33 Cdo 2012/2019Usnesení NS ze dne 17.12.2019

33 Cdo 2012/2019-283

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ESSOX s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích 7, F. A. Gerstnera 52 (identifikační číslo 267 64 652), zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalovanému P. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o 27.188,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 26/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2018, č.j. 27 Co 364/2017-216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č.j. 233 C 26/2013-127, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 27.188,10 Kč s 8% úroky z prodlení od 1. 5. 2010 do 30. 6. 2010, „a dále až do zaplacení s úroky z prodlení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním období trvání prodlení v procentech součtu čísla sedm a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“, v rozsahu 2.645,47 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, řízení ohledně částky 4.102,64 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č.j. 27 Co 364/2017-216, Krajský soud v Brně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v přisuzujícím výroku o věci samé, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Za situace, kdy předmětem odvolacího řízení zůstala jen dlužná částka úvěru se zákonnými úroky z prodlení, odvolací soud dovodil, že úvěrová smlouva č. 0104285645, kterou účastníci uzavřeli 29. 11. 2006, je platným právním úkonem, na jehož základě žalobkyně plnila (§ 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, dále jen „obch. zák.“). Po té, co odstoupila od smlouvy, byl žalovaný povinen ve sjednané lhůtě vrátit poskytnuté peněžní prostředky (§ 504 obch. zák.). Právo na příslušenství opřel odvolací soud o ustanovení § 365, věty první, a § 369 odst. 1 obch. zák. (žalobkyni přiznal úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“).

Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Skutek, který odvolací soud po opakování listinných důkazů podrobil právnímu hodnocení, se shoduje s tím, co zjistil soud prvního stupně.

V letáku „Welcome pack“ s logem Readerˊs Digest a ESSOX byla žalovanému nabídnuta kreditní karta Pegasus s tím, že k aktivaci a následnému čerpání úvěru je nutné vyplnit „Kupon/Žádost“, vložit jej do předplacené obálky a zaslat žalobkyni. Žalovaný nabídku přijal. V „Kuponu/Žádosti o uzavření smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru“ uvedl jméno, příjmení a další údaje sloužící k jeho identifikaci, listinu – datovanou 23. 11. 2006 – podepsal a zaslal žalobkyni. V průvodním dopisu, jehož součástí „Kupon/Žádost“ byl, byly uvedeny číslo úvěrové smlouvy 0104285645, základní údaje o úvěru, tj. výše úvěrového rámce, den v měsíci, ke kterému je splatná měsíční splátka, číslo kreditní karty s návodem, jak ji aktivovat. Žalovaný obdržel, seznámil se a souhlasil s obchodními podmínkami smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru společnosti ESSOX s.r.o., č. 100906RDV, z 1. 9. 2006, s podmínkami pro vydání a používání úvěrových karet a se sazebníky. V článku III bodu 6 obchodních podmínek se zavázal „splácet řádně a včas částku vyčerpanou z úvěrového rámce formou pravidelných měsíčních splátek ve výši stanovené v Sazebníku, a to vždy k 15. kalendářnímu dni měsíce.“ Výše měsíční splátky se stanovila na základě výše zůstatku na účtu k okamžiku posledního čerpání peněžních prostředků z účtu. Kreditní kartu žalobkyně ve shodě s ujednáním článku III bodu 1 obchodních podmínek aktivovala 29. 11. 2006, čímž žalovanému umožnila čerpat úvěr (poskytla peněžní prostředky ve výši 35.000 Kč, později navýšené na částku 49.000 Kč). Po dobu více než tří let od uzavření smlouvy žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty peněžní prostředky a současně podstatnou část této doby splácel předepsané splátky. Protože se dostal do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, odstoupila žalobkyně od úvěrové smlouvy dopisem z 2. 2. 2010, který byl žalovanému doručen 16. 2. 2010. Podle článku V bodu 2 obchodních podmínek v takovém případě „se stávají splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti a vyplývající ze smlouvy, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky.“ Žalovaný dlužnou částku nezaplatil včas a od 27. 2. 2010 je v prodlení.

K námitce neurčitosti návrhu na uzavření smlouvy o úvěru:

Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání). Tvrdí-li žalovaný, že kreditní kartu přijal jako dar od společnosti Readerˊs Digest, tj. subjektu odlišného od úvěrové společnosti, a že nevěděl, že podpisem „Kuponu/Žádosti“ akceptuje návrh na uzavření úvěrové smlouvy s žalobkyní, oponuje skutkovému závěru, k němuž soudy obou stupňů dospěly, aniž musely obsah právních úkonů podrobit výkladu (§ 266 obch. zák.). Úvahy dovozující nicotu (neexistenci smluvního konsenzu) jsou v příkrém rozporu i s následným chováním žalovaného po uzavření smlouvy; peněžní prostředky, které mu žalobkyně poskytla, prostřednictvím kreditní karty používal a své závazky plnil.

K námitce neplatnosti smlouvy o úvěru:

Jak již bylo řečeno, předmětem odvolacího řízení nebyly úroky z úvěru (cena za užívání poskytnutých peněžních prostředků), ani nároky z tzv. jiných plateb na spotřebitelský úvěr (smluvní pokuty, poplatky za odeslání listin, sankční poplatek za předčasnou splatnost úvěru, případně jiné poplatky sankční povahy), ale toliko dlužná částka úvěru (jistina) s úroky z prodlení určené předpisy práva občanského (§ 369 odst. 1 obch. zák., nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Proti zjištění, z něhož vycházel odvolací soud – že žalovaný měl možnost před uzavřením smlouvy seznámit se s obchodními podmínkami a skutečně se s nimi seznámil – dovolatel prosazuje opak a uzavírá, že ujednání o (smluvních) úrocích z prodlení ve výši překračující úroky z prodlení určené podle nařízení vlády č. 147/1994 Sb., o smluvní pokutě a o poplatcích za upomínky či za vymáhání pohledávky jsou ta, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1, odst. 3 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Dovolací soud se ztotožňuje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 [„v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis)]; v projednávané věci – vzhledem k výše naznačeným specifikům – argumentace z něj vycházející není s to vést k úspěchu dovolatele.

Námitku promlčení vznesl dovolatel pouze pro případ, že by právo žalobkyně bylo posouzeno jako vydání majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu, případně z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.).

Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání není (objektivně) přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Bezcenné jsou proto námitky nesprávnosti a protiústavnosti nákladových výroků napadeného rozsudku, včetně výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně k odvolání žalovaného změnil v jeho neprospěch (zákaz „reformace in peius“).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2019

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu