4 Tdo 1223/2010Usnesení NS ze dne 21.12.2010

4 Tdo 1223/2010-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 8 To 497/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 6 T 30/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 8. 2009 sp. zn. 6 T 30/2009 uznán vinným v bodě 1) pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) a v bodě 2) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks plastového sáčku s obsahem hnědé sypké látky o hmotnosti 3,57 g (uloženo na Policii ČR v bezpečnostní obálce č. 00025391) a 1 ks psaníčka z alobalu s obsahem jednoho kusu plastového sáčku s obsahem hnědé sypké látky o hmotnosti 4,84 g (uloženo na Policii ČR v bezpečnostní obálce č. 00025395).

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Plzni, který svým rozsudkem ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 8 To 497/2009 podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň – město zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1) pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zák. č. 40/2009 Sb. (dále jen tr. zákoníku) a v bodě 2) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

1) v P. ve svém tehdejším bydlišti na K. neoprávněně prodával látku obsahující drogu heroin o nezjištěné koncentraci, a to:

a) v přesně nezjištěném období od podzimu 2007 do června 2008 D. L., nejméně 4x týdně ve formě psaníček o hmotnosti 0,2 g za 200,- Kč, tj. za uvedené období nejméně o hmotnosti 25,6 g za 25 600,- Kč celkem,

b) v přesně nezjištěném období dvou let od roku 2006 do září 2008 R. B., nejméně 1x denně ve formě psaníček o hmotnosti 0,2 g za 200,- Kč, tj. za uvedené období nejméně o hmotnosti 145,6 g za 145 000,- Kč celkem,

c) v přesně nezjištěném období od října 2007 do dubna 2008 M. S., nejméně 3x denně ve formě psaníček o hmotnosti nejméně 0,2 g za 200,- Kč, tj. za uvedené období nejméně o hmotnosti 126 g za 126 000,- Kč celkem

d) v přesně nezjištěném období dvou let od roku 2006 do ledna 2008 D. H., nejméně 1x denně ve formě psaníček o hmotnosti nejméně 0,2 g za 200,- Kč, tj. za uvedené období nejméně o hmotnosti 145,6 g za 145 000,- Kč celkem,

2) v P. na pokoji ubytovny v Z. ulici, nejméně do 7: 35 hod. dne 1. 10. 2008, přechovával hnědou sypkou látku, a to v jednom kusu plastového sáčku o hmotnosti 3,57 gav jednom kusu psaníčka z alobalu s obsahem jednoho kusu plastového sáčku o hmotnosti 4,84 g, v nichž byl kriminalisticko-chemickou expertízou prokázán heroin jednak 23,3 % čistoty vztaženo na bázi heroinu, což představuje 0,83 g čisté báze heroinu, jednak 23,9 % čistoty vztaženo na bázi heroinu, což představuje 1,15 g čisté báze heroinu, přičemž heroin je omamná látka zařazená do seznamu IV podle jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů v platném znění.

Za to byl obviněný P. K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks plastového sáčku s obsahem hnědé sypké látky o hmotnosti 3,57 g (uloženo na Policii ČR v bezpečnostní obálce č. 00025391) a 1 ks psaníčka z alobalu s obsahem jednoho kusu plastového sáčku obsahujícího hnědou sypkou látku o hmotnosti 4,84 g (uloženo na Policii ČR v bezpečnostní obálce č. 00025395).

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 8 To 497/2009 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel mimořádný opravný prostředek konkretizoval tak, že rozsah jednání obviněného odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího posoudil jako značný, a to s ohledem na prokázané množství neoprávněně prodávané drogy, a proto je v tomto případě pro obviněného příznivější použitá právní kvalifikace podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Tento výklad není podle obviněného správný a vedl k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Určení celkového množství prodané drogy nevychází a nemůže vycházet z provedeného dokazování, protože žádný ze svědků svou výpovědí nedává pravidlo pro toto stanovení tak, aby množství drogy mohlo být stanoveno jako množství přibližné a minimální. Dovolatel zároveň zdůrazňoval rozpory ve výpovědích svědků, kterými zpochybňoval jejich důkazní hodnotu vůbec, přičemž poukazoval na jejich i svoje majetkové poměry s ohledem na statisícové částky, které si měli mezi sebou vyměnit. Dále zmiňoval nereálné množství drogy, kterou měl disponovat. Navíc se stávalo, že někdy drogu neměl, což uvádí i někteří svědkové. V rozhodnutích soudů jsou podstatné a významné rozpory, které zpochybňují věrohodnost svědků vůbec, ale samozřejmě i údaje o množství prodávané drogy.

Pokud odvolací soud vycházel ze správných skutkových zjištění nalézacího soudu, měl se důsledně vypořádat se všemi námitkami obviněného uvedenými v odvolání, a to zejména s ohledem na to, že obviněný v podaném odvolání poukazoval na okolnosti vzbuzující pochybnosti o správnosti zjištění skutkového stavu. To se pak týkalo i možnosti čtení protokolů o výsleších svědků z přípravného řízení včetně hodnocení důvodů, které vedly k tomuto procesnímu postupu.

Dalším dovolacím důvodem je zařazení obviněného do věznice s dozorem, (jak je doslovně uvedeno v podaném dovolání; pozn. Nejvyššího soudu - správně: s ostrahou), i když pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Proto dovolatel podává toto dovolání, aby správnost právního závěru byla přezkoumána dovolacím soudem a rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, popř. aby byl zrušen výrok o zařazení obviněného do věznice s ostrahou.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který k argumentaci obviněného uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Pokud tedy obviněný mimo jiné napadl i způsob hodnocení výpovědí jednotlivých svědků, resp. dovozené skutkové závěry, nelze k této části jeho argumentace přihlížet.

Dále obviněný napadá (již v souladu s uplatněným dovolacím důvodem) právní posouzení svého jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, když však pouze velmi stručně uvádí, že shledává nesprávnou kvalifikaci rozsahu své trestné činnosti jako značného. K tomu je podle státního zástupce namístě uvést, že v rámci předchozí právní úpravy byl skutek odpovídajícím způsobem soudem prvního stupně posouzen podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.). V obecném smyslu lze konstatovat, že základní skutková podstata tohoto trestného činu byla naplněna v případě neoprávněného nakládání s omamnými či psychotropními látkami či jedy, zmíněná kvalifikovaná skutková podstata potom v případě realizace téhož jednání pachatele (mimo jiné) ve větším rozsahu. Nyní účinné ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku velmi podobným způsobem postihuje dispozici s omamnými a psychotropními látkami a jedy a jeho odst. 2 potom (mimo jiné) skutky, v nichž pachatel s drogou nakládá ve značném rozsahu (viz písm. c). Lze doplnit, že druhé odstavce ustanovení § 187 tr. zák. i § 283 tr. zákoníku shodně obsahují jako alternativní podmínku své aplikace (mimo jiné) existenci jednání pachatele jako člena organizované skupiny a obě stanoví shodnou trestní sazbu trestu odnětí svobody ve výměře 2 až 10 let.

S ohledem na popsané skutečnosti lze podle státního zástupce dovodit, že pojem většího rozsahu ve smyslu trestního zákona a pojem značného rozsahu ve smyslu trestního zákoníku bude namístě vnímat v určité korelaci, neboť zákonodárce jimi zjevně charakterizoval shodně nebezpečná jednání, realizovaná v obdobné míře. Pro výklad nyní účinného pojmu značný rozsah tak bude možné vycházet z dříve vyslovených závěrů soudní praxe pro pojem větší rozsah, podle nichž je za dané situace nutné vzít v úvahu zejména množství omamné nebo psychotropní látky, s níž bylo disponováno, a dále je nutné podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti (srov. zejména rozhodnutí publikované pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 7 Tdo 1354/2003).

V konkrétní věci je tak namístě především zohlednit, že obviněný prodával drogu heroin, a to po dobu dvou let, více odběratelům, v celkovém množství nejméně 442,8 g (tj. při prodávané dávce o hmotnosti 0,2 g prodal více než 2000 dávek), což značí, že se svého jednání dopustil zjevně ve větším rozsahu ve smyslu trestního zákona a tedy současně i ve značném rozsahu ve smyslu trestního zákoníku. Jednání obviněného tak lze i podle aktuální právní úpravy posoudit jako trestný čin, a to jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na porovnání trestní sazby, stanovené pro zmíněný delikt trestním zákonem a trestním zákoníkem, je potom zjevné, že příznivější je pro obviněného aktuální právní úprava, která také byla řádně v dané věci aplikována. Právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině jeho rozsudku tudíž byla učiněna zákonu odpovídajícím způsobem a související námitky obviněného nelze akceptovat.

K pochybení ovšem podle státního zástupce došlo při vyslovení výroku o způsobu výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Krajský soud v Plzni totiž obviněného k výkonu trestu v trvání 3 let zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, když neshledal žádné důvody k postupu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, do věznice s ostrahou zařadí soud mimo jiné pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem. Podle písm. b) téhož ustanovení soud do věznice s dozorem zařadí (opět mimo jiné) pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. V řízení byl rovněž dovozen závěr, že obviněný doposud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, resp. k dřívějším odsouzením nelze přihlížet.

Podle státního zástupce tak bylo namístě konstatovat, že obviněnému, jenž doposud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, byl uložen trest ve výměře nepřesahující tři léta, a tedy jsou za absence jiných zvláštních okolností (§ 56 odst. 3 tr. zákoníku) dány podmínky pro jeho zařazení k výkonu trestu do věznice s dozorem. Pokud Krajský soud v Plzni obviněného zařadil s odkazem na ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, lze podle státního zástupce dovodit, že pochybil.

Naznačené pochybení přitom poskytuje podklad pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v alternativě spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím se totiž rozumí nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu citovaného ustanovení lze dovodit i v rámci výroku o trestu, když se však musí jednat o jiné vady tohoto výroku, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jež mohou případně naplnit speciální dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 763/2009 ). Zařazení pachatele do příslušného typu věznice je přitom hmotně právním institutem, přičemž rozhodnutí o něm je výsledkem posouzení výchozích vymezených okolností. Současně ovšem jeho podstatou není rozhodnutí o druhu a výměře trestu.

S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, a to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, a aby buď podle § 265l odst.1 tr. ř. vrátil věc jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.

Státní zástupce současně uvedl, že pro případ postupu podle § 265l odst. 1 tr. ř. souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce také souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 8 To 497/2009 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou právní relevantnosti a opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona (trestního zákoníku) a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku v tom ohledu, že množství prodávané drogy nebylo možno označit jako množství značné, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, když zpochybňují hodnocení důkazů s tím, že tyto důkazy neprokazují prodej takového množství drogy jeho osobou. V dovolání obviněný ale nepředkládá žádnou konkrétní námitku směřující proti údajně vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů učinil, a provedenými důkazy není dán žádný rozpor. Odvolací soud přitom své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházel zejména z výpovědí D. L., R. B., M. S., D. H. u skutku pod bodem 1) rozsudku a z protokolu o domovní prohlídce u skutku pod bodem 2) rozsudku. Na podkladě provedených důkazů potom nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného.

Je tedy zřejmé, že se soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětného rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

V podaném dovolání obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že obsahově tento dovolací důvod naplnil námitkou, že měl být pro výkon uloženého trestu správně zařazen do věznice s dozorem, a nikoliv do věznice s ostrahou. Podle vyjádření státního zástupce je uvedená námitka obsahově relevantní, i když správně měla být uplatněna pod dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této problematice Nejvyšší soud konstatuje následující.

Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítanou vadu výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., druhý v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně či zákoníku za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, v soustavě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči trestu, resp. jeho druhu a výměře a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., namítat jiná pochybení výroku o trestu, než ta, spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, a to až na níže uvedené výjimky.

Výklad opačný, tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k trestu, resp. k druhu a výměře uloženého trestu, je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písmenu g), by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání do výroku o trestu i z jiných důvodů, než ohledně jeho druhu a výměry a trestu doživotního podle § 265b odst. 2 tr. ř., je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a vedle možnosti napadat nepřípustný druh trestu či jeho výměru mimo trestní sazbu by výslovně uvedl, že je možné napadat i tu část výroku o trestu vztahující se ke způsobu jeho výkonu ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 531/2010. )

Navíc je třeba uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

To nicméně neznamená, že výrok o trestu lze napadnout pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ovšem pouze ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ se ale v projednávaném dovolání nejedná.

Podle Nejvyššího soudu lze proto uzavřít, že obviněný se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí tyto, ale ani jiné dovolací důvody obsahově nenaplňují.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ).

V Brně dne 21. prosince 2010

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec