněnému, jak již bylo naznačeno, uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest ke stejnému trestu, jako v případě odsouzení z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019 (1 rok nepodmíněně). Toto měl soud druhého stupně vzít v úvahu při ukládání souhrnného trestu, což ovšem neučinil.

Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že souhrnný trest odnětí svobody uložený soudem druhého stupně přesahuje maximální možnou délku trestu, který bylo možno obviněnému při dodržení zásady reformationis in peius uložit. Soud druhého stupně svým rozhodnutím ukládal souhrnný trest za tři rozdílné věci, a to za věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp zn. 8 T 62/2016, za věc vedenou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 42/2015 a za věc vedenou u soudu prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 90/2015). Za věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 62/2016 byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 1 roku, za věc vedenou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 42/2015 byl obviněnému navýšen trest proti trestu uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 62/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, Krajským soudem v Brně sp. zn. 9 To 33/2019 o tři roky a šest měsíců (obviněnému byl uložen trest 4 roky a 6 měsíců) a za věc projednávanou v nyní projednávané věci byl obviněnému trest proti výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 62/2016 soudem prvního stupně navýšen o 1 rok odnětí svobody nepodmíněně. Za takové situace mohl soud druhého stupně při respektování zásady reformationis in peius uložit obviněnému podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v maximální délce 5,5 roků (1 rok + 3,5 roku + 1 rok). Jelikož soud druhého stupně při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně, porušil zásadu zákazu reformationis in peius. Proto shledal Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného důvodným.

Obviněný ještě uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitku nepřiměřeně přísného trestu. Taková námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Prostřednictvím dovolacího důvodu lze totiž namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit nebo že trest byl uložen mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, však prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného, nelze právně relevantním způsobem uplatňovat.

Z obsahu dovolání je rovněž patrné, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky. Přestože Nejvyšší soud v dané věci shledal vadu při stanovení délky souhrnného trestu, která naplňuje dovolací důvod uvedený pod písmenem h) tr. ř., tak je nutno konstatovat, že k této vadě došlo až v řízení před soudem druhého stupně, a proto není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání obviněného je částečně důvodné, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když došlo k chybnému uložení souhrnného trestu odnětí svobody v délce přesahující maximální možnou délku trestu ve vztahu k zásadě reformationis in peius. Zde je ještě vhodné poznamenat, že soud druhého stupně se dopustil i jistého pochybení při ukládání souhrnného trestu v tom, že ačkoliv výslovně zrušil toliko výrok o uložení souhrnného trestu z rozsudku soudu prvního stupně, tak zcela nadbytečně při rozhodování o trestu fakticky zopakoval i výrok o vině skutkem, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu uvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a který nebyl soudem druhého stupně zrušen.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu rozhodnout o trestu. V novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání obviněného, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v jeho neprospěch (viz § 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 12. 2019

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zpracovala:

JUDr. Marta Ondrušová