33 Cdo 908/2018Usnesení NS ze dne 28.03.2018

33 Cdo 908/2018-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K., (identifikační číslo osoby 638 58 312), zastoupeného Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem se sídlem v Praze 7, Janovského 236/35, proti žalovanému Z. F., zastoupenému Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o zaplacení 1.224.263 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 337/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 15 Co 132/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2017, č. j. 15 Co 132/2016-315, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 34 C 337/2013-159, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1.224.263 Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 1.224.263 Kč od 6. 11. 2010 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 15 Co 132/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2017, č. j. 15 Co 132/2016-315, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 1.224.263 Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 7,75 % od 6. 11. 2010 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že se „odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Přestože ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno („skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu ve spise a v provedených důkazech a jsou vnitřně rozporné“). Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že již ze skutkových tvrzení žalovaného vyplývá, že smlouva o dílo vznikla a že se účastníci prokazatelně dohodli na všech jejích podstatných náležitostech. Ty podpůrně dovozuje z písemné objednávky z 10. 3. 2009, podrobného rozpočtu a výpovědi svědků K. a Š., který byl přítomný v okamžiku, kdy žalovaný ústně schválil rozsah jednotlivých prací a cenu díla. Při zevrubné rekapitulaci průběhu a předání stavby a vystavování faktur žalobce odvolacímu soudu vytýká, že „nepochopil vyúčtování provedeného díla“. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalobce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobou uplatněné právo není promlčeno. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad opomíjí (kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi). V tomto směru je bezcenný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, jehož prostřednictvím se žalobce dovolává zásady priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Bezcenná je rovněž polemika žalobce týkající se hodnocení věrohodnosti svědka Š.. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Požadavek, aby „dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“, žalobce v dovolání nerozvedl, resp. neuvedl, která, dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být nyní dovolacím soudem posouzena jinak, a nedostál tudíž v tomto směru požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z žalobcem užité formulace nadto nelze vyloučit, že se domáhá, aby dovolací soud posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu; takový požadavek nemá oporu v § 237 o. s. ř.

Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. března 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předseda senátu