33 Odo 105/2003Rozsudek NS ze dne 27.03.2003

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 105/2003-136

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. I. s.r.o., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. V. M., advokátkou, o zaplacení 35 405 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 252/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002 č. j. 62 Co 331, 332/02-115, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2002 č. j. 62 Co 331, 332/02-118, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002 č. j. 62 Co 331, 332/02-115, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2002 č. j. 62 Co 331, 332/02-118, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2002 č. j. 14 C 252/98-86, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2002 č. j. 14 C 252/98-104, v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 19% úrok z prodlení z částky 7 081 Kč od 21. 6. 1996 do zaplacení a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2002 č. j. 14 C 252/98-86, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2002 č. j. 14 C 252/98-104, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 19% úrok z prodlení z částky 7 081 Kč od 21. 6. 1996 do zaplacení a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. ledna 2002 č. j. 14 C 252/98-86, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2002 č. j. 14 C 252/98-104, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 28 324 Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do zaplacení a dále částku 7 081 Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření platné kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě sady kuchyňského nádobí značky Z. D–110 Standard s poklicemi SYNCRO CLIK D-420-20 v celkové ceně 1 548 DEM. Splatnost kupní ceny byla sjednána ve 24 pravidelných měsíčních zálohách, první dne 20. 7. 1994 a další vždy do každého 20. dne v měsíci, poslední dne 20. 6. 1996. V této smlouvě bylo dále ujednáno, že v případě porušení smluvních povinností je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25% smluvní ceny zboží. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi tvrzeními žalovaného. K námitce žalovaného, že podpis na předmětné kupní smlouvě není jeho podpisem, nechal vypracovat znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví, z něhož vzal za prokázané, že nelze vyloučit možnost, že sporný podpis v rubrice „podpis kupujícího“ na kupní smlouvě je pravým podpisem žalovaného. Tvrzení žalovaného, že při návštěvě reprezentanta žalobkyně roztrhal všechna vyhotovení kupní smlouvy se vzhledem k výpovědi svědků nepodařilo prokázat a soud je vyhodnotil jako účelové. Stejně tak tvrzení žalovaného, že předmět koupě je ve smlouvě vymezen neurčitě a nesrozumitelně, se nepodařilo prokázat, protože sám žalovaný uvedl, že dobře věděl, že uzavírá kupní smlouvu na sadu nádobí a v záhlaví kupní smlouvy je uvedeno, že se jedná o jedinečné nádobí z ušlechtilé oceli. Předmět smlouvy, tedy součásti sady nádobí, pak byl popsán v sortimentní listině žalobkyně platné k lednu 1994 a v obrazové příloze nabídky. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně, takže na jejím základě vznikla žalobkyni jako prodávající povinnost odevzdat předmět koupě žalovanému jako kupujícímu a kupujícímu předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávající dohodnutou cenu. Kupní smlouva obsahuje všechny náležitosti, a to označení smluvních stran, jasně, konkrétně a srozumitelně vymezuje předmět koupě, kupní cenu i její splatnost a výši smluvní pokuty. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný neuhradil kupní cenu ani částečně, přičemž netvrdil, ani neprokazoval, že by od smlouvy odstoupil; je proto povinen zaplatit žalobkyni podle § 544 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) sjednanou smluvní pokutu s úrokem z prodlení ve výši stanovené § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. v platném znění na dvojnásobek diskontní sazby stanovené ČNB. Pokud výše diskontní sazby činila 10,5%, má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 21%, a to od prvého dne následujícího pod sjednaném termínu platby poslední zálohy, tj. 20. 6. 1996. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala úrok ve výši pouze 19%, byl jí přiznán od prvého dne prodlení, tedy od 21. 6. 1996.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2002 č. j. 62 Co 331, 332/02-115, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2002 č. j. 62 Co 331, 332/02-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení účastníků a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve smyslu § 212a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nezabýval novými skutečnostmi, které žalovaný uvedl, a to, že smlouva je neplatná ve smyslu § 49a ObčZ, protože byla z jeho strany uzavřena v omylu a dále jeho tvrzením o výši kupní ceny a kurzu koruny k marce v době uzavření kupní smlouvy. Ostatní námitky žalovaný již uplatil v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud posoudil závěry soudu prvního stupně jak po skutkové, tak i po právní stránce jako naprosto správné a v plném rozsahu se s nimi ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále, že řízení před soudem prvního stupně trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že soud prvního stupně neprovedl důkaz listinami předloženými žalobkyní – originálem kupní smlouvy, ceníkem z roku 1994 a sortimentní skladbou zboží tak, jak mu to ukládá § 129 odst. 1 o. s. ř. a tím mu nebylo umožněno, aby se vyjádřil k těmto listinným důkazům, jak mu to zaručuje § 123 o. s. ř. Teprve z písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně se žalovaný dozvěděl o obsahu sortimentní listiny, a proto až v odvolání mohl uplatnit námitku neplatnosti předmětné smlouvy, kterou uzavřel v omylu. Tato sortimentní listina nebyla součástí kupní smlouvy, a proto nebyl její předmět sjednán určitě a srozumitelně. Žalovaný dále namítl, že oba soudy přisoudily žalobkyni nárok na zaplacení 19% úroku z prodlení z částky 7 081 Kč od 21. 6. 1996 do zaplacení, přestože úrok z prodlení z nezaplacené smluvní pokuty žalobkyně ve své žalobě nepožadovala. S touto námitkou žalovaného vznesenou v odvolání se pak nevypořádal ani odvolací soud. Žalovaný dále poukázal na splatnost smluvní pokuty, která nebyla v kupní smlouvě sjednána, proto její splatnost mohla nastat ve smyslu § 563 ObčZ až poté, kdy by byl jako dlužník k zaplacení pokuty vyzván, což se ze strany žalobkyně nestalo. Splatnost pokuty proto nenastala a žalovaný nemůže být v prodlení s jejím zaplacením a proto i z tohoto důvodu neměl být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení z částky 7 081 Kč. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci úplně a řádně provedly navržené důkazy. Řízení nebylo postiženo žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný měl možnost se k důkazům provedeným soudem prvního stupně vyjádřit, pokud by se jednání před soudem účastnil. Jasné, konkrétní a srozumitelné vymezení předmětu koupě bylo podle názoru žalobkyně prokázáno provedenými důkazy, k omylu dovolatele nemohlo dojít. Z uzavřené smlouvy zcela jasně vyplývá, že žalovaný koupil celou sadu nádobí a ne pouze 5 kusů z této sady. Této skutečnosti si žalovaný musel být vědom. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně nedůvodného.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.V posuzované věci se nejedná o tento případ.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Za otázku zásadního právního významu shledal Nejvyšší soud otázku, zda žalobkyni náleží úrok z prodlení z částky 7 081 Kč (tedy ze smluvní pokuty) za dobu od 21. 6. 1996, neboť v tomto rozsahu odvolací soud řešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že žalobkyně úrok z prodlení ze smluvní pokuty nepožadovala, takže jí byl přiznán nad rámec žaloby. Ze spisu se však podává, že žalobkyně skutečně v žalobě (viz č. l. 2 a 3) nárok na úrok z prodlení z neuhrazené smluvní pokuty neuplatnila, avšak učinila tak na jednání soudu prvního stupně dne 10. 11. 1998 (viz č. l. 10). Protokol o jednání soudu prvního stupně z tohoto data, jež obsahoval i usnesení o připuštění změny žaloby, byl žalovanému zaslán a doručen postupem podle § 46 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou splatnosti smluvní pokuty.

Podle § 517 odst. 1 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 563 ObčZ není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

V posuzované věci byla povinnost kupujícího zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží sjednána v předmětné kupní smlouvě pouze s odkazem na § 544 ObčZ, splatnost smluvní pokuty účastníky řízení sjednána nebyla. V tomto ohledu je proto nutno přisvědčit námitce dovolatele, že splatnost pokuty mohla nastala až poté, kdy byl dovolatel vyzván žalobkyní k její úhradě. Teprve poté se mohl žalovaný dostat do prodlení s placením smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že zákon nijak neomezuje věřitele v tom, kdy může žádat splnění dluhu, je oprávněn vyzvat dlužníka k plnění ihned po vzniku závazku a dlužník sám může plnit kdykoliv i bez výzvy věřitele a věřitel je povinen plnění přijmout. Forma výzvy k plnění není předepsána, nejčastěji jde o písemnou upomínku, stačí ovšem ústní projev. Za kvalifikovanou výzvu k plnění závazku se považuje i žaloba. V tomto případě splatnost nastává první den po doručení žaloby dlužníkovi (nikoliv dnem následujícím po podání žaloby u soudu). Okamžik doručení žaloby je tedy rozhodující i z hlediska prodlení a povinnosti platit úroky z prodlení. Pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že smluvní pokuta je splatná ke sjednanému dni splatnosti kupní ceny, spočívá toto rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je proto v této části podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i důvodné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části týkající se úroku z prodlení z částky 7 081 Kč zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v této části i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Protože dovolání směřující proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není třeba rozhodnutí o odmítnutí zbývající části dovolání odůvodňovat (srov. § 243c odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2003

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu