33 Cdo 5654/2015Usnesení NS ze dne 21.07.2016

33 Cdo 5654/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) P. D.,ab) L. D., zastoupených JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalovanému Z. M., podnikateli nezapsanému v obchodním rejstříku, s místem podnikání v Praze 5, Kovářova 141/1a (identifikační číslo 62928627), zastoupenému JUDr. PhDr. Jaroslavem Kubou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 5, Dalejská 59/6, o 654.803,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 38/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č.j. 29 Co 159/2013-375, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2015, č.j. 29 Co 159/2013-379, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolací řízení 21.543,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Věnceslavy Holubové, advokátky.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 10. 2012, č.j. 4 C 38/2009-265, žalovanému uložil zaplatit žalobcům 654.803,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu s tím, že „o svědečném bude rozhodnuto samostatným usnesením.“

Rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č.j. 29 Co 159/2013-375, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2015, č.j. 29 Co 159/2013-379, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a o svědečném je zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Uzavřel (zejména), že cena díla – stavby rodinného domu – byla určena písemným rozpočtem (§ 635 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) a že účastníci ukončili právní vztah založený ústně uzavřenou smlouvou o dílo dohodou, jíž (jinak než slovy) vyjádřili vůli způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli projevit (před dokončením zhotovitel hrubou stavbu opustil s tím, že v ní již nebude pokračovat; objednatelé, kteří zprvu na dokončení trvali, nakonec pokračovali ve stavbě s jiným zhotovitelem). Právo na peněžní plnění, jehož se žalobci domáhali, soudy obou stupňů podřadily ustanovením § 451 a § 457 obč. zák.

Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).

Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).

Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne dovolací soud jen za předpokladu, že dovolání shledá přípustným (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).

K hodnocení důkazů, zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků a provádění důkazů.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti – soudem prvního stupně, popř. odvolacím soudem za situace, kdy opakuje nebo doplňuje dokazování (§ 213 o.s.ř.) – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Od jiných důkazních prostředků (§ 125 o.s.ř.) se důkaz znaleckým posudkem – zde posudkem znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové, CSc., o jehož odborném nálezu odvolací soud neměl pochybnosti – liší potud, že jeho hodnocení podle § 132 o.s.ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5081/2008, a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 420/2008). Rovněž platí, že nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Bezcenné jsou proto námitky, že žalobci nezaplatili poslední zálohu, že žalovaný nezmařil účel smlouvy tím, že jako zhotovitel stavbu opustil, že žalobci ho marně vyzývali k dokončení díla a že právní vztah ze smlouvy o dílo nebyl ukončen (konkludentní) dohodou stran. K otázce provádění důkazů a volby, které z navržených důkazů soud provede, se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil. Tak např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, uzavřel, že „soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem řízení navržený důkaz, nepředstavuje automaticky vadu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, které obstálo i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3452/2012, odmítl). Okolnost, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (a odvolací soud tento postup toleroval), může být vadou řízení, k níž ovšem dovolací soud přihlédne jen za – v projednávané věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Ke zjišťování obsahu ústně uzavřené smlouvy o dílo.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali, je skutkovým zjištěním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Výhradami proti obsahu ujednání smluvních stran neuplatnil žalovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení.

K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatel spojuje nepředvídatelnost, která představuje „jinou“ vadu řízení, s nesprávně zjištěným skutkovým stavem, aniž by si uvědomil, co je jejím skutečným obsahem. Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2005). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný „v plném rozsahu“, tj. i nákladové výroky, včetně výroku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno; v této části však dovolání postrádá obligatorní náležitosti. Může-li být přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Tomuto požadavku žalovaný, který otázku přípustnosti ponechal zcela bez povšimnutí, nedostál.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaného neobsahuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost, a v částech týkajících se akcesorických výroků trpí kvalifikovanými vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 21. 7. 2016

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu