33 Cdo 2569/2019Usnesení NS ze dne 29.07.2020

33 Cdo 2569/2019-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Šidliákem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 44/10, proti žalované P. Z., bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 2378/1, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 121/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 312/2018-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 666 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň- sever (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 8 C 121/2017-153, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.500.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 4. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 312/2018-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce a žalovaná dne 16. 10. 2013 uzavřeli dohodu o poskytování právních služeb „směřujících“ k rozvodu manželství a týkajících se nemovitého majetku, který v katastru nemovitostí nebyl evidován jako společné jmění manželů, a jeho vypořádání. Odměna byla sjednána ve výši 2.000 Kč za každou započatou hodinu a dále ve výši 5 % z plnění, které z majetku v SJM žalovaná obdrží. Žalobce na základě zmocnění podal několik žalob, jimiž se žalovaná vůči tehdejšímu manželovi (evidovaném v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník) domáhala určení, že nemovitosti (pozemky, domy, bytové jednotky) jsou v jejich společném jmění. Dne 16. 11. 2013 žalovaná žalobci sdělila, že již nechce podat návrh na rozvod manželství a že se s manželem dohodla na zúžení jejich společného jmění s tím, že se stane výlučnou vlastnicí části sporných nemovitostí; současně žalobce požádala o sdělení postupu vedoucího ke zrušení podaných žalob spolu s vypořádáním odměny. Dne 17. 12. 2013 žalovaná uzavřela s manželem dohodu o zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu, o čemž žalobce následující den informovala. Dne 5. 1. 2014 žalobce požádala, aby vzal zpět veškeré jím podané určovací žaloby, žalobce tak učinil během ledna 2014, veškerá vedená řízení byla následně zastavena. Právní účinky vkladu vlastnictví žalované k nemovitostem dle notářského zápisu ze dne 17. 12. 2013 nastaly dne 13. 3. 2014, zápis byl proveden 14. 4. 2014. Na podkladě vyúčtování zaslaného 6. 3. 2015 žalovaná uhradila žalobci časovou odměnu za jím provedené úkony – celkem 44.717 Kč.

Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), dále jen „obč. zák.“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli příkazní smlouvu, jejímž předmětem je poskytování právních služeb, sjednali odměnu časovou ve výši 2.000 Kč za každou započatou hodinu a současně též podílovou ve výši 5 % z plnění, jež žalovaná z majetku náležejícího do společného jmění obdrží. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud námitku promlčení uplatněnou žalovanou ve vztahu k nároku na podílovou odměnu důvodnou, zároveň ale dovodil, že tento nárok žalobci nepřísluší, neboť žalovaná od smlouvy ještě před skončením věci platně odstoupila, smlouva pro ten případ žádné ujednání týkající se podílové odměny neobsahuje a žalobce se na výsledku vyplývajícím z uzavřené dohody o zúžení společného jmění manželů nepodílel.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná se vyjádřila k dovolání k jednotlivým dovolacím námitkám, ztotožnila se s rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud závěr, že žalobci nárok na podílovou odměnu nenáleží, založil na dvou důvodech. Prvním je, že došlo k promlčení práva žalobce na odměnu, druhým, že žalobci právo na podílovou odměnu nevzniklo.

Z řečeného je především zjevné, že oba důvody nemohou vedle sebe obstát současně, neboť k promlčení práva může dojít pouze u existentního práva. Proto se dovolací soud nejprve zabýval tou částí dovolacích námitek směřujících k závěru odvolacího soudu, že žalobci právo na odměnu nevzniklo, neboť jen opačný závěr může být podkladem pro řešení otázky jeho případného promlčení.

Žalobce přípustnost dovolání ve vztahu k řešení otázky vzniku nároku na podílovou odměnu zakládá na přesvědčení, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Má za to, že mu nárok na podílovou odměnu svědčí, neboť žalovaná ve věci měla plný úspěch, získala-li značnou část majetku. Nesouzní se závěrem, že žalovaná ještě před skončením věci od smlouvy odstoupila, resp. odvolala svůj příkaz. Takto formulovaná kritika závěru odvolacího soudu se však odvíjí od nesouhlasu se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Žalobce uvedené zjevně přehlíží, jelikož svůj odlišný názor na důvodnost svého nároku na podílovou odměnu zakládá na vlastním skutkovém podkladě, že žalovaná smlouvu o poskytování právních služeb předčasně neukončila. Přehlíží, že odvolací soud svůj právní závěr ohledně práva na podílovou odměnu (na rozdíl od odměny časové) založil na tom, že pro její vznik byl rozhodující výsledek činnosti žalobce projevující se (v kontextu jím zvolené strategie) až v konečných rozhodnutích soudů ohledně podaných určovacích žalob, přičemž k tomu - z důvodu předčasného ukončení smlouvy (odvoláním příkazu) – nedošlo. Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že žalobce se na sjednání dohody o zúžení společného jmění, na jejímž základě žalovaná některé sporné nemovitosti získala, nepodílel. Je-li splnění příkazu (výsledek činnosti advokáta) nezbytným předpokladem pro vznik práva na podílovou odměnu, neboť její výše se odvíjí od úspěchu žalované ve sporech, jež nebyly v době odvolání příkazu ukončeny, pak je závěr odvolacího soudu, že žalobci právo na podílovou odměnu nevzniklo, správný.

Argumentace, podle níž žalovaná zmařila účel příkazní smlouvy, nebo že přijala plnění, které z pohledu dovolatele neodpovídalo jejímu oprávněnému nároku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím dovolatel nepřípustně předestírá vlastní verzi skutkových okolností (že žalovaná smlouvu úmyslně porušila, že „obešla“ žalobce a dohodu o zúžení SJM uzavřela se záměrem vyhnout se placení podílové odměny), z nichž dovozuje porušení zásady poctivosti ze strany žalované. K tomu považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že obecná právní zásada, podle které nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, je součástí právního řádu jako přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, či z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, rozsudek ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, rozsudek ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, nebo usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2261/2015). V dané věci však nevyšly najevo žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci uvedené zásady. Na řešení uvedené právní otázky není napadené rozhodnutí založeno, tudíž mu nelze vytýkat nesprávnost ani v tomto směru. Obdobně je tomu s námitkou, že odvolací soud měl aplikovat korektiv dobrých mravů.

Upozorňuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 936/2004, zdůrazňujíc, že k ukončení právního zastoupení došlo z důvodů, které je třeba přičítat k tíži straně zastoupené advokátem, ani prostřednictvím tohoto odkazu nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání. V poukazované věci se Nejvyšší soud zabýval skutkově zcela odlišným případem, kdy zastoupený neuhradil část vyúčtované zálohy na odměnu, pročež advokát od smlouvy odstoupil. Dovodil právní závěr, že v případě, že advokát při uzavírání dohody o poskytování právní pomoci s klientem uzavřel dohodu o podílové odměně a po vykonání deseti úkonů právní pomoci od ní platně odstoupil, náleží mu mimosmluvní odměna dle § 12 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. Z dotyčného rozhodnutí neplyne, že by v případě odstoupení od smlouvy (tedy před splněním příkazu) měl advokát právo na podílovou odměnu. Skutečnost, že v projednávané věci žalovaná řešila svou osobní situaci způsobem odlišným od doporučení žalobce (který byl logicky motivován co nejvyšší odměnou), nelze považovat za důvod jdoucí k její tíži nebo s účinky pro její právo odvolat příkaz.

Vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho nároku na zaplacení podílové odměny z hlediska naplnění podmínek jeho vzniku, je nadbytečné se zabývat námitkami polemizujícími se správností doplňujícího závěru o promlčení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž spočívá (srovnej rozsudek ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, v němž Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý).

Výtky dovolatele, že odvolací soud ignoroval jeho námitku absence poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně o tom, že hodlá na věc nahlížet jako na spotřebitelský spor, jsou z hlediska posuzování přípustnosti dovolání bezcenné. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (jsou-li skutečně dány) přihlédne jen za - zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ostatně poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř.) přichází v úvahu jen tehdy, jestliže je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale již provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). V daném případě nutnost doplnění skutkových tvrzení v závislosti na právním posouzení soudem zjevně nenastala, proto ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. dána nebyla.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu