33 Odo 1033/2005Rozsudek NS ze dne 30.09.2005 *Omezení převodu nemovitosti. Promlčení.

33 Odo 1033/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 10, proti žalovanému R. J., o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 214/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 678/2005-52, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 678/2005-52, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. ledna 2005, č. j. 7 C 214/2004-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 7 C 214/2004-36, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 72.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 1. 10. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 687/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 30. 8. 1990 (dále též „smlouva“), kterou uzavřel žalovaný a tehdejší Okresní národní výbor ve S. (dále jen „národní výbor“), byl žalovanému podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek na výstavbu rodinného domu v částce 72.000,- Kč. Žalovaný se ve smlouvě kromě jiného zavázal provést výstavbu rodinného domku, na který mu byl příspěvek poskytnut, tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Pro případ nedodržení této podmínky (a podmínek dalších) se zavázal tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Současně bylo dohodnuto, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, i když žalovaný nesplní oznamovací povinnost. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se žalovaný zavázal (i s účinky pro dědice) nepřevést rodinný domek bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve S. dne 6. 9. 1990 pod sp. zn. R III 2367/90. K návrhu žalovaného ze dne 18. 12. 2000 Městský úřad ve S. vydal dne 9. 3. 2001, č. j. SÚ/5766/00/Kr, kolaudační rozhodnutí ohledně rodinného domu žalovaného, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2001.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že k zajištění pohledávky (vrácení poskytnutého příspěvku) bylo v souladu s § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák. před novelou“) zřízeno omezení převodu nemovitosti. Jelikož kolaudační rozhodnutí bylo vydáno (a nabylo právní moci) až po uplynutí desetileté lhůty od uzavření smlouvy, žalovaný podmínku sjednanou ve smlouvě nesplnil a vznikla mu proto povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Oba soudy však zároveň shodně uzavřely, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Konstatovaly, že v době, kdy bylo smlouvou zřízeno omezení převodu nemovitosti, činila sice promlčecí lhůta u práv takto zajištěných podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou deset let, avšak občanský zákoník ve znění od 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), již institut omezení převodu nemovitosti neupravoval a nepřevzal ani úpravu obsaženou v dosavadním § 109. Možnost použití § 874 obč. zák. na délku promlčecí doby oba soudy vyloučily, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti a promlčecí doba nepředstavuje právo či povinnost z právního vztahu, nýbrž je právní skutečností. Vyjádřily proto názor, že při úvaze o délce promlčecí doby je třeba vycházet z § 870 obč. zák. Jelikož v tomto případě promlčecí doba nezačala běžet před 1. 1. 1992, řídí se její délka novou právní úpravou a je tudíž tříletá (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud pak dovodil, že tříletá promlčecí doba v dané věci začala běžet 31. 8. 2000 (tj. v den následující po 30. 8. 2000, kdy uplynula desetiletá lhůta od uzavření smlouvy) a její konec připadl na 31. 8. 2003. Protože žaloba byla podána až 11. 10. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 870 obč. zák. I nadále je přesvědčena, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti podle § 58 obč. zák. ve znění před novelou se i po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou ve spojení s § 874 obč. zák. Toto ustanovení je ve vztahu k § 870 obč. zák., jež upravuje počátek a běh promlčecích dob obecně, ustanovením speciálním, které upravuje výlučně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti. Ustanovení § 109 obč. zák. ve znění před novelou přitom dávalo účastníkovi právo uplatnit svůj nárok zajištěný omezením převodu nemovitostí v delší než tříleté promlčecí době. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2005. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž oba soudy dospěly; dovolání proto pokládá za nedůvodné a navrhuje je zamítnout.

Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

¨

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, které jsou určující nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný dopad). V daném případě je k dovolacímu přezkumu předloženo posouzení právní otázky, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení posuzovat podle § 101 obč. zák. Jelikož odvolací soudy řeší tuto otázku rozdílně a soudy obou stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s hmotným právem, má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně je proto podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou žalobkyní výslovně uplatněnou.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. ve znění před novelou“) může věřitel zajistit uspokojení své pohledávky písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož ustanovení ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace u státního notářství. Podle § 61 obč. zák. před novelou zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.

Podle § 870 občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“) se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.

Podle § 874 obč. zák. práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.

Odvolací soud posoudil otázku, v jaké době se promlčuje právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku na výstavbu, podle § 101 obč. zák. a svůj závěr, že došlo k promlčení tohoto práva, opřel o názor, že promlčecí doba počítaná ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, činí tři roky. Odvolací soud sice dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě, jímž se žalovaný zavázal, že po dohodnutou dobu bez souhlasu národního výboru nepřevede na jiného rodinný domek, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, je smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle § 58 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou, ale dovodil, že promlčení je právní skutečností (ne právem či povinností), a proto se na ně nevztahuje § 874 obč. zák. obsahující přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným zákonem č. 509/1991 Sb. Proto pokud promlčecí doba začala běžet až po 1. 1. 1992, není tato doba desetiletá (jak tomu bylo podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou), nýbrž tříletá ve smyslu § 101 obč. zák. (§ 870 obč. zák. a contrario). Tento právní názor není správný.

Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, vyjádřil názor, že ustanovení § 870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti tomu tak není, neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba - v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv - regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto nelze na tento případ aplikovat ustanovení § 870 obč. zák. a jediným použitelným ustanovením je § 874 obč. zák. Dovolací soud připomněl, že smyslem institutu omezení převodu nemovitosti, bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též - ve spojení s § 109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 - prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tj. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle § 61 občanského zákoníku ve znění před novelou neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu § 61 občanského zákoníku v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Dovolací soud konstatoval, že odlišný výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo - v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran - v době podstatně kratší.

Dovolací soud neměl rozumný důvod odchýlit se od právního názoru, který byl právě prezentován a který se týkal skutkově naprosto shodného případu. Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, když otázku promlčení neposuzoval za použití § 874 obč. zák., ale § 870 obč. zák. Nesprávně proto dovodil, že uplatněné právo je promlčeno, protože nebylo uplatněno ve tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci v důsledku toho, že odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl použít. Žalobkyně proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatnila opodstatněně a dovolací soud napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je dovolací soud rovněž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. září 2005

JUDr. Blanka Moudrá,v.r.

předsedkyně senátu