33 Cdo 1646/2009Rozsudek NS ze dne 22.02.2011

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Cdo 1646/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno), proti žalovaným 1) P. Š. a 2) Y. Š., zastoupeným JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 44/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. ledna 2009, č. j. 60 Co 462/2008-56, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. ledna 2009, č. j. 60 Co 462/2008-56, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 6. června 2008, č. j. 6 C 44/2008-38, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 23 % z uvedené částky od 7. 12. 1998 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 23 % z částky 130.000,- Kč od 7. 11. 1998 do 6. 12. 1998 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 25. 6. 1990 s Okresním národním výborem v Uherském Hradišti smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti, na základě níž získali podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na výstavbu rodinného domku povolenou rozhodnutím Národního výboru v Buchlovicích ze dne 22. 6. 1990, č. j. OV/1398/90. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Uherském Hradišti dne 27. 6. 1990 pod R III 2194/90. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali, že dokončí stavbu tak, aby do 10 let od uzavření smlouvy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí, že rodinný domek nepřevedou na jiného bez souhlasu národního výboru do 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, a do této doby jej budou užívat k trvalému bydlení. Pro případ, že nedodrží některou z podmínek ve stanovené době, se zavázali tuto skutečnost národnímu výboru oznámit a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. V případě vzniku povinnosti příspěvek vrátit se dále zavázali, a to i s právními účinky pro dědice, nepřevést své nemovitosti bez souhlasu národního výboru na jiného, pokud příspěvek nevrátí. Kolaudačním rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 16. 12. 1992, Místní národní výbor v Buchlovicích povolil žalovaným užívání stavby rodinného domku čp. 442 v T. Rozhodnutím Obecního úřadu v Buchlovicích, odboru výstavby, ze dne 29. 10. 1998, č. j. 1827/98-Stav 337-DvořRozh, byla povolena změna v užívání stavby rodinného domku žalovaných, a to garáže a sušárny na prodejnu textilu a drogerie. Žalovaní poté neužívali celou nemovitost k bydlení; její část pronajali J. V., která zde provozovala prodejnu textilu a drogerie. Výzvě ze dne 10. 1. 2008 k vrácení státního příspěvku do 10. 2. 2008 žalovaní nevyhověli. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaným vznikla povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit, neboť porušili podmínku užívat stavbu rodinného domku k trvalému bydlení po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 60 Co 462/2008-56, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 23 % od 7. 12. 1998 do zaplacení, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, učiněná z projektové dokumentace k rodinnému domku žalovaných, že ke změně v užívání části stavby na prodejnu došlo v jednom ze dvou podlaží domu, které bylo určeno jako technické zázemí. Prodejna přitom zaujímá rozlohu 35,6 m² a ostatní prostory v tomto podlaží mají rozlohu 105 m². Odvolací soud na základě takto doplněného skutkového zjištění dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalovaní neporušili svůj závazek užívat stavbu k trvalému bydlení, jelikož změna v užívání stavby se týkala jen zanedbatelné části domu. Odkázal přitom na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1887/99, v němž Nejvyšší soud při posuzování otázky porušení podmínky užívání stavby k trvalému bydlení vycházel z porovnání části užívané k bydlení a části užívané jako nebytový prostor. Žalovaným tudíž nevznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnutý státní příspěvek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Není srozuměna s právním posouzením věci odvolacím soudem. I nadále prosazuje názor, že žalovaní svůj závazek užívat dům k trvalému bydlení porušili, jelikož stavba jako celek nesloužila výhradně k trvalému bydlení. Nesouhlasí s interpretací rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, odvolacím soudem. Je přesvědčena, že z tohoto judikátu vyplývá, že stavba má sloužit jen k účelu trvalého bydlení. Napadený rozsudek navrhla zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.

Protože žalobkyně v dovolání žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce vylíčila.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolací námitky je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru, že žalovaným nevznikla povinnost vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalovaní se zavázali rodinný domek, na jehož výstavbu získali státní příspěvek, po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. K žádosti žalovaných byla povolena změna v užívání garáže a sušárny nacházejících se v jednom ze dvou podlaží domu, které bylo určeno jako technické zázemí, na prodejnu drogerie a textilu, kterou žalovaní pronajali k podnikání J. V. Zbylé prostory v domě žalovaní užívají k bydlení. Poskytnutý příspěvek nevrátili.

S odvolacím soudem se lze ztotožnit, že změna užívání garáže a sušárny na prodejnu se vzhledem k celkové rozloze domu týkala pouze jeho zanedbatelné části, a zásadním způsobem je tudíž neomezila v jeho užívání k trvalému bydlení. Tato skutečnost by sama o sobě nutně nevedla k závěru, že porušili smluvní povinnost, nebýt toho, že prodejnu k podnikání využívala osoba odlišná od žalovaných. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2931/2009, dospěl k závěru, že způsob užívání byť jen části rodinného domu k živnosti, kterou neprovozoval nikdo ze stavebníků či příslušníků jejich domácnosti, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek, již odporuje smluvní povinnosti užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, vycházející z § 17 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. Z přísné účelovosti poskytnutého státního příspěvku vyplývá, že dům měl sloužit bytovým potřebám stavebníků, nikoli k výkonu podnikání jiné osoby. Od uvedené judikatury se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě. Jestliže část prostor v domě žalovaných, jejíž užívání bylo změněno na prodejnu drogerie a textilu využívala k podnikatelské činnosti osoba odlišná od žalovaných, popř. jejich rodinných příslušníků, porušili žalovaní svůj závazek užívat stavbu k trvalému bydlení a vznikla jim povinnost vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu.

Jelikož se žalobkyni podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. února 2011

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu