32 Odo 810/2004Usnesení NS ze dne 22.02.2005

32 Odo 810/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobců a) J. T., b) D. T., a zastoupených, advokátkou, proti žalovanému D. P. V. A S. G., d., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 100.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 10/2000, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2004, č.j. 8 Cmo 126/2002-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. prosince 2001, č.j. 26 Cm 10/2000-33, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu obou žalobců o zaplacení částky 100.637,- Kč s příslušenstvím a uložil jim uhradit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů, podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle přesvědčení dovolatele měly soudy obou stupňů za situace, kdy soud prvního stupně shledal na jeho straně předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce, při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a s ohledem na jeho majetkové a sociální poměry neměly žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel podal dovolání do rozsudku odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

Rozhodnutí soudu o nákladech řízení má s ohledem na ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení.

Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu,

a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými usneseními.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce a) bylo odmítnuto, žalovanému však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. února 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu