32 Cdo 770/2020Usnesení NS ze dne 22.06.2020

32 Cdo 770/2020-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně W & BB spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Jinonice, Butovická 657/38, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 41187326, zastoupené Mgr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na květnici 850/20, proti žalované D. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 7/27, o zaplacení 225 007,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 36/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 35 Co 344/2019-303, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Víta Kučery.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil (v pořadí druhý ve věci) zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 5. 2019, č. j. 14 C 36/2013-282, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 225 007,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud vyšel při rozhodování z obsahu žaloby, ve které žalobkyně mimo jiné uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 10. 1. 2010 písemnou smlouvu o dílo s konkrétním obsahem a domáhá se po ní zaplacení částky 225 007,20 Kč s příslušenstvím za provedené a odsouhlasené konkrétně specifikované vícepráce, za které po dokončení prací vystavila fakturu č. 10/01/0022, ale žalovaná ji neuhradila. Pokud žalobkyně v následném doplnění žaloby, došlém soudu prvního stupně dne 15. 11. 2016, změnila své tvrzení tak, že se nejednalo o plnění v rámci smlouvy o dílo (což podle odvolacího soudu ale již vyplývalo ze žaloby, kde žalobkyně mluví o vícepracích), nýbrž na základě objednávky a účastnicemi ústně uzavřené smlouvy o dílo, šlo podle odvolacího soudu stále o tentýž nárok, tedy stejné kvality i stejného rozsahu, a rovněž na základě shodného skutkového základu. Za tohoto stavu rozhodl soud prvního stupně nesprávně o změně žaloby podle § 95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť o změnu žaloby nešlo. Podle posouzení odvolacího soudu byla mezi účastnicemi dne 11. 11. 2010 uzavřena písemná smlouva o dílo podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), když žalovaná písemně akceptovala písemnou nabídku žalobkyně k uzavření smlouvy o dílo. Jejím předmětem bylo dodání a montáž dveří do nemovitosti žalované. Žalobkyně dílo provedla, žalované ho předala a žalovaná dílo užívá, aniž by dílu vytkla případné vady Za této situace vznikl žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla. Námitku promlčení žalobního nároku, kterou žalovaná úspěšně uplatnila v řízení před soudem prvního stupně a ohledně níž soud prvního stupně vycházel z tříleté promlčecí doby podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), posoudil odvolací soud, vycházeje ze čtyřleté promlčecí doby podle § 397 obch. zák., jako nedůvodnou. V závěru ještě doplnil, že i pokud by přisvědčil závěru soudu prvního stupně o promlčení žalobního nároku, žalobě by vyhověl z důvodu, že vznesenou námitku promlčení shledává v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud se při řešení vytčených otázek „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a některé jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.“ Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, pokud podání žalobkyně, došlé soudu prvního stupně dne 15. 11. 2016, posoudil jako doplnění žaloby, a nikoli jako změnu žaloby, když tento závěr shledává významným i pro posouzení určující otázky hmotného práva, kdy došlo ke stavění promlčecí doby, potažmo zda žalobní nárok je či není promlčen. Rovněž tak rozporuje posouzení odvolacího soudu, že její námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nejprve vznáší pochybnosti o tom, zda byla dovolatelkou řádně vymezena přípustnost dovolání, kterému zejména vytýká nedostatky stran jasného vymezení právní otázky. S rozhodnutím odvolacího soudu se zcela ztotožňuje, argumentaci žalované označuje za nepřiléhavou a nedůvodnou. Navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz).

I když dovolatelka uvedla v úvodu dovolání tři předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují, bylo možné z obsahu dovolání a zejména z odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu dovodit, že v otázce změny žaloby (a následného posouzení námitky promlčení žalobního nároku) uplatnila předpoklad, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud však tomuto jejímu názoru nepřisvědčil, neboť odvolací soud se při řešení naznačené otázky od judikatury Nevyššího soudu neodchýlil.

Podle ustálené soudní judikatury jde o změnu žaloby například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje-li ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006), přičemž změna právní kvalifikace žalobního nároku v průběhu řízení, stejně jako soudem připuštěná změna žaloby v důsledku změněné právní kvalifikace žalobního nároku, nemají žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1616/2006).

V souzené věci žalobkyně v podání došlém soudu prvního stupně dne 15. 11. 2016 provedla změnu, resp. doplnění žalobních tvrzení pouze v označení jiné smlouvy o dílo, z níž jí měl nárok na zaplacení tzv. víceprací vzniknout. Jak ostatně vysvětlil odvolací soud i v odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedla-li žalobkyně v následném doplnění žaloby, že se nejednalo o plnění v rámci smlouvy o dílo (což ale vyplývalo již ze žaloby, ve které se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 225 007,20 Kč s příslušenstvím za provedené a odsouhlasené konkrétně specifikované vícepráce, za které po dokončení prací vystavila žalované fakturu č. 10/01/0022 splatnou dne 23. 12. 2010, kterou žalovaná nezaplatila), nýbrž o plnění na základě objednávky a účastnicemi verbálně uzavřené smlouvy o dílo, domáhá se téhož nároku, tedy stejné kvality i stejného rozsahu a rovněž i na základě stejného skutkového základu věci. Spojila-li žalobkyně posléze svůj žalobní nárok s jinou smlouvou o dílo než tou, jejíž uzavření deklarovala v žalobě, aniž však provedla změnu žalobních tvrzení, jde pouze o změnu právního titulu či právní kvalifikace skutku, nikoli o změnu žaloby, jak tvrdí dovolatelka. Žalobkyně ve svém shora označeném podání nijak nezměnila tvrzení o skutkových okolnostech, které zůstaly, na rozdíl i od procesní situace v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, nadále stejné, když stejně jako v žalobě šlo o předpoklady pro vznik nároku na zaplacení provedených a odsouhlasených víceprací. Posoudil-li tedy odvolací soud, že v případě podání žalobkyně došlého soudu prvního stupně dne 15. 11. 2016 nešlo o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. a že nedošlo k promlčení žalobního nároku, jsou tyto jeho závěry správné a odvolací soud se při řešení vytčené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Pokud dovolatelka zastává a obhajuje názor, že její námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, nebylo třeba v té souvislosti předkládanou otázku řešit a tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již z toho důvodu, že na jejím řešení odvolací soud napadené rozhodnutí – jak se podává z jeho odůvodnění – nezaložil, když i výslovně zmínil, že úvaha o rozporu s dobrými mravy jde nad rámec uvedeného (obiter dictum).

Lze tedy uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Pokud dovolatelka výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. 6. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu