33 Cdo 903/2008Rozsudek NS ze dne 30.06.2010

33 Cdo 903/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, proti žalovanému J. J., zastoupenému Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem Náchod, Kamenice 155, o 8,598.563,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 209/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č. j. 5 Cmo 403/2007-1527, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č. j. 5 Cmo 403/2007-1527, v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 39 Cm 209/96-1483, v rozsahu, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně se Z. S. 18 % úrok z částky 8,598.563,90 Kč od 1. 9. 1995 do zaplacení s tím, že v rozsahu uskutečněného plnění jedním z nich, zaniká povinnost druhého z nich, a jíž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jakož rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 39 Cm 209/96-1483, ve výroku I. ve stejném rozsahu a ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném a Z. S. domáhala zaplacení částky 17,910.531,- Kč s 18 % úroky z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení s odůvodněním, že na základě uzavřených smluv poskytla SomoS spol. s r. o. dva úvěry v celkové výši 15,000.000,- Kč a převzala za ni bankovní záruku ve výši 2,174.304,94 DM. Závazky z těchto smluv byly zajištěny prohlášením o ručitelském závazku žalovaných, v němž se vůči žalobkyni zavázali, že ji uspokojí, nesplní-li závazky dlužnice. Ačkoli dlužnice své závazky nesplnila, žalovaní za ni žalobkyni neplnili. Žalovaná částka sestává z 2,554.791,90 Kč (nedoplatek úvěru, smluvené úroky a úroky z prodlení za dobu od 30. 6. 1994 do 19. 9. 1995), 6,303.461,30 Kč (nedoplatek úvěru, smluvené úroky a úroky z prodlení za dobu od 30. 6. 1994 do 19. 9. 1995) a 9,052.278,- Kč (dluh z bankovní záruky).

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. září 1997, č. j. 39 Cm 209/96 -105, žalobu, aby Z. S. a žalovaný zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 17,910.531,- Kč s 18 % úrokem ode dne 1. 9. 1995, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Opodstatněnou shledal námitku relativní neplatnosti ručitelského prohlášení uplatněnou oběma žalovanými pro absenci souhlasu jejich manželek s přijetím ručitelského závazku ve smyslu § 145 odst. 1 a 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 707/97-192, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci, když uzavřel, že ručitelské prohlášení se společných věcí manželů netýkalo a ze samotného ručitelského prohlášení neplyne žádná majetková povinnost. Ta nastává až v případě splnění podmínek podle § 306 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“). Protože se soud prvního stupně v důsledku svého nesprávného právního názoru nezabýval výší uplatňovaného nároku, vrátil mu odvolací soud věc k dalšímu řízení s tímto závazným právním názorem a pokynem k doplnění dokazování.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. března 1999, č. j. 39 Cm 209/96-272, uložil Z. S. a žalovanému, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 17,910.531,- Kč s 18 % úrokem od 1. 9. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalobkyně. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 18. října 2000, č. j. 5 Cmo 593/99-368, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem o částečné neplatnosti ručitelského závazku podle § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu jeho neurčitosti, týkající se zajištění závazku dlužnice ze smlouvy o bankovní záruce ve výši 2,174.304,94 DM, a s pokynem, aby se zabýval námitkou Z. S. a žalovaného, že žalobkyně měla nejdříve žalovat ze směnek (§ 334 obch. zák.). Důvodnou shledal námitku žalovaných, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož není zřejmé, jaké částky byly přiznány z titulu ručení za závazky z jednotlivých smluv o úvěru a o platební záruce.

Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 39 Cm 209/96-782, uložil Z. S. a žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8,858.252,- Kč s 18 % úrokem od 1. 9. 1995 do zaplacení, přičemž v rozsahu uskutečněného plnění jedním ze žalovaných nebo dlužnice z hlavního závazku SomoS, spol. s.r.o. zaniká povinnost druhého ze žalovaných, žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení další částky 9,052.278,- Kč s 18 % úrokem od 1. 9. 1995 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání Z. S. a žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 5 Cmo 184/2002-824, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil provést dokazování k posouzení námitky žalovaných, že ručitelská prohlášení byla podepsána v omylu, který vyvolala žalobkyně příslibem, že podepíší-li ručitelská prohlášení, bude jim poskytnut další úvěr, přičemž příslib nesplnila. Pro případ, že ručitelská prohlášení budou posouzena jako platné právní úkony, uložil odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se otázkou výše jednotlivých uplatněných nároků (tj. jistiny, úroku a sankčního úroku), která dosud prokázána nebyla, a dále tím, zda na dluh bylo plněno z titulu zástavního práva. Nepřisvědčil námitkám žalovaných, že uplatněné nároky jsou promlčeny a že soud prvního stupně nesprávně vyloučil použitelnost § 334 obch. zák. v případě zajišťovacích směnek (o které v tomto případě jde).

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 39 Cm 209/96-1193, řízení o zaplacení částky 259.688,10 Kč s 18 % úrokem od 1. 9. 1995 do zaplacení zastavil, Z. S. a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 8,598.563,90 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení s tím, že v rozsahu uskutečněného plnění jedním ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Na podkladě důkazů již dříve provedených a důkazů, jimiž doplnil dokazování, zjistil, že žalobkyně a SomoS, spol. s r.o. uzavřely dvě smlouvy o úvěru, první z nich č. 144/270790/4386 dne 24. 7. 1992; v ní se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 5,000.000,- Kč s úrokem sjednaným ve výši 15,5 % p. a., který se dlužnice zavázala vrátit v dohodnutých splátkách do 20. 6. 1996, a druhou z nich č. 238/260293/1580 dne 26. 2. 1993; v ní se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10,000.000,- Kč s úrokem sjednaným v pohyblivé výši 14,5 % základní úrokové sazby banky a 4 % p. a. marže banky, který se dlužnice zavázala vrátit ve splátkách nejpozději do 2. 1. 1997. Oba úvěry byly dlužnicí vyčerpány. Závazky dlužnice z těchto úvěrových smluv byly zajištěny ručitelským prohlášením Z. S. a žalovaného ze dne 18. 5. 1994, v němž se zavázali žalobkyni zaplatit dlužné částky jistin včetně příslušenství, nesplní-li dlužnice ve sjednané lhůtě závazky ze smluv o úvěru. Dlužnice úvěry řádně nesplatila. V případě smlouvy o úvěru č. 144 činila ke dni 19. 9. 1995 dlužná jistina 1,785.000,- Kč, dlužné úroky z úvěru 510.103,77 Kč (za dobu od 30. 6. 1994 do 19. 9. 1995) a dlužné úroky z prodlení 259.688,10 Kč (za dobu od 30. 6. 1994 do 19. 9. 1995). V případě smlouvy o úvěru č. 238 činila k témuž datu dlužná jistina 4,214.408,- Kč, dlužné úroky z úvěru 1,463.192,29 Kč (za dobu od 30. 6. 1994 do 19. 9. 1995), dlužné úroky z prodlení 625.070,49 Kč (za dobu od 30. 6. 1994 do 19. 9. 1995) a poplatky za rok 1995 790,- Kč. Na majetek dlužnice byl k návrhu žalobkyně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 22 K 128/95, prohlášen konkurs. Žalobkyně v konkursním řízení přihlásila mimo jiné pohledávky ze smlouvy č. 144 ve výši 9,081.424,51 Kč a ze smlouvy č. 238 ve výši 24,443.236,52 Kč (dlužné jistiny s úroky z úvěru a s úroky z prodlení). Při přezkumném jednání byly tyto pohledávky a další pohledávky v celkové výši 71,522.567,69 Kč shledány za zjištěné s právem na oddělené uspokojení věřitele. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22 K 128/95, byl správci konkursní podstaty udělen souhlas k výplatě 70 % výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí ve výši 1,450.000,- Kč, tj. částky 1,015.000,- Kč oddělenému věřiteli - žalobkyni. Při výplatě této částky žalobkyni nebylo blíže určeno, k čemu je úhrada určena. Žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu o zaplacení úroků z prodlení v kapitalizované výši 259.688,10 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení zpět, neboť část plnění přijatého od správce konkursní podstaty úpadkyně SomoS, spol. s r.o. byla započtena na tyto úroky z prodlení. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně uzavřela s dlužnicí v souladu s § 497 obch. zák. smlouvy o úvěru, které byly zajištěny platnými ručitelskými závazky žalovaných, jejichž ručitelská prohlášení vůči věřitelce splňují náležitosti ve smyslu § 303 obch. zák. Nepřisvědčil námitkám, že smlouvy o úvěru jsou neplatné pro vadu v označení subjektu poskytujícího úvěr, že uplatněné nároky jsou promlčené a že ručitelské prohlášení je neplatné. Žalovaným se totiž nepodařilo prokázat, že je učinili v omylu a v tísni vyvolaných zaměstnankyněmi žalobkyně (výpovědi žalovaných vyhodnotil jako účelové, kdežto svědecké výpovědi zaměstnankyň žalobkyně Ing. Č., M., Č. a Ing. K., které shodně popíraly pravdivost tvrzení žalovaných, vyhodnotil jako věrohodné, neboť korespondovaly s listinnými důkazy - korespondencí mezi žalobkyní a dlužnicí a zápisy z jednání žalobkyně a žalovaných, kteří byli statutárními orgány dlužnice). Odkázal na právní závěr zaujatý již v předchozím řízení, že na daný případ nedopadá § 334 obch. zák. Námitkou žalovaného, že mu žalobkyně způsobila škodu ve výši 20,000.000,- Kč, kterou započítává proti žalované pohledávce, se soud prvního stupně nezabýval. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je oprávněna ve smyslu § 504 a § 306 obch. zák. domáhat se po žalovaných plnění ze smluv o úvěru, jelikož dlužnice své závazky z těchto smluv nesplnila ani v přiměřené době poté, co byla žalobkyní k plnění písemně vyzvána. Spolu s pohledávkami ze smluv o úvěru v celkové výši 8,598.563,90 Kč přiznal žalobkyni i úroky z prodlení ve výši 18 % od 1. 9. 1995, kdy se žalovaní ocitli v prodlení s plněním žalobkyni, která je dopisem ze dne 1. 8. 1995 vyzvala, aby splnili závazky žalobkyně ve lhůtě do 31. 8. 1995 (§ 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obch. zák.).

K odvolání Z. S. a žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 5 Cmo 556/2004-1240, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k Z. S. potvrdil, ve vztahu k žalovanému jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a Z. S. Ztotožnil se zcela se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, odkázal na právní závěry, které vyslovil k jednotlivým již dříve uplatněným námitkám žalovaných, jež soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí respektoval, a přisvědčil mu v závěrech ohledně výše jednotlivých uplatněných nároků s tím, že příslušenství jistin odpovídá době trvání čerpání úvěrů nebo době prodlení. Nepřisvědčil námitce žalovaných, že výnos prodeje zástavy v konkursním řízení měl být započten na jistinu, jelikož plnění správce konkursní podstaty není plněním dlužníka; bylo proto plněno na příslušenství závazku nejdříve splatného (§ 330 obch. zák.). Protože se soud prvního stupně nezabýval započtením pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody na žalovanou pohledávku, bylo mu odvolacím soudem uloženo, aby provedl k této otázce navržené důkazy a posoudil její opodstatněnost s tím, že nevyjdou-li v dalším řízení pro věc významné okolnosti, nemusí se již zabývat žalobou uplatněnými nároky.

Soud prvního stupně posléze rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 39 Cm 209/1996-1483, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně se Z. S. částku 8,598.563,90 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení, přičemž v rozsahu uskutečněného plnění jedním ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Po zopakování skutkových zjištění, z nichž vyšel při svém předchozím rozhodnutí, doplnil obsáhle dokazování provedením listinných důkazů, jež žalovaný navrhl k prokázání svého tvrzení, že mu žalobkyně způsobila škodu tím, že na něho podala několik trestních oznámení, dále oznámení České advokátní komoře a že jej v různých řízeních očerňovala a pomluvila, v důsledku čehož poškodila jeho profesní postavení, narušila mu soukromý život a způsobila mu majetkovou škodu v minimální výši 17,810.054,- Kč (tj. rozdíl mezi jeho příjmy dosahovanými před škodlivým postupem žalobkyně a po něm v letech 1998-2004). Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat protiprávní jednání žalobkyně, výši škody, ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalobkyně a vznikem škody. Dovodil proto, že pohledávka z titulu náhrady škody, kterou žalovaný uplatnil k započtení na žalovanou pohledávku, neexistuje.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2007, č. j. 5 Cmo 403/2007-1527, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně v dosavadním řízení a na něž v napadeném rozsudku odkázal. K odvolacím námitkám žalovaného týkajících se vzniku, výše a obsahu jeho ručitelského závazku poznamenal, že se již nebude opakovaně zabývat těmito otázkami, neboť závěry ohledně nich již zaujal v předchozích rozhodnutích, setrvává na nich a odkazuje na ně. Protože stálé opakování nezměněných právních závěrů činí následná rozhodnutí nepřehlednými a postrádá věcný smysl, ponechal stranou ty části odvolání žalovaného, které jsou jen polemikou se závěry již dříve učiněnými. Zabýval se výhradně námitkou započtení pohledávky z titulu náhrady škody vznesenou žalovaným a ztotožnil se zcela se závěry, jež k této otázce zaujal soud prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a avizuje v něm použití dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spojuje s posouzením otázky úroků z prodlení, která byla vyřešena v rozporu s hmotným právem a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002. Namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jím uplatňovanou námitkou anatocismu a potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající mu zaplatit úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z 8,589.563,90 Kč, ačkoli tato částka v sobě zahrnuje též úroky z úvěru a úroky z prodlení. Tím rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou výše požadovaného úroku a počátku prodlení, resp. že je nesrozumitelná úvaha odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2005, že ručení nemá žádnou vlastní splatnost a že ručitel je v prodlení ve stejném okamžiku jako dlužník. Prosazuje názor, že ručitel sice nemůže být v prodlení, avšak ručí za splacení jistiny včetně příslušenství (tedy i za prodlení dlužníka). Jestliže bylo proti dlužnici vedeno konkursní řízení, nebylo možno po dobu trvání konkursu po ní požadovat úroky z prodlení, a tedy je nelze žádat ani po něm. Není srozuměn s postupem odvolacího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2005 dal soudu prvního stupně nezákonný pokyn, aby se již nezabýval ve vztahu k němu uplatněnými nároky, ledaže by v řízení vyšly najevo nové okolnosti. Namítá, že odvolací soud přezkoumal po věcné stránce rozsudky soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2004 a 16. 5. 2007, v nichž nebyly respektovány principy uvedené v § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., místo toho, aby je z toho důvodu zrušil. Protože soud prvního stupně v těchto rozhodnutích neučinil žádná skutková zjištění z výslechu svědků a účastníků ohledně tvrzeného vylákání podpisu ručitelského prohlášení uvedením v omyl, pouze popsal obsah těchto výpovědí a nijak je nehodnotil, nemohl ani odvolací soud z těchto důkazů, aniž je zopakoval, činit žádné skutkové závěry. Žalovaný v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 639/2002. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že napadený rozsudek, jakož i jeho předchozí rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné pro absenci zákonných náležitostí uvedených v § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Brojí proti skutkovému zjištění, že úvěry byly dlužnicí vyčerpány, a proti skutkovému závěru ohledně výše dlužných pohledávek výhradami k hodnověrnosti důkazů, z nichž odvolací soud (resp. soud prvního stupně) tato zjištění čerpal. Jelikož nepřezkoumatelnost právního posouzení věci odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí znemožňuje posoudit jeho správnost v dovolacím řízení, žalovaný navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Má za to, že námitka anatocismu nemůže být dovolacím důvodem, neboť nebyla uplatněna i přes poučení podle § 119a o. s. ř. před soudem prvního stupně, nýbrž nově až v řízení odvolacím. Výše požadovaného úroku z prodlení činí 18 % v souladu s § 369 a § 502 obch. zák. a odpovídá 17 % průměrné sazbě úroků z úvěrů poskytovaných bankami v té době zvýšené o 1 %. Protože byl žalovaný vyzván přípisem ze dne 1. 8. 1995, aby splnil svůj ručitelský závazek do 31. 8. 1995, což neučinil, ocitl se dnem 1. 9. 1995 v prodlení. Neztotožňuje se s námitkou, že v dovolání označená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, a odkazuje na jejich jednotlivé pasáže.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 6550, vyslovil k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. právní názor, že nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu uvažováno jen z hlediska § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Taková situace nastala právě v posuzovaném případě. Odvolací soud sice usnesením ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 707/97-192, v pořadí prvý žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. září 1997, č. j. 39 Cm 209/96-105, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ručitelská prohlášení žalovaných učiněná dne 18. 5. 1994 nejsou ve smyslu § 145 odst. 1 a § 40a obč. zák. relativně neplatnými právními úkony pro absenci souhlasu manželek žalovaných s převzetím ručitelského závazku, a tím soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil, avšak zároveň mu uložil v dalším řízení doplnit dokazování v takovém rozsahu, aby bylo možno posoudit dosud neřešenou otázku výše uplatněných nároků. I když soud prvního stupně ve svém v pořadí pátém rozsudku rozhodl ve věci jinak (žalobě stejně jako v pořadí druhém, třetím a čtvrtém rozsudku ve vztahu k žalovanému vyhověl), nestalo se tak za situace, kdy by jeho nezávislé rozhodnutí bylo zcela vyloučeno závazným právním názorem odvolacího soudu. Protože žalovaný nesprávnost závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v jeho usnesení ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 707/97-192, v dovolání nenapadá, lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.

Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou proto výhrady žalovaného ke zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, že úvěry dlužnice vyčerpala, a k závěru o výši dlužných částek, jenž žalovaný zpochybnil námitkami proti hodnověrnosti důkazů, z nichž odvolací soud (resp. soud prvního stupně) svá zjištění čerpal. Tyto výtky jsou totiž podřaditelné jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné též výtky žalovaného týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), tj. výhrady, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu postrádají náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř., že oba soudy při odůvodnění svých rozhodnutí nepostupovaly podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. a že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2005 dal soudu prvního stupně nezákonný pokyn, aby se již nezabýval ve vztahu k němu uplatněnými nároky, ledaže by v řízení vyšly najevo nové okolnosti. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS , ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS , a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.

Žalovaný spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda lze požadovat úroky z prodlení z příslušenství pohledávky, kterou odvolací soud, aniž se zabýval uplatněnou námitkou anatocismu (braní úroků z úroků), posoudil v rozporu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud z dále uvedených důvodů shledal podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným dovolání žalovaného směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně se Z. S. 18 % úroky z prodlení z částky 8,598.563,90 Kč od 1. 9. 1995 do zaplacení s tím, že v rozsahu uskutečněného plnění jedním z nich zaniká povinnost druhého z nich.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právní otázka oprávněnosti domáhat se úroků z prodlení pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena v žalovaným zmiňovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2006; v něm byl vysloven právní názor, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. V tomto rozhodnutí tak byla vyloučena možnost domáhat se zaplacení úroků z prodlení jak z úroků z prodlení, tak i z jakéhokoli příslušenství pohledávky, jímž jsou podle definice uvedené v § 121 odst. 3 obč. zák., vztahující se i na obchodní závazkové vztahy, úrok, úrok z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Nedohodnou-li se účastníci smlouvy o úvěru, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny (že k ní budou podle dohody účastníků přičítány coby civilní plody peněz - fructus civiles), nemůže věřitel úspěšně po dlužníku požadovat úroky z prodlení z pozdě zaplacených smluvených úroků, které sice nemají sankční charakter (jsou smluvně stanovenou cenou peněz), avšak i smluvený úrok je příslušenstvím pohledávky.

Vzhledem k řečenému právní posouzení věci odvolacím soudem, který přiznal žalobkyni právo na 18 % úroky z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení z kapitalizovaných smluvených úroků ve výši 510.103,77 Kč ze smlouvy o úvěru č. 144, ve výši 1,463.192,29 Kč ze smlouvy o úvěru č. 238 a z částky 625.070,49 Kč kapitalizovaných úroků z prodlení z dlužné jistiny ze smlouvy o úvěru č. 144, je v rozporu s citovaným rozhodnutím, a proto není správné. Jak bylo vysvětleno, prodlení s placením úroků z prodlení právo věřitele na úroky z prodlení nezakládá a zjištění, že žalobkyně si s dlužnicí ve smlouvách o úvěru sjednaly přičítání smluvených úroků k jistině, není součástí zjištěného skutkového stavu, na němž je právní posouzení věci založeno. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto použit opodstatněně.

V rozsahu přípustného dovolání žalovaný odvolacímu soudu vytkl vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že odvolací soud se nezabýval otázkou výše požadovaného úroku a počátku prodlení, že je nesrozumitelná úvaha obsažená v jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2005, že ručení nemá žádnou vlastní splatnost a že ručitel je v prodlení ve stejném okamžiku jako dlužník, a že není zřejmé, zda a jak při rozhodování o úrocích z prodlení zohlednil okolnost, že na majetek dlužnice byl prohlášen konkurs. Prosazuje názor, že ručitel sice nemůže být v prodlení, avšak ručí za splacení jistiny včetně příslušenství (tedy i za prodlení dlužníka), a jestliže byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs, nebylo možno po dobu trvání konkursu po ní požadovat úroky z prodlení, a tedy je nelze žádat ani po něm.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu totiž platí toto ustanovení přiměřeně (srovnej § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení (srovnej § 212 o. s. ř.).

Případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej rozsudek Vrchního sudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Odvolací soud v napadeném rozsudku ve vztahu k výši úroků z prodlení a počátku prodlení neučinil žádné závěry a k námitkám žalovaného uplatněným v odvolání odkázal paušálně na závěry, které zaujal již dříve ve svých předchozích rozhodnutích a na kterých setrvává. V odůvodnění rozsudku ze dne 26. září 2005, č. j. 5 Cmo 556/2004-1240, jímž odvolací soud ve vztahu k žalovanému zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2004, č. j. 39 Cm 209/96-1193, však nepřisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na úroky z prodlení (kromě jiného i z dlužné jistiny) ve výši 18 % od 1. 9. 1995, kdy se žalovaní ocitli v prodlení s plněním žalobkyni, která je dopisem ze dne 1. 8. 1995 vyzvala, aby splnili závazky žalobkyně ve lhůtě do 31. 8. 1995 (§ 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obch. zák.). K námitkám žalovaného, že z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, jak dospěl k sazbě úroků z prodlení ve výši 18 % a proč za počátek prodlení určil 1. 9. 1995, jen poznamenal, že „Počátek je zřejmě skutečně odvozen od dopisu ze dne 1. 8. 1995. Nicméně to není podstatné. Nejde přece o to, že by ručitel mohl být v nějakém svém prodlení. Ručení žádnou vlastní splatnost nemá a ručitel je v prodlení ve stejném okamžiku, kdy do něho upadá dlužník. V podstatě ručitel je v prodlení ve stejném okamžiku, kdy se jeho zatím jen latentní záruka v důsledku neplnění dlužníka mění na vymahatelný dluh. Ručitele proto vůbec není nutno upomínat. Věřitel ho sice upomenout může, činí tak ovšem nad rozsah svých povinností a nic z toho, zda ručitele upomenul, vyvozovat nelze.“ Závěr o počátku prodlení dlužnice a o výši úroků z prodlení však žádný nezaujal. Soud prvního stupně v následném rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 39 Cm 209/96-1483 (který byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu), sice 18 % úroky z prodlení z dlužné jistiny (stejně jako ze smluvených úroků a úroků z prodlení) od 1. 9. 1995 do zaplacení znovu žalobkyni přiznal, avšak odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá jakékoli skutkové a právní odůvodnění tohoto rozhodnutí. Za této situace nezbývá než přisvědčit žalovanému, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, jejichž prostřednictvím zpochybňoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení z dlužné jistiny, a že z něho nevyplývá, zda při rozhodování vzal v úvahu, že na majetek dlužnice byl prohlášen konkurs. Protože pominul právně významné skutečnosti mající význam pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku na úroky z prodlení, znemožnil dovolacímu soudu přezkum právního posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl proto v tomto ohledu naplněn.

Protože se žalovanému podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v rozsahu přiznaného 18 % úroku z částky 8,598.563,90 Kč od 1. 9. 1995 do zaplacení, dovolací soud jej v této části spolu s nákladovými výroky zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i je (včetně nákladových výroků) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné, dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. června 2010

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu