33 Odo 922/2004Usnesení NS ze dne 22.09.2004

33 Odo 922/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K., jako správce konkurzní podstaty úpadce K. P., proti žalovanému V. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 2,302.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 51/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2004, č. j. 26 Co 507/2003-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2003, č. j. 5 C 51/2003-25, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1,610.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 8. 9. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 692.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 8. 9. 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o soudním poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.). Podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vyšel z toho, že mezi úpadcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o bezúročné půjčce, na jejímž základě půjčil úpadce žalovanému 2,302.000,- Kč a žalovaný se zavázal vrátit mu tuto částku v dohodnutých splátkách nejpozději do roku 2017. Doposud však zaplatil jen 68.000,- Kč. Dne 7. září 1999 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven správcem konkursní podstaty. Soud prvního stupně pak dovodil, že prohlášením konkursu se stala půjčka splatnou, a jelikož na žalobce současně přešlo právo nakládat s majetkem úpadce, vyhověl jeho žalobě s výjimkou splátek, ohledně nichž vznesl žalovaný důvodně námitku promlčení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 26 Co 507/2003-67, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1,542.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 8. 9. 1999 do zaplacení“, výrokem II. jej změnil „v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 8. 9. 1999 do zaplacení“, tak, že žalobu zamítl, a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, že mu postupem soudu prvního stupně byla odňata možnost jednat před soudem, a ztotožnil se se skutkovými a v podstatě i s právními závěry tohoto soudu. Jediné pochybení shledal v tom, že to, co žalovaný doposud na splátkách půjčky zaplatil, bylo odečteno od částky, kterou nelze žalobci pro promlčení přiznat, ač bylo prokázáno, že sám úpadce započítal toto plnění na dluh splatný do 25. 8. 1996. Proto byl přezkoumávaný rozsudek změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení dalších 68.000,- Kč s příslušenstvím. K novým skutečnostem a důkazům, které žalovaný uvedl v odvolání, odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že to neumožňuje § 205a odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti jeho potvrzujícímu výroku, podal žalovaný dovolání s tím, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítl, že napadený rozsudek vychází z nesprávného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. V odvolání totiž vylíčil všechny rozhodující skutečnosti a navrhl provedení dalších důkazů, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost žalobcem předložené smlouvy o půjčce. Odvolací soud ovšem k jeho argumentům nepřihlédl a tím ho poškodil v právu na spravedlivý proces. Přitom kdyby vzal jeho tvrzení v úvahu, zjistil by, že uzavření smlouvy z jeho strany nebylo vážně učiněným právním úkonem a že smlouva je z tohoto důvodu neplatná. Žalovaný v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého odvolání a navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ani podle písm. b) tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání by mohla být založena jen ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na které také žalovaný ve svém podání (byť nikoli výslovně) odkazuje a podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z odůvodnění dovolání je ovšem zřejmé, že žalovaný v něm uplatňuje toliko dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, když v zásadě namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Úspěšné uplatnění zmíněného dovolacího důvodu je však v § 241a odst. 3 OSŘ omezeno pouze na případy dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ nebo podle obdobného užití těchto ustanovení, neboť přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dána k řešení právních, nikoli skutkových otázek. Žalovaný žádné právní otázky, které by mohly založit zásadní význam napadeného rozsudku, v dovolání nevymezuje, protože jeho tvrzení, že smlouva o je půjčce neplatná pro nedostatek vážnosti projevu vůle, není polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem, ale námitkou, že právní závěr o platnosti této smlouvy vychází z nesprávně zjištěných skutkových okolností. Dovolací soud je uplatněnými dovolacími důvody vázán (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ) a nezbývá tedy než uzavřít, že dovolání tak, jak bylo podáno a odůvodněno, není přípustné. Proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. září 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu