32 Odo 1111/2004Usnesení NS ze dne 26.10.2004

32 Odo 1111/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně B. D., a. s., proti žalované B. H., s. r. o., o určení vlastnictví k movitým věcem a vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 243/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2004 č. j. 15 Co 292/2004 - 296, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. dubna 2004 č. j. 15 Co 292/2004 - 296 potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2004 č. j. 13 C 243/2000 - 238, kterým bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku v plném rozsahu zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti odstavci II. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2002 č. j. 13 C 243/2000 - 108, jímž byl zamítnut návrh na vydání movitých věcí, a bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku z odvolání ve výši 1000 Kč.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž požadovala zrušit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Za podmínek stanovených ustanovením § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobkyně a žalované, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o žalobkyní uplatněném nároku o určení vlastnictví k movitým věcem a vydání movitých věcí. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud nerozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku, nýbrž potvrdil usnesení prvního stupně, kterým bylo zastaveno odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání v plné výši. Přípustnost dovolání proto nelze posoudit podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo namístě posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 o. s. ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, ve výčtu uvedeno není; nelze proto přípustnost dovolání v dané věci podle ustanovení § 239 o. s. ř. dovodit.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani podle § 239 o. s. ř. či ostatních ustanovení o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. října 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu