4 Tdo 1055/2016Usnesení NS ze dne 08.09.2016

4 Tdo 1055/2016-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 9 To 119/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 95/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 9 To 119/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 4 T 95/2014 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od 26. 2. 2013 do 9. 5. 2014 v P. ani jinde žádným způsobem nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí „X. X.“*) a „Y. Y.“*), ačkoliv mu tato povinnost vyplývala do 31. 12. 2013 z ustanovení § 85 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, a od 1. 1. 2014 z ustanovení § 910 občanského zákoníku, a ve vztahu k „X. X.“*) byla specifikována rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2010, pod sp. zn. 16 C 796/2009-14, jenž nabyl právní moci dne 8. 12. 2010, a ve vztahu k „Y. Y.“*) rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2010, pod sp. zn. 40 Nc 46/2009-125 a Nc 183/2009, jenž nabyl právní moci dne 30. 12. 2010, když na výživu dcery „X. X.“*) měl přispívat částkou 3800 Kč měsíčně a na výživu dcery „Y. Y.“*) částkou 3000 Kč měsíčně, v obou případech splatných vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky Z. Š., a vyživovací povinnosti nedostál přesto, že mu v tom nebránila žádná objektivní překážka.

Za tento přečin mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 9. 2014 sp. zn. 4 T 168/2013, jenž nabyl právní moci dne 7. 5. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 40/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a taktéž státní zástupce v neprospěch obviněného. Na podkladě obou těchto odvolání Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 9 To 119/2016 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že v souladu s § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud upustil od potrestání obviněného podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, v němž jsou stanoveny kumulativní podmínky pro aplikaci tohoto institutu, aniž by pro takový postup byly všechny tyto předpoklady splněny. Podle dovolatele dosavadní život obviněného neskýtá žádnou záruku pro předpoklad, že v jeho případě postačí k nápravě pouhé projednání věci před soudem. Je tomu proto, že v době rozhodnutí odvolacího soudu má již tři záznamy z let 2013 až 2015. Obviněný se nyní projednávaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dále za situace, kdy byl (v té době ještě nepravomocně) odsouzen za další přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku vůči stejným dětem, na které obviněný vůbec neplnil vyživovací povinnost v době od srpna 2009 (vůči nezletilé „X. X.“*)), resp. od prosince 2010 (vůči nezletilé „Y. Y.“*)) do února 2013, v důsledku čehož mu na výživném vznikl dluh ve výši více než 220.000 Kč, a rovněž nedlouho poté, co spáchal zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se způsobenou škodou ve výši 2.260.000 Kč, za který mu byl v květnu 2015 pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Ze zpráv Městského úřadu Stod a města Dobřany pak vyplývá, že obviněný má v evidencích několik záznamů o spáchání přestupků na úseku dopravy a občanského soužití z let 2007 až 2013, tedy ani v tomto ohledu na něj nelze hledět jako na osobu, která by byla jinak pozitivně hodnocena. Neexistuje ani případné kladné hodnocení ze zaměstnání, neboť z obsahu spisu plyne, že obviněný pracoval již od roku 2009 pouze brigádně. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se dosavadním životem obviněného, jako jedním ze zákonem stanovených kritérií pro užití institutu upuštění od potrestání, vůbec nezabýval. Pokud by tak učinil, musel by nutně dospět k závěru, že rozhodnutí o upuštění od potrestání nepřichází u obviněného do úvahy.

Dále dovolatel zmínil, že obviněný nesplňuje s výjimkou spáchání přečinu ani další podmínky pro postup podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nelitoval spáchaného přečinu, jelikož předpokladem lítosti je doznání pachatele ke spáchanému přečinu. Upřímně míněná lítost obviněného nepřipadá v úvahu, jelikož žalované jednání popřel, doznal pouze objektivně zjištěnou skutečnost spočívající v nehrazení výživného a tvrdil, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech předmětné výživné hradit, což je zřejmé i ze skutečnosti, že proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání směřující do výroku o vině a domáhal se zproštění obžaloby. Obviněný ani neprojevil snahu po nápravě, kterou odvolací soud spatřuje v tom, že obviněný se s dětmi každý druhý víkend stýkal a kupoval jim věci, a dále v tom, že ve výkonu trestu pracuje a výživné je mu strháváno. Není možné totiž přehlédnout, že do období výkonu trestu obviněný předmětnou vyživovací povinnost vůbec neplnil po dobu více než 4 let a že jeho celkový dluh na výživném se vyšplhal na více než 320.000 Kč. Za projev snahy po účinné nápravě nelze za naznačené situace považovat ani zjištění, že obviněný byl s dětmi v pravidelném kontaktu a kupoval jim (za současného nulového plnění vlastní vyživovací povinnosti) věci a že ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za další trestnou činnost, pracuje a výživné je mu strháváno. Lze přitom předpokládat, že tímto způsobem je hrazeno pouze běžné výživné, aniž by se snižoval předchozí dluh a došlo tak ke zmírnění následků neplnění výživného i za období, pro které bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání.

Nejvyšší státní zástupce dále upozornil na přitěžující okolnosti podle § 42 tr. zákoníku zvyšující závažnost jednání obviněného, kdy trestný čin spáchal ke škodě dítěte [§ 42 písm. d) tr. zákoníku], ve větším rozsahu, na více osobách a pokračoval v něm po delší dobu [§ 42 písm. m) tr. zákoníku] a byl již pro trestný čin odsouzen [§ 42 písm. p) tr. zákoníku]. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že nalézací soud zvažoval dokonce přísnější kvalifikací jednání obviněného podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, neboť některé indicie nasvědčovaly tomu, že se plnění vyživovací povinnosti úmyslně vyhýbal (byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a spokojil se se stavem, kdy neměl delší dobu žádný oficiální příjem, který by bylo možné exekučně postihnout).

Hodnotil-li dále odvolací soud ve prospěch obviněného jeho nedobrý zdravotní stav, je takový závěr devalvován zjištěním, ke kterému dospěl již Okresní soud Plzeň-město ve svém rozsudku ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 4 T 53/2013, jímž obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil vůči dcerám v letech 2009 až 2013. Tato zjištění spočívají v tom, že obviněnému byla již v roce 2009 doporučena antirefluxní operace, k níž se nedostavil, a posléze lékařskou pomoc nevyhledával až do roku 2013. Obviněný tudíž sám zmařil zlepšení svého zdravotního stavu, jímž posléze odůvodňoval nemožnost a neschopnost plnit ve stanovené výši předmětnou vyživovací povinnost.

Ze shora uvedeného tak podle dovolatele nelze ani uzavřít, že byl naplněn předpoklad pro upuštění od potrestání spočívající v tom, že lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před soudem postačí k nápravě obviněného jako pachatele stíhaného přečinu i k ochraně společnosti, tudíž jakékoli další působení na pachatele některým z trestů se po vyhlášení rozsudku nejeví potřebným.

Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že obviněný kromě toho, že se v jeho případě jedná o spáchání přečinu, nevyhověl žádné ze zákonem stanovených podmínek pro rozhodnutí soudu o upuštění od potrestání, přičemž odvolací soud splnění některých z těchto podmínek v odůvodnění svého rozhodnutí nijak podrobněji nerozebíral a místo toho se zabýval spíše hledisky, která nejsou pro aplikaci výše uvedeného ustanovení přímo relevantní (např. pravidelný styk obviněného s dětmi a nákup blíže nespecifikovaných věcí pro ně) a z nich následně uměle dovodil naplnění všech důvodů pro upuštění od potrestání. Institut upuštění od potrestání je navíc prostředkem výchovného rázu, jenž lze vzhledem k podmínkám stanoveným v § 46 odst. 1 tr. zákoníku považovat spíše za výjimečný. Citované rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba vnímat i jako výraz přehnané shovívavosti vůči obviněnému a rezignace na ochranu zájmů chráněných trestním zákoníkem.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 9 To 119/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný se do doby konání neveřejného zasedání a rozhodnutí o podaném dovolání k jeho obsahu ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 9 To 119/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, ve prospěch i neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal dovolatel ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán za předpokladu, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Upustit od potrestání lze ve smyslu § 46 odst. 1 tr. zákoníku u pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti, přičemž všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně.

Odvolací soud na straně 4 odůvodnění napadeného rozsudku užití institutu upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku zdůvodnil tím, že se obviněný v době spáchání skutku se svými dětmi pravidelně stýkal každý druhý víkend od pátku do neděle a pravidelně jim kupoval různé věci včetně oblečení, aniž by bylo zjištěno, kolik věcí a v jaké hodnotě jim zakoupil. Na základě výpovědi obviněného a jeho projevu v odvolacím řízení bylo podle odvolacího soudu nutné přihlédnout k tomu, že svého jednání litoval a projevil účinnou snahu po nápravě spočívající v tom, že má k oběma dětem kladný vztah, že se o děti staral a kupoval jim řadu věcí a že ve výkonu trestu pracuje a výživné je mu řádně strháváno. Vzal taktéž v úvahu jeho zdravotní stav v podobě potíží fyzických i psychických doložených řadou lékařských zpráv a znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. V této souvislosti zaujal názor, že závažnost spáchaného bagatelního přečinu se sazbou trestu odnětí svobody do jednoho roku zmíněné okolnosti výrazně snižují a lze i s ohledem na projevy obviněného očekávat, že i pouhé projednání před soudem postačí k jeho nápravě, zejména aby si uvědomil, že vyživovací povinnost musí řádně plnit a že ji nelze nahradit tím, že dětem kupuje rozličné věci.

Je nutno se ztotožnit s dovolatelem, že jediným předpokladem pro upuštění od potrestání ve smyslu § 46 odst. 1 tr. zákoníku splněným osobou obviněného je skutečnost, že spáchal přečin. Zbývající předpoklady splněny nebyly a odvolací soud se jimi ani dostatečně nezabýval. Při hodnocení okolností, za nichž došlo k neplnění zákonné povinnosti obviněného hradit výživné, je nutno konstatovat, že v postoji obviněného nelze spatřovat projevení lítosti ani účinnou snahu po nápravě. Obviněný si byl plně vědom, že má povinnost hradit soudem stanovené výživné a že jejím neplněním po delší dobu se dopouští trestného činu, neboť byl pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k oběma nezletilým dcerám „X. X.“*) a „Y. Y.“*), pro nějž je stíhán i v nyní posuzované věci, pravomocně odsouzen již rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 4 T 53/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 7 To 194/2014. Svou vinu odmítal tvrzením, že oběma dcerám poskytoval ošacení a hradil jim jejich náklady o víkendech, během nichž měl nařízen styk s dětmi soudním rozhodnutím, s tvrzením, že řádně stanovené výživné jim pro svou nemajetnost hradit nemohl. Zde je třeba ale připomenout, že ani plnění povinnosti zaopatřovat a vyživovat dítě v naturální formě bez poskytování peněžního plnění, nemůže zbavit obviněného trestní odpovědnosti (srov. R 26/1982).

Obě děti tak neplněním jeho zákonné povinnosti mají za obviněným pohledávku na výživném, která činí za rozhodné období nejméně 136.000 Kč, přičemž obviněný na dluhu na výživném ničeho nezaplatil, tudíž tato částka je k dnešnímu dni mnohem vyšší. Obviněný začal hradit výživné až ve výkonu trestu (což však nelze výrazně pozitivně hodnotit ve vztahu k jeho osobě, jak učinil odvolací soud, neboť se nejedná o dobrovolnou úhradu), neboť mu začala být strhávána poměrná částka ze mzdy odpovídající jen části soudem stanoveného výživného (podle sdělení matky Z. Š. za měsíc prosinec 2015 uhradil obviněný částku ve výši 224 Kč, za leden 2016 752 Kč, únor 2016 1064 Kč a březen 2016 1230 Kč, č. l. 239), tedy jeho dluh na výživném nezadržitelně roste každým měsícem. Obviněným namítanou nemožnost jeho úhrady s ohledem na jeho zdravotní obtíže sice soud zohlednil, avšak dospěl k ne zcela odpovídajícím závěrům. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie bylo potvrzeno, že obviněný trpí těžkou reaktivní depresí, která se rozvinula v tíživé životní situaci na podkladě smíšené poruchy osobnosti, avšak nejedná se o duševní chorobu, tj. psychózu, která sice brání ve výkonu exponovaného zaměstnání či povolání, které je náročné na pozornost, přesnost, rychlost a časovou výkonnost, avšak nevylučuje (ani v rozhodném období 26. 2. 2013 až 9. 5. 2014 nevylučovala) výkon subalterního zaměstnání. Obviněný pracoval jen brigádně a příjmy soudu nedoložil. Delší dobu trvající refluxní chorobu jícnu a hiátovou (brániční) kýlu a přechodnou gastritidu a duodenitidu, s nimiž se obviněný léčil v rozhodném období na interní klinice Fakultní nemocnice Plzeň, podle lékařských zpráv provázely obtíže spočívající ve zvracení a návratu žaludečních šťáv do úst navazující na práci v předklonu, přičemž v klidu byl obviněný bez obtíží. Obviněný nadto podle lékařských zpráv ze dne 1. 2. a 19. 7. 2013 vypracovaných MUDr. L. F. plně nerespektoval doporučený režim léčby (viz č. l. 23 a 24). Podle dalšího ošetřujícího lékaře MUDr. P. M. byl zánět žaludku a dvanáctníku již ke dni 27. 3. 2014 zcela zhojen a po dobu jeho ošetřování v období od 14. 11. 2013 až 27. 3. 2014 obviněnému z důvodu těchto obtíží nevznikla ani pracovní neschopnost, tudíž mu nebránilo nic v tom si zajistit jakoukoli práci, během níž by se nepředkláněl či nezvedal těžká břemena, tím spíše, že sám obviněný přiznal, že je schopen pracovat 7,5 hodiny denně a v předmětné době dosahoval příjmu ve výši 6000 - 8000 Kč od blíže neidentifikovatelného zaměstnavatele z tzv. „práce na černo” (viz výpověď obviněného učiněná v hlavním líčení dne 31. 10. 2014, č. l. 158a). Dále lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci a jeho přiléhavé námitce ohledně zjištění nalézacího soudu učiněných v předešlém řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 53/2013, že antirefluxní operace byla obviněnému doporučena již v roce 2009, k níž se nedostavil, čímž zmařil příležitost ke zlepšení hlavní příčiny svých zdravotních obtíží, jimiž zdůvodňoval svou neschopnost dostát své povinnosti hradit svým dvěma dětem výživné. Lékařskou pomoc vyhledal až v roce 2013, tedy žil téměř 4 roky bez nutnosti vyhledat lékařskou péči, z čehož nalézací soud logicky dovodil, že jeho stav nebyl natolik závažný, že by mu znemožňoval nebo jen výrazně omezoval jeho možnosti nástupu do zaměstnání či pokračovat v podnikání. Jeho postoj k nalezení vhodného zaměstnání pak dokresluje skutečnost, že v období od 16. 1. 2013 do 27. 11. 2013 byl veden jako uchazeč o zaměstnání v evidenci Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Plzni, kontaktního pracoviště pro Plzeň-jih, avšak byl z ní sankčně vyřazen z důvodu maření součinnosti s tímto úřadem, neboť se nedostavil ve stanoveném termínu (viz sdělení tohoto úřadu práce ze dne 18. 6. 2014, č. l. 51). Obviněný si tak nezajistil zaměstnání s odpovídající mzdou, z níž by mohl hradit výživné a alespoň částečně umořovat dluh na něm. Svého jednání nelitoval, neboť po celou dobu trestního řízení setrval na svém postoji, že nebyl schopen zajišťovat výživné nezletilým dcerám, cítil se nevinen, což se promítlo i do jeho řádného opravného prostředku, jímž se domáhal zproštění obžaloby.

Ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného přečinu bylo nutno dále zohlednit, že se trestného činu nedopustil poprvé, neboť obviněný přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku dokonal ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. 2. 2013 sp. zn. 2 T 90/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 9 To 116/2013, a rovněž ve zkušební době podmíněného odsouzení shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 4 T 53/2013 pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jenž nabyl právní moci dne 22. 7. 2014. Posléze byl odsouzen i rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 4 T 168/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 7 To 40/2015 pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta. V jeho neprospěch proto svědčí vícero přitěžujících okolností, které nebyly odvolacím soudem zohledněny, a to právě že již byl pro trestný čin odsouzen [§ 42 písm. p) tr. zákoníku], že jej spáchal ke škodě dítěte [§ 42 písm. d) tr. zákoníku], na více osobách a pokračoval v něm po delší dobu [§ 42 písm. m) tr. zákoníku]. Obviněný je tak opakovaně trestanou osobou, na níž předchozí dobrodiní v podobě opakovaného podmíněného odsouzení nemělo vliv, a i přesto se dopouštěl další trestné činnosti, proto nelze v žádném ohledu souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k jeho projevům lze očekávat, že i pouhé projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě a k tomu, aby si uvědomil, že musí řádně plnit vyživovací povinnost, když s úhradou výživného započal až ve výkonu trestu.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným a proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 9 To 119/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.), což znamená, že jmenovaný soud v novém odvolacím řízení opětovně projedná obě podaná odvolání, přičemž jeho výsledkem bude uložení zákonu odpovídajícího trestu obviněnému, jelikož k upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku u jeho osoby nejsou splněny podmínky stanovené zákonem.

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést nařízené úkony.

Toto rozhodnutí bylo za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 9. 2016

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.