33 Cdo 4155/2018Usnesení NS ze dne 18.07.2019

33 Cdo 4155/2018-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I-Xon a.s., se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63 (identifikační číslo 28218761), zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému O. R., bytem XY, t. č. neznámého pobytu, zastoupenému opatrovníkem Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o 57.105,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 411/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, č.j. 18 Co 95/2018-115, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č.j. 60 C 411/2016-90, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 57.105,56 Kč s 20% úroky ročně z částky 50.991,65 Kč od 19. 12. 2015 do zaplacení a 8,05% úroky z prodlení z částky 50.991,65 Kč od 19. 12. 2015 do zaplacení, v rozsahu 1.000 Kč žalobu zamítl a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 34.172,20 Kč.

Rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č.j. 18 Co 95/2018-115, Městský soud v Praze potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu žalobě vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.501,20 Kč. Odvolací soud po právní stránce dovodil, že smlouva o optimální splátce z 25. 2. 2015 je úvěrovou smlouvou (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), na jejímž základě banka poukázala na účet splátkové kreditní karty žalovaného peněžní prostředky za účelem umoření své pohledávky z produktu smlouvy o úvěru „Karta.“ Tzv. „úvěr pro konsolidaci“ s následkem zániku závazku žalovaného z předchozí úvěrové smlouvy uzavřené s týmž subjektem je – argumentuje odvolací soud – samostatný bankovní produkt.

V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný prosazuje neplatnost smlouvy z 25. 2. 2015, neboť nesplňuje základní náležitosti úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z. Nevyplatil-li úvěrující úvěrovanému žádné peněžní prostředky, je důsledkem postupu v projednávaném případě zrušení staršího dluhu z jiného právního titulu a zároveň jeho nahrazení novým dluhem úvěrovaného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně (Raiffeisenbank a.s.) a žalovaný uzavřeli 25. 2. 2015 „smlouvu o optimální splátce č. 1894161“ (dále jen „smlouva“), jejíž součástí byly „Produktové podmínky pro osobní úvěry Raiffeisenbank a.s.“, „Všeobecné obchodní podmínky Raiffeisenbank a.s.“ a „Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby.“ Banka se zavázala poskytnout úvěr (55.650 Kč) s pevně stanovenou dobou jeho trvání (peněžní prostředky převedla na označený účet řádně a včas), žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky s úroky a sjednanými poplatky. Účelem úvěru (tzv. optimální splátky) byla úhrada dluhu – „KS kreditní karty splátkové, Raiffeisenbank a.s., 31. 10. 2012, 50.000 Kč“ – žalovaného vůči bance.

Námitka žalovaného, podle níž konsenzuální smlouva postrádá podstatné náležitosti úvěru, tj. povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky ve sjednané výši a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, neobstojí jak po stránce právního posouzení (§ 2395 o. z.), tak i ve skutkové rovině (zjištěný převod peněžních prostředků na označený účet žalovaného u banky). Možnost poskytnutí peněz pouze k určitému ve smlouvě vymezenému účelu (zde k úhradě dluhu žalovaného z konkrétního bankovního produktu) vyplývá z ustanovení § 2398 odst. 2 o. z. Závěr odvolacího soudu, podle něhož konsolidační úvěry (jako samostatné bankovní produkty) jsou úvěrovými smlouvami, je souladný se soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 552/2006, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1264/2006, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1436/2010, a ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016).

Neuvedl-li žalovaný žádnou právní otázku zakládající přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 7. 2019

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu