33 Cdo 2469/2014Usnesení NS ze dne 22.04.2015

33 Cdo 2469/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti žalované PILSEN IMMOBILIEN s.r.o. se sídlem v Plzni, Budilova 15, identifikační číslo 263 61 191, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o určení vlastnictví k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 551/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2014, č. j. 10 Co 35/2014-201, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 12 C 551/2009-182, zastavil řízení o určení vlastnictví /„k bytové jednotce č. 1216/19, bytu č. 17, nacházející se v budově čp. 1215, 1216 v B. (LV 2410), postavené na pozemku parcelní číslo 3378, 3379 se spoluvlastnickým podílem v rozsahu 131/10000“/ a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. března 2014, č. j. 10 Co 35/2014-201, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.

Zatímco soud prvního stupně dovodil, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána a rozhodnuta rozhodcem (a není zde tudíž dána pravomoc soudu), odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky sjednaná rozhodčí doložka je neplatná, neboť naplňuje znak nepřiměřené podmínky ve spotřebitelské smlouvě, přičemž jde o nerovnováhu takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „ust. § 237 OSŘ“, neboť má zato, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu“, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že vztah mezi účastníky „nespadá do kategorie spotřebitelských smluv a nepožívá tudíž zvláštní ochrany ve smyslu ust. § 51a a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010“. V této souvislosti namítá, že odvolací soud nezohlednil obsah relevantních listinných důkazů, které předložila (konkrétně písemné žádosti žalobce o půjčku z 27. 3. 2009 a smlouvy o půjčce) a nevzal v potaz, že ona do smluvního vztahu vstupovala v dobré víře, že žalobce je podnikatelem, popř. budoucím podnikatelem. Srozuměna není ani se závěrem odvolacího soudu, že účastníky uzavřená rozhodčí smlouva, podle níž veškeré spory ze smlouvy o půjčce a ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva budou řešeny a s konečnou platností rozhodovány rozhodcem v rozhodčím řízení, je neplatná. Je přesvědčena, že tento závěr je v rozporu se závěry přijatými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Zdůrazňuje, že rozhodčí smlouva vykazuje veškeré zákonem požadované formální a obsahové náležitosti (přímé určení rozhodce ad hoc, použití řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Dále má za to, že skutečnost, že rozhodčí řízení bude podle úmluvy smluvních stran neveřejné a písemné, neposkytuje výhodu žádné z nich. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Právní závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouvy, které účastníci řízení uzavřeli dne 2. 4. 2009, tj. smlouva o půjčce a smlouva o zajišťovacím převodu práva, jsou smlouvami spotřebitelskými, zpochybnila žalovaná procesně neregulérním způsobem. Oproti odvolacímu soudu, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce nebyl nikdy podnikatelem a půjčku žádal proto, aby zamezil prodeji svého bytu v exekuční dražbě, totiž prosazuje, že v řízení dostatečně prokázala, že žalobce smlouvu o půjčce uzavíral jako podnikatel, resp. za účelem podnikání. Vytýká přitom odvolacímu soudu, že nevzal náležitě v úvahu obsah písemné žádosti žalobce o poskytnutí půjčky, ani obsah smlouvy o půjčce, z nichž se podává, jaký byl statut dlužníka a účel smlouvy. Uvedené námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná, příp. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Až v dovolacím řízení pak žalovaná přišla s (novým) tvrzením, že smlouvu uzavírala v dobré víře, že žalobce je podnikatelem.

Úsudek dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, je mylný. Odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav jak z hlediska závěrů, které přijal a odůvodnil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, na něž dovolatelka odkazuje, tak zejména akcentoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 93/2013) ve věci, která je posuzovanému sporu skutkově blízká. V intencích uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu vzal v úvahu, že ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip, či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem vyplývající z kogentního charakteru spotřebitelského práva, prosazující princip ochrany spotřebitele, a své rozhodnutí založil na závěru, že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru (smlouvu o půjčce, kterou právnická osoba poskytla spotřebiteli), nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků, neboť i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Odvolací soud (stejně jako Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1201/2012) hodnotil z hlediska přiměřenosti podmínek rozhodčí doložku, která obsahovala ujednání, že rozhodčí řízení bude vedeno konkrétním rozhodcem, o jehož osobě nebylo možno vyjednávat, neboť byla již obsažena v textu rozhodčí doložky (smlouvy nebyly s žalobcem před podpisem individuálně projednány, jejich text předem připravila žalovaná a žalobce neměl vliv na výběr rozhodce), přičemž rozhodce měl možnost rozhodovat bez osobní účasti smluvních stran na jednání a zejména bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve smyslu § 27 věty první zákona č. 216/1994 Sb. Vzal přitom náležitě v úvahu, že půjčka ve výši 250.000,- Kč, kterou žalovaná žalobci poskytla dne 2. 4. 2009, měla být - spolu s úrokem ve výši 0,5 % měsíčně (tj. 6 % ročně) - zaplacena jednorázově nejpozději do 2 měsíců pod sankcí smluvní pokuty ve výši 120.000,- Kč a 6 % úroku z prodlení a že k zajištění půjčky byla sjednána smlouva o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce. Jeho úvaha, že poměr mezi ekonomickým rizikem věřitele i nepřiměřenost záruky za dané situace vyvolávají pochybnost o poctivosti jednání žalované, odpovídá logickému myšlení.

Závěr odvolacího soudu, že účastníky sjednaná rozhodčí doložka je neplatná, neboť naplňuje znak nepřiměřené podmínky spotřebitelské smlouvy, přičemž jde o nerovnováhu takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě žalobce, neodporuje ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, v němž bylo dovozeno, že rozhodčí smlouva, jíž dodavatel a spotřebitel vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná; v posuzovaném případě je totiž namístě akcentovat právě „další“ okolnosti, tedy konfrontovat rozhodčí doložku jak s vlastním obsahem smlouvy o půjčce, tak zejména se smlouvou o jejím zajištění. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013, je nepřiléhavý, neboť v něm nebyla posuzována spotřebitelská smlouva,

Lze uzavřít, že z pohledu dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné, neboť odvolací soud se v něm neodchýlil od relevantní ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolací soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu