33 Cdo 4016/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

33 Cdo 4016/2019-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce O. J., bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalované M. K., bytem XY, Španělské království, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 107 C 17/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, č. j. 30 Co 103/2019-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 3.000.000 Kč z titulu smlouvy o finančním uspořádání uzavřené dne 10. 10. 2014. Co do částky 2.500.000 žalovaná dluh uznala a Okresní soud v Berouně částečným rozsudkem pro uznání ze dne 26. 10. 2018, č. j. 107 C 17/2018-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 2.500.000 Kč.

Následně Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 107 C 17/2018-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.000.000 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.000.000 od 11. 10. 2014 do 10. 10. 2016 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 30 Co 103/2019-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a v nákladovém výroku III jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka shledává přípustnost dovolání v řešení otázky výkladu smluvních ujednání ve smyslu § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odvolacímu soudu vytýká, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, potažmo od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009. sp. zn. II. ÚS 571/06, neboť se nezabýval úmyslem smluvních stran ohledně stanovení splatnosti částky 3.000.000 Kč.

Otázkou výkladu právních jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se Nejvyšší soud zabýval nejen v rozhodnutích, která v dovolání zmiňuje žalovaná, ale též v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, v nichž přijal a odůvodnil závěr, že úmysl jednajícího je základním hlediskem pro výklad právního jednání (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle.

I právní teorie dovozuje, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle - výslovný nebo konkludentní - se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.

Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalované, že se odvolací soud od zmíněných premis odchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se jasně podává, že při výkladu právního jednání nahlížel na ujednání týkající se splatnosti závazku i se zohledněním úmyslu smluvních stran. Dovodil, že smluvní strany vyjádřily svůj úmysl ohledně splatnosti závazku jednoznačně tak, že se stane splatným po uplynutí lhůty dvou let od podpisu smlouvy. Nedostatky při zjišťování úmyslu smluvních stran ohledně splatnosti závazku nelze odvolacímu soudu vytýkat i proto, že sama žalovaná uznala závazek co do 2.500.000 Kč (o čemž rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro uznání), z čehož je zřejmé, že mezi smluvními stranami nepanovaly v této otázce žádné pochybnosti. Lze uzavřít, že odvolací soud vyložil posuzovanou smlouvu v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 odst. 2 o. z. i se zásadami pro výklad právních úkonů, které již dříve formuloval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.

Jelikož skutková zjištění jsou v poměrech dovolacího řízení nezpochybnitelná, jsou bezvýznamné dovolací námitky, jimiž žalovaná napadá správnost skutkového zjištění, že její závazek je podle dohody smluvních stran splatný do dvou let od uzavření smlouvy. V rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 (dále jen „Sbírka“), Nejvyšší soud dovodil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, Nejvyšší soud uzavřel, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, a vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Nesouhlasí-li dovolatelka s úvahou odvolacího soudu, že žalobce unesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o poskytnutí částky 500.000 Kč, přehlíží, že zatímco závěr soudu o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je závěrem právním, je závěr, že účastník důkazní břemeno (ne)unesl, závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013).

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval o v dovolání obsaženém návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu