4 Tdo 1269/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

4 Tdo 1269/2020-1390

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. XY, t. č. na adrese XY, okr. týž, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. 4 To 330/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 T 115/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. 18 T 115/2019 byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

v době od 2. 4. 2012 do 1. 4. 2014 v XY, okres České Budějovice popřípadě jinde, jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona pod obchodním jménem J. S., IČO XY, se sídlem XY, s předmětem podnikání mimo jiné Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, specializující se na oblast nákupu a prodeje ojetých osobních motorových vozidel, registrován dne 1. 8. 1997 u správce daně Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Trhových Svinech jako plátce daně z příjmů fyzických osob a od 1. 9. 2000 jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, v úmyslu zkrátit svou daňovou povinnost u daně z příjmů fyzických osob a u daně z přidané hodnoty, se záměrem získat neoprávněný finanční prospěch na úkor České republiky, vědom si svých povinností vyplývajících zejména z ustanovení § 7 zákona číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů a k tomu navazujících ustanovení § 135, § 136 a následujících zákona číslo 280/2009 Sb., daňový řád, dále ustanovení § 21 a následujících zákona číslo 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a k tomu navazujících ustanovení § 135, § 136 a následujících zákona číslo 280/2009 Sb., daňový řád, vědomě zatajil příjmy ze své podnikatelské činnosti, konkrétně z prodeje osobních automobilů, které prokazatelně sám prodal avšak toto nezahrnul do svého účetnictví a ani do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob a k dani z přidané hodnoty, když na prodej vozidel vystavoval fiktivní smlouvy a doklady, v nichž jako prodejci figurovaly osoby, které fakticky prodávaná vozidla nikdy nevlastnily a prodej vozidel ani nerealizovaly a takto postupoval konkrétně:

I.daň z příjmu fyzické osoby

1. v přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za zdaňovací období roku 2011, podaném u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 2. 4. 2012 včetně následně podaného dodatečného přiznání, vykázal základ daně ve výši 98 043 Kč, když nepřiznal skutečné zdanitelné plnění, tedy příjem z prodeje vozidla tov. Zn. Škoda Fabia combi 6Y, RZ XY, s datem prodeje 28. 11. 2011 a prodejní cenou 135 000 Kč, po uplatnění daňových zvýhodnění a slev si neoprávněně nárokoval daňový bonus ve výši 23 208 Kč, ačkoliv základ daně reálně činil částku ve výši 233 043 Kč, kdy tak skutečný daňový bonus odpovídal částce 11 898 Kč, čímž od správce daně vylákal daňový bonus ve výši 11 310 Kč,

2. v přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za zdaňovací období roku 2012, podaném u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 2. 4. 2013 včetně následně podaného dodatečného přiznání, vykázal základ daně ve výši 377 759 Kč, když nepřiznal uskutečněná zdanitelná plnění, a to příjem z prodeje osobních automobilů, konkrétně:

- tov. zn. Peugeot 206, RZ XY s datem prodeje 5. 1. 2012 za prodejní cenu 60 000 Kč,

- tov. zn. Ford Focus DA3, RZ XY s datem prodeje 22. 3. 2012 za prodejní cenu 75 000 Kč,

- tov. zn. Volkswagen New Beetle, RZ XY s datem prodeje 23. 3. 2012 za prodejní cenu 40 000 Kč,

- tov. zn. Citroen Xsara 1.6i, RZ XY s datem prodeje 17. 10. 2012 za prodejní cenu 30 000 Kč,

- tov. zn. Peugeot 206, RZ XY s datem prodeje 23. 10. 2012 za prodejní cenu 56 000 Kč,

- tov. zn. Peugeot 406 8 RHZ, RZ XY s datem prodeje 6. 12. 2012 za prodejní cenu 60 000 Kč,

a po uplatnění daňových zvýhodnění a slev vykázal daňovou povinnost ve výši 5 007 Kč, ačkoliv základ daně reálně činil částku ve výši 698 759 Kč, kdy takto skutečná daňová povinnost odpovídala částce 53 157 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 48 150 Kč,

3. v přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za zdaňovací období roku 2013, podaném u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 1. 4. 2014, vykázal základ daně ve výši 0 Kč, když nepřiznal uskutečněná zdanitelná plnění, tedy příjem z prodeje osobních automobilů, konkrétně:

- tov. zn. Ford Focus DA3, RZ XY s datem prodeje 11. 4. 2013 za prodejní cenu 100 000 Kč,

- tov. zn. Citroen Berlingo 1.6HDI, RZ XY s datem prodeje 23. 4. 2013 za prodejní cenu 80 000 Kč,

- tov. zn. Škoda Octavia 1U, RZ XY s datem prodeje 16. 5. 2013 za prodejní cenu 53 000 Kč,

- tov. zn. Peugeot 307 3, RZ XY s datem prodeje 24. 6. 2013 za prodejní cenu 35 000 Kč,

- tov. zn. Fiat Panda 169, RZ XY s datem prodeje 11. 8. 2013 za prodejní cenu 78 000 Kč,

a po uplatnění daňových zvýhodnění a slev si neoprávněně nárokoval daňový bonus ve výši 26 808 Kč, ačkoliv základ daně reálně činil částku ve výši 301 234 Kč, kdy tak skutečný daňový bonus odpovídal částce 6 468 Kč, čímž vylákal daňový bonus ve výši 20 340 Kč,

celkem tak za období let 2011 až 2013 u daně z příjmu fyzické osoby vylákal daňový bonus ve výši 31 650 Kč a zkrátil daň o 48 150 Kč,

II. daň z přidané hodnoty

4. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011, podané u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 25. 1. 2012 včetně následně podaného dodatečného přiznání, vykázal daňovou povinnost ve výši 65 455 Kč, když nepřiznal uskutečněné zdanitelné plnění, konkrétně prodeje vozidel, a to tov. zn. Škoda Fabia Combi 6Y, RZ XY, s datem prodeje 28. 11. 2011 a prodejní cenou 135 000 Kč, ačkoliv daňová povinnost reálně činila částku ve výši 87 960 Kč, čímž zkrátil příslušnou daň o částku 24 505 Kč,

5. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2012, podané u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 24. 4. 2012, vykázal daňovou povinnost ve výši 3 851 Kč, když nepřiznal uskutečněné zdanitelné plnění, konkrétně prodeje vozidel, a to:

- tov. zn. Peugeot 206, RZ XY s datem prodeje 5. 1. 2012 za prodejní cenu 60 000 Kč,

- tov. zn. Ford Focus DA3, RZ XY s datem prodeje 22. 3. 2012 za prodejní cenu 75 000 Kč,

- tov. zn. Volkswagen New Beetle, RZ XY s datem prodeje 23. 3. 2012 za prodejní cenu 40 000 Kč,

ačkoliv daňová povinnost reálně činila částku ve výši 33 024 Kč, čímž zkrátil příslušnou daň o částku 29 173 Kč,

6. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012, podané u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 23. 1. 2013 včetně následně podaného dodatečného přiznání, vykázal daňovou povinnost ve výši 158 942 Kč, když nepřiznal uskutečněné zdanitelné plnění, konkrétně prodej vozidel, a to:

- tov. zn. Citroen Xsara 1.6i, RZ XY s datem prodeje 17. 10. 2012 za prodejní cenu 30 000 Kč,

- tov. zn. Peugeot 206, RZ XY s datem prodeje 23. 10. 2012 za prodejní cenu 56 000 Kč,

- tov. zn. Peugeot 406 8 RHZ, RZ XY s datem prodeje 6. 12. 2012 za prodejní cenu 60 000 Kč,

ačkoliv daňová povinnost reálně činila částku ve výši 183 283 Kč, čímž zkrátil příslušnou daň o částku 24 338 Kč,

7. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2013, podané u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 23. 7. 2013, vykázal daňovou povinnost ve výši 42 258 Kč, když nepřiznal uskutečněné zdanitelné plnění, konkrétně prodej vozidel, a to:

- tov. zn. Ford Focus DA3, RZ XY s datem prodeje 11. 4. 2013 za prodejní cenu 100 000 Kč,

- tov. zn. Citroen Berlingo 1.6HDI, RZ XY s datem prodeje 23. 4. 2013 za prodejní cenu 80 000 Kč,

- tov. zn. Škoda Octavia 1U, RZ XY s datem prodeje 16. 5. 2013 za prodejní cenu 53 000 Kč,

- tov. zn. Peugeot 307 3, RZ XY s datem prodeje 24. 6. 2013 za prodejní cenu 35 000 Kč,

ačkoliv daňová povinnost reálně činila částku ve výši 88.783 Kč, čímž zkrátil příslušnou daň o částku 44 525 Kč,

8. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2013, podané u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Trhových Svinech s datem 31. 10. 2013, vykázal daňovou povinnost ve výši 13 230 Kč, když nepřiznal uskutečněné zdanitelné plnění, konkrétně prodej vozidla, a to tov. zn. Fiat Panda 169, RZ XY s datem prodeje 11. 8. 2013 za prodejní cenu 78 000 Kč, ačkoliv daňová povinnost reálně činila částku ve výši 26 771 Kč, čímž zkrátil příslušnou daň o částku 13 541 Kč,

celkem tak daň z přidané hodnoty zkrátil o částku ve výši 136 082 Kč,

a takto jednal vědomě, když zatajil příjmy ze své podnikatelské činnosti a tyto následně nepřiznal v řádných či dodatečných daňových přiznáních k dani z příjmů fyzických osob a k dani z přidané hodnoty a poškodil neuhrazením daně z příjmu fyzických osob a daně z přidané hodnoty Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, IČO 72080043, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 1/5, o částku v celkové výši 215 882 Kč.

Za to byl obviněnému podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb po 1 560 Kč, tedy celkem ve výši 78 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 6 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené době, byl mu současně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třech měsíců.

Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl ve veřejném zasedání dne 16. 7. 2020 Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením pod sp. zn. 4 To 330/2020 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm následně předesílá, že akceptuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, že určité ojeté automobily, které přeprodal, nezahrnul do svého účetnictví, v důsledku čehož nebyly z těchto obchodů odvedeny DPH a daň z příjmů. Zároveň ale soudům vytýká, že rozsah zkrácení obou těchto daní, nebyl stanoven správně. Na podporu tohoto svého tvrzení pak uvádí v podstatě totožné argumenty, které na svou obhajobu uplatňoval již v předchozím řízení před soudy nižších stupňů. Jde tedy o to, že zkrácení příslušné daně tvoří rozdíl mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně a výší, ve které měla být daň přiznána a zaplacena. Dále o to, že soudy v jeho případě neakceptovaly použití zvláštního režimu pro obchodníky s použitým zbožím. V další části obviněný zpochybňuje skutkové závěry o neexistenci důkazů o tom, od koho předmětná vozidla zakoupil a z toho pak vyvozuje i jiné právní závěry mající vliv na výši DPH. Nesouhlasí též se způsobem, jakým bylo zpracováno odborné vyjádření týkající se výše zkrácené daňové povinnosti, která by každopádně měla být vyčíslena v nižší částce. V závěru pak uvádí, že použitá právní kvalifikace je nesprávná, jelikož skutková podstata soudy zjištěného přečinu nebyla naplněna, jelikož daňová povinnost nebyla zkrácena ve větším rozsahu a také proto, že absentuje i jeho subjektivní stránka. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k tr. ř. zrušil včetně předchozího rozsudku soudu prvního stupně a podle § 265l tr. ř. aby přikázal věc odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) ve svém vyjádření v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. mj. konstatoval, že v předloženém dovolání obviněný primárně zpochybňuje skutkový stav, ze kterého soudy vycházely při aplikaci hmotněprávních norem finančního práva, zejména § 90 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Skutková zjištění vzešlá z dokazování v předchozím řízení před soudy nižších stupňů však jsou pro dovolací soud závazná. Přitom obviněný ani sám netvrdí, že by tato skutková zjištění z provedených důkazů vůbec nevyplývala, a že by postup těchto soudů byl poznamenán svévolí, představující zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, na což by bylo v dovolacím řízení nutné reagovat. V další části vyjádření pak státní zástupce reaguje na některé konkrétní výhrady obviněného k hodnocení jednotlivých důkazů, jako např. jeho vlastní výpovědi, či výpovědi svědkyně E. Označuje pak učiněné závěry soudů za logické a obhajobu obviněného za účelovou a vyvrácenou. Zároveň pak postup soudů při výpočtu daňové povinnosti obviněného pokládá za správný a spolehlivý, v důsledku čehož je opodstatněný i závěr o naplnění všech znaků přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. V důsledku toho státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ spadající pod ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému při zachování výroku o vině z rozhodnutí soudu prvního stupně uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a správnosti hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Českých Budějovicích v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná. Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.).

Navíc, pokud jde o některou z výše uvedených závažných procesních vad postihujících důkazní řízení, tak je třeba prohlásit, že žádnou z nich dovolatel v posuzované věci kvalifikovaně nenamítl. Ve skutečnosti totiž dovolatel ve svém podání provádí pouze vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich vytváří odlišné skutkové závěry, z nichž pak dovozuje i jiné závěry právní. Nejvyšší soud ale nelze chápat jako jakousi superrevizní instanci, jejímž úkolem je detailně zkoumat celý procesní spis a opětovně zkoumat a hodnotit důkazy již zhodnocené v předchozím řízení soudy nižších stupňů, a to aniž by je mohl sám bezprostředně provádět.

Navzdory tomu Nejvyšší soud může konstatovat, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku, přičemž v žádném případě nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani práva rovnosti účastníků soudních sporů (viz odůvodnění jejich rozhodnutí, OS str. 12-15, KS str. 3-9). Výsledek důkazního řízení tak zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný významný rozpor.

V této souvislosti je třeba též zmínit, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zároveň je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., a současně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

V konečném výsledku tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného J. S. ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Rozhodl proto tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu