32 Odo 9/2005Usnesení NS ze dne 26.07.2005

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

32 Odo 9/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce R. F., proti žalovanému Ing. O. T., o zaplacení částky 497 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 276/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003 č. j. 12 Cmo 217/2003-51, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2004 č. j. 12 Cmo 217/2003-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. B.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. dubna 2003 č. j. 36 Cm 276/2000-35 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 497 700 Kč se 17% úrokem z prodlení od 19. 11. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z žaloby, v níž žalobce uvedl, že uzavřel s žalovaným dne 28. 5. 1996 smlouvu o charterové letecké přepravě a posléze dodatek k této smlouvě, v níž se žalovaný zavázal zprostředkovat pro žalobce letecké přepravy 79 cestujících na trase P. – A. – P. v 11 termínech dle letového plánu uvedeného v příloze smlouvy. Cena letenky byla stanovena na 6 300 Kč. Dle článku III odst. 1 smlouvy se jednalo o tzv. zpáteční letenky, v jejichž ceně je započítán i tzv. rozpuštěný první a poslední let, tzn. 1 let z celkového počtu 12 otočkových letů. Při prvním otočkovém letu je letadlo při zpáteční cestě prázdné, protože nepřepravuje žádné cestující zpět, obdobně při posledním otočkovém letu je při cestě do A. prázdné a cestující veze pouze zpět. V případě, že se jedná o zpáteční letenky, je objednatel povinen hradit zprostředkovateli pouze letenky odpovídající počtu cestujících a počtu termínů zájezdů (tj. 79 letenek – cestujících krát 11 termínů zájezdů), nikoliv počet celkových otočkových letů, kterých v daném případě bylo 12. Způsob úhrady letenek byl mezi stranami stanoven tak, že žalobce podle článku II odst. 2 písm. a) smlouvy 60 dní před realizací prvního letu uhradí tzv. garanční zálohu ve výši jednoho otočkového letu a tato garanční záloha bude zohledněna při platbě posledního letu [článek III odst. 2 písm. b) smlouvy] – tzn. fakticky při platbě 11. letu, přičemž 12. otočkový let již neměl být vyúčtován. Žalobce dále uvedl, že uhradil žalovanému za 12 otočkových letů celkovou částku 5 972 400 Kč, když cena jednoho letu činila 497 000 Kč, přičemž hradil všechny lety předem podle faktur žalovaného. Podle předmětné smlouvy však měl žalovaný rozpočítat cenu letenek za 12. otočkový let do předchozích plateb (jak shora uvedeno) a toto zohlednit v závěrečném vyúčtování. Pokud tak žalovaný neučinil, vzniklo mu přijetím částky 497 000 Kč za dvanáctý let bezdůvodné obohacení v této výši a žalobce má nárok na jeho vydání. S ohledem na nepřítomnost žalovaného u prvního jednání a návrh žalobce, aby byl žalovaný zavázán k zaplacení žalované částky s příslušenstvím rozsudkem pro zmeškání, vzal soud prvního stupně ve smyslu § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tvrzení žalobce o skutkových okolnostech sporu obsažená v žalobě, za nesporná a podle uvedeného ustanovení rozhodl ve věci rozsudkem pro zmeškání.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2003 č. j. 12 Cmo 217/2003-51, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2004 č. j. 12 Cmo 217/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání stanovené v § 153b o. s. ř. byly splněny. Žalovaný zmeškal první jednání ve věci, nařízené na den 22. 4. 2003, přičemž mu byla včas – 27. 2. 2003 doručena obsílka k tomuto jednání, v níž byl upozorněn na následky zmeškání jednání. Žalobce se jednání zúčastnil a přitom navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a je nerozhodné, že se žalovaný k žalobě předtím písemně vyjádřil. Předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání je to, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Zákon tu vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná. Soud je pak povinen tímto způsobem zjištěný skutkový stav právně posoudit. Soud přitom není povinen obesílat poté, co si účastník řízení zvolil právního zástupce, také tohoto právního zástupce, když v době doručování obsílky žalovanému do vlastních rukou nebyl žalovaný v řízení zastoupen zvoleným zástupcem, jako v daném případě.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly podle jeho názoru naplněny. Poukázal stejně jako v odvolání na svoje písemné vyjádření k žalobě, ze kterého podle jeho názoru vyplývá neodůvodněnost uplatněného nároku a soud pochybil, pokud se jím nezabýval. Nárok uplatněný žalobcem není v souladu s obsahem smlouvy, na kterou žaloba odkazuje. Z žádného smluvního ustanovení podle dovolatele nevyplývá, že by žalobce nebyl povinen uhradit tzv. „rozpuštěný“ první a poslední let. Jedině proto, že byla v zájmu žalobce předmětná smlouva uzavřena na poslední chvíli před prvním odletem, nebylo možné zajistit zájemce na vytížení tohoto posledního letu, který zůstal prázdný. Smlouva podle dovolatele naopak stanovila, že v případě využití posledního letu bude jeho cena řešena dohodou, k jejímu uzavření však nedošlo. Podle názoru dovolatele bylo povinností soudu posoudit oprávněnost uplatněného nároku, popř. jeho soulad s hmotným právem. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný svoje dovolání doplnil podáním ze dne 21. 7. 2005, k němuž připojil výpisy ze své zdravotní dokumentace, a uvedl, že jeho zdravotní potíže vyvrcholily akutním infarktem a následnou operací srdce v říjnu 2003 s následnou mnohaměsíční pracovní neschopností. Zdůraznil, že v den jednání soudu 22. 4. 2003 a následující dny se podrobil akutním zdravotním vyšetřením. Jako důvod nepřipojení těchto dokumentů k odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že neměl v té době výpis ze své zdravotní dokumentace ve své dispozici a také byl tehdy rozhodnut svůj zdravotní stav z rodinných důvodů nezveřejňovat.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Dovolání žalovaného považuje za nepřípustné a současně i neodůvodněné, dovoláním napadené rozhodnutí nemá podle jeho názoru zásadní právní význam. Směřuje pouze k oddálení plnění.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek pro zmeškání, je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolatel v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, k jakým skutkovým závěrům odvolací soud dospěl. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Podstatou rozsudku pro zmeškání je právě to, že k jeho vydání slouží soudu pouze skutková tvrzení obsažená v žalobě a žádná jiná; důkazní řízení neprobíhá. Argumenty, jež se v odvolání (a posléze i v dovolání) pojí v posuzované věci s popíráním těchto skutkových tvrzení, jsou pro účely zpochybnění rozsudku pro zmeškání bezcenné a odvolací soud k nim jako k právně bezvýznamným nepřihlížel. Zákon v případě vydání rozsudku pro zmeškání vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná. Takto „zjištěný“ skutkový stav je pak soud povinen právně posoudit a kontumační rozsudek může vydat jen tehdy, je-li nárok žalobce z hlediska tímto způsobem „zjištěného“ skutkového stavu věci po právu (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, strana 585). Dovolatel se proto mylně domnívá, že soud prvního stupně měl při vydání rozsudku pro zmeškání vycházet z jeho vyjádření k žalobě. Stejně tak neobstojí jeho námitka, že nárok uplatněný žalobcem je v rozporu s obsahem smlouvy, kterou k žalobě přiložil. Soud je oprávněn rozhodnout rozsudkem pro zmeškání bez ohledu na to, zda byly předloženy či označeny důkazy k tvrzeným skutečnostem, a jaký byl obsah nabízených důkazů. Zpochybněním skutkového stavu rozsudek pro zmeškání nelze úspěšně napadnout odvoláním. Závěr, že rozsudek pro zmeškání nemůže být zpochybněn tvrzením, že skutkový stav věci se liší od toho, jenž vyplývá ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, Nejvyšší soud formuloval již v rozhodnutí ze dne 27. října 1999 sp. zn. 20 Cdo 1846/99 a v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 20 Cdo 227/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2000 pod číslem SJ 79/2000, a nevidí důvodu se od něj odchýlit ani v této věci.

K podání dovolatele ze dne 21. 7. 2005 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť dovolatel v něm uplatňuje nové skutečnosti po uplynutí lhůty pro podání dovolání. Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání může být doplněno o další náležitosti jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu